Jedenáct zemí zavedlo euro
Prvního dne letošního roku zavedlo jedenáct zemí Evropské unie v mezibankovním styku společnou měnu euro a Evropská centrální banka začala uplatňovat jednotnou měnovou politiku. Rokem 1999 tak vstoupila evropská integrace podle Delorsova plánu d o třetí fáze Evropské hospodářské a měnové unie (EMU).
Zafixování směnných kursů měn jedenácti zemí a zavedení společné měny euro však nebylo jen technickým krokem vedoucím k prohloubení ekonomické integrace. Tím, že se jedenáct zemí zřeklo své měnové suverenity a podřídilo ji nadnárodní instituci, vznikla na starém kontinentě nová světová hospodářská velmoc, která začala jako jeden celek před zbytkem světa vystupovat jednotněji a rázněji, než bylo zvykem v letech minulých. Příkladem může být krach jednání Světové obchodní o rganizace na ministerské úrovni, kde Evropská unie, vědoma si síly jednotného trhu s téměř třemi sty miliony spotřebitelů, nedokázala s ostatními účastníky najít společnou řeč ohledně principů své zemědělské politiky.
Nohama na zem.
Průběh „roku eura rozhodně nedoprovázely jen salvy šampaňského, které ho na Silvestra odstartovaly. Společná měna a její hodnota vůči dolaru i jenu se ukázaly být až příliš spolehlivým barometrem nejen vývoje jednotlivých národn ích ekonomik jedenácti zemí, ale i citlivým senzorem reagujícím na chování jejich nejvyšších představitelů. Srovnání výkonnosti ekonomik eurozóny, Spojených států a Japonska dokázalo v očích tvůrců trhu postupně během roku srazit hodnotu e ura pod dolar.
Svým dílem k tomu sice přispěly i různé politické a z pohledu trhu neodůvodnitelné kroky, jako například aktivity německého kancléře Schrödera při záchraně stavebního koncernu Holzmann, euro se však mnohem pravděpodobněji během roku dosta lo na hodnotu, která odpovídá výkonu evropské ekonomiky. Důkazem toho může být pohled na kurs ECU před dvěma roky, který byl současnému stavu mnohem blíže než poté přehnanými ambicemi vyhnaný kurs eura z ledna 1999.
Po většinu roku klesající kurs společné měny dával za pravdu těm skeptikům, kteří ještě před jejím startem varovali, že ekonomiky jedenácti zemí nejsou dostatečně homogenní a navíc se ani nenacházejí v podobné fázi cyklického vývoje, aby na ně bylo možno uplatnit jednotnou měnovou politiku z pera Evropské centrální banky. A to ještě v situaci, kdy mají jednotlivé národní vlády striktně omezeno instrumentárium vlastní fiskální politiky, která podléhá přísným maastrichtským rozpo čtovým kritériím.
Za takových podmínek lze mluvit o malém zázraku, že se podařilo udržet průměrnou míru nezaměstnanosti v eurozóně někde na hranici deseti procent. Není však co slavit. I letošní rok totiž potvrdil, že jde o nezaměstnanost strukturální , a nikoliv cyklickou. Boj s ní tedy spočívá jedině v rozhýbaní trhu pracovních sil, který v budoucnu bude muset být mnohem liberálnější a pružnější. Jen tak bude možno povzbudit konkurenceschopnost evropského zboží, udržet na uzdě rozpočtové výdaje a zároveň snížit počty nezaměstnaných.
K nějakému výraznému potlačení přívlastku „sociální ve slovním spojení s tržní ekonomikou se však někdo z představitelů patnáctky jen těžko odhodlá. Takový krok by totiž mohl paradoxně podpořit stoupající oblibu populistických radikálů. Voleb ní úspěch Haiderových nacionalistů v rakouských parlamentních volbách je dostatečným varováním.
Problém stíhá problém.
Již od počátku roku se Evropská unie musela potýkat s vnitřními problémy, které mařily ambiciózní program nejprve německého a v druhé polovině roku i finského předsednictví.
Již 5. ledna zahájila Evropská komise disciplinární řízení proti svému úředníku Paulu van Buitenenovi, který v prosinci roku 1998 zveřejnil některé případy podvodů či nepravostí výkonné bruselské paže. Ještě 27. ledna jmenoval Evropský parlament „v ýbor nezávislých expertů , který pro něj měl celou záležitost prošetřit. Na základě zveřejněných výsledků této expertní zprávy rezignovala 16. března celá komise včetně svého předsedy Jacquese Santera. Stalo se tak osm dní před zahájením summitu v Berlíně, který měl rozhodnout o osudu vnitřních reforem potřebných pro další rozšíření unie a známých pod názvem Agenda 2000.
V Berlíně se sice podařilo v otázce vnitřních reforem dosáhnout jakéhosi kompromisu a navíc byla nalezena dostatečná podpora pro nominování Itala Romana Prodiho do čela nové komise, nicméně celý průběh summitu byl ovlivněn zahájením leteckých úderů Severoatlantické aliance proti Miloševičově Jugoslávii. Počátkem června eskaloval spolu se zahájením summitu v Kolíně nad Rýnem skandál s belgickými potravinami kontaminovanými dioxinem.
Evropský pakt zaměstnanosti, střednědobá strategie vůči Rusku, deklarace o společné evropské obraně, stejně jako i dohoda o začátku mezivládní konference v roce 2000 a jmenování Javiera Solany vysokým představitelem EU pro spole čnou zahraniční a bezpečnostní politiku byly schváleny ve stínu kouře z hořících hromad kontaminovaných potravin a za doprovodu palcových novinových titulků hlásajících světu, že evropský spotřebitel není platnou legislativou dostatečně ch ráněn. Počátkem července musely navíc stáhnout rolety všechny oblíbené evropské duty-free obchody, neboť prvním dnem měsíce vstoupilo v platnost usnesení rady z roku 1991 o jejich zrušení.
Následující letní měsíce pak probíhaly především ve znamení různých evropských humanitárních iniciativ a akcí ve prospěch válkou zbídačeného kosovského obyvatelstva.
Ještě před rozpoutáním nového kola ostrých sporů o britské hovězí maso a jeho dovoz do Francie a Německa se však patnáctce podařilo na summitech unie s Japonskem, Spojenými státy a Jižní Amerikou uzavřít celou řadu dohod o spolupráci a liberalizaci vzájemného obchodu.
A přece se rozšiřuje.
Významným dnem pro další rozšíření unie se stal 13. říjen, kdy Evropská komise zveřejnila svou pravidelnou hodnotící zprávu na jednotlivé kandidáty a doporučila členským státům zahájit v roce 2000 vstupní rozhovory s kandidáty takzvané druhé vlny - Slovenskem, Litvou, Lotyšskem, Bulharskem a Rumunskem a navíc i s Maltou. Komise také navrhla, aby bylo Turecko uznáno za kandidáta členství.
Říjnový mimořádný summit ve finském Tampere vytyčil rámcový program společné vízové a migrační politiky a společného postupu v boji proti organizovanému zločinu. V listopadu se pak uskutečnilo první oficiální zasedání ministrů zahran ičních věcí a obrany zemí EU v historii.
Poslední velkou událostí byl prosincový summit v Helsinkách, který rozhodl, že od února se členské státy začnou zabývat revizí Smlouvy o Evropské unii tak, aby mohla být připravena do konce roku 2000 a poté ratifikována. Smyslem revize je připravit evropské instituce a mechanismy, aby byly schopny fungovat i po přistoupení dalších zemí. Schválen byl rovněž plán na vytvoření evropských sil rychlé reakce, kterou budou pod autoritou Evropské unie zasahovat při řešení krizových situací na kontinentu.
