Protesty obyvatelstva v oblíbených destinacích českých dovolenkářů nepřišly z čistého nebe. Pravda, pokud by měl nějaký stratég, zabývající se politickými riziky, seskládat pořadí kostiček v dominu čistě podle statistických údajů, těžko by si z arabských zemí vybral zrovna Tunisko. Stalo se.
Nicméně indikátorů, které naznačují, že pro výbuchy nespokojenosti jsou důvody, je dost a dost. Všechny arabské státy v našem zúženém přehledu v žebříčku jsou chudší než Česko, a to i ropou oplývající Saúdská Arábie nebo Libye. Navíc příjmy jsou rozděleny nerovnoměrně. Všechny mají problém zaměstnat rychle rostoucí počet obyvatel, přičemž mnoho dospělých stále neumí číst a psát.
I kdyby uměli, nedostanou se k nefiltrovaným informacím. Nakolik věřit žebříčku vnímání korupce v zemích, kde si o ní nemohou lidé nic přečíst, je dobrá otázka. Zvlášť když dnes vycházejí najevo zprávy o podnikání „friends and family“ uprchlého tuniského prezidenta Zína Abidína bin Alího. Že zrovna v tomhle – a žádném jiném – ukazateli jsou některé arabské země srovnatelné s Českem, je nehorázná ostuda.
