Kdyby se spojenečtí agenti v době druhé světové války ocitli v časové smyčce, která by je posunula o šedesát let dopředu, nestačili by se divit. Ježící se les vrtulí v Severním moři i na Baltu by zřejmě považovali za svérázný obranný mechanismus hitlerovského Německa proti britskému vylodění. Boom větrných parků má přitom ve skutečnosti mnohem větší podobnost s útokem. Ceny technologií trvale klesají a stát nabízí zase příznivé výkupní ceny. Nelze se proto divit, že německá energetika běží doslova s větrem v zádech.
Německo je s instalovaným výkonem téměř 30 gigawattů třetím největším hráčem na poli větrné energie na světě (po Číně a USA) a u našich západních sousedů sídlí i velcí výrobci větrníků – Enercon, Siemens, REPower nebo Nordex.
Mořské Temelíny
Dobré vyhlídky branže jsou navíc státem posvěcené. Německo do roku 2022 hodlá odstavit všechny jaderné elektrárny, a tak se počítá s tím, že větrné elektrárny budou za deset let vyrábět až čtvrtinu veškeré elektřiny. Berlín plánuje, že do deseti let postaví nové mořské parky o celkovém výkonu 7600 megawattů. To je, jako by v Česku vznikly čtyři nové Temelíny. Oproti tomu je nárůst solární energie ze stávajících dvou na sedm procent v mixu zanedbatelný.
„Prima sezona“ pro vítr navíc přichází v době, kdy se jeho nepřímý konkurent, solární branže, vyrovnává s dalším propadem. Před měsícem zkrachovali dva velcí hráči – Solon a Solar Milennium – a o kostnickou firmu Sunways, která stavěla panely také v Brně nebo Předklášteří, se zase zajímají čínští investoři. Trh se sluncem se pořádně zahušťuje. Frank Asbeck, šéf německé jedničky Solarworld, odhadl, že za pár let bude na celém světě fotovoltaické panely vyrábět možná jen pět firem. A do třetice všeho zlého – výkupní ceny elektřiny ze slunce jen letos opět dvakrát poklesnou.
Argumentem pro vítr jsou tak především čísla. Na produkci větrné energie se stále ještě dá dobře vydělávat. Poptávka po nových turbínách je velká, a tak jejich cena stále klesá. Loňský žebříček Bloomberg New Energy Finance’s Wind Turbine Price Index zaznamenal rekordní průlom – cena za jednu instalovanou kilowatthodinu výkonu klesla pod tisíc eur, a to včetně dopravy obřích turbín na staveniště. Ani po započtení samotné stavby elektrárny cena nijak dramaticky neroste. V případě loni dostavěných německých větrných elektráren na souši se pohybuje kolem 1500 eur za instalovanou kilowatthodinu.
Konkurence uhlí
Data z Bloombergu ukazují, že třeba ve Švédsku nebo USA se tak jedna megawatthodina elektřiny dá vyrobit kolem padesáti eur. Což je cena plně srovnatelná s uhelnými elektrárnami. A i v Německu, kde se zatím nikomu s náklady nepodařilo klesnout pod šedesát eur za megawatthodinu, je investice do větru byznys, který vynáší. Stát totiž v závislosti na typu stavby větrníku garantuje výkupní cenu v rozmezí 9–15 centů za kilowatthodinu. Což je cena ještě vyšší než 2,23 koruny, které letos u nás provozovatelům větrníků garantuje Energetický regulační úřad. Jenže samotný točící se větrník nestačí, je třeba zajistit jeho připojení k síti. A tady vzniká řada nesrovnalostí, které se nakonec obracejí proti provozovatelům větrných elektráren. První z nich je otázka, kdo a kolik by měl za výkyvy v síti závislé na počasí platit. Problémy s připojením k síti německá vláda řeší zvláštním příplatkem za obchod se zelenou energií, tzv. EEG-Umlage. Teoreticky by obchodníci distributorům měli platit nejen za odebíraný proud, ale i za to, že zelenou energii s mnoha výkyvy někdo do drátů pouští. Sazba dobře odráží čím dál větší problémy s napojováním nových elektráren. Mezi lety 2009 a 2010 vyskočila na dvojnásobek – dva centy za kilowatthodinu. Uplynuly dva roky a ve dvou skocích se sazba vyhoupla na současných 3,6 centu.
Z výjimky je norma
Pro distributory tato extra zelená daň žádný problém nepředstavuje – beztak ji naúčtují koncovým zákazníkům. Jenže výjimky z placení distribučního příplatku jsou nastaveny tak nesmyslně, až to připomíná český solární boom. Čím dál více firem se totiž příplatku vyhýbá. Stačí jim k tomu, aby prodávali ve svém portfoliu více než polovinu zeleného proudu. Vtip je v tom, že osvobození od distribuční daně platí i pro ostatní, takzvanou šedivou energii z uhelných nebo atomových elektráren. Kdo chce úspěšně obchodovat s energií, musí tak do svého mixu vzít alespoň 51 procent zeleného proudu, čehož němečtí obchodníci s úspěchem využívají. „Solidarita spojená s obratem k zelené energii je čím dál menší,“ postěžoval si Dietmar Schütz, předseda Spolkového svazu pro obnovitelnou energii. A bude hůř. Spolkový svaz německého průmyslu (BDI) odhaduje, že zatímco loni využívalo výjimku z distribučního příplatku 570 obchodníků, letos jejich počet vystřelí na šest tisíc. Stejně jako v Česku v době nesmyslně nastavených výkupních cen za proud ze slunce se tak v Německu vytváří umělý trh. A stejně jako u nás německá vláda uvažuje, jak do obchodování se zelenou elektřinou vrátit logiku. Podle návrhu ministerstva průmyslu by se příplatek měl vrátit na dva centy, aby se zamezilo umělému vytváření firem, které budou výjimku na převážně zelený byznys využívat jako pravidlo, jak přežít na trhu.
Dráty, které nestíhají
Jenže snížení příplatku se nelíbí distributorům. Čtyři z nich – Tennet, 50Hertz, Amprion a EnBW – ve své dva měsíce staré prognóze požadují, aby se zelené „drátovné“ naopak zvýšilo. A to až na 4,74 centu za přenesenou kilowatthodinu. Důvod je zřejmý – německé přenosové sítě nejsou stavěny na velké výkyvy a potřebují investice v řádech stovek milionů eur. Nápor elektřiny z větru jinak nestíhají. Čím dál častěji se stává, že v době, kdy se větrníky točí naplno, paradoxně do drátů nic nedodávají. Zatímco v roce 2009 ohlásili distributoři v souladu se zákonem o obnovitelných energiích 285 odpojení od sítě, o rok později to bylo již 1085. Předloni takto přišlo vniveč 150 gigawatthodin energie, což je meziroční nárůst o 70 procent. „Jen proto, že se stavba sítí neustále opožďuje, nám uniká cenný proud, při jehož výrobě nevznikají škodlivé emise. Některé větrné parky na severu Německa letos v důsledku odpojování přijdou až o čtvrtinu své roční produkce,“ varuje Hermann Albers, předseda Spolkového svazu pro větrnou energii. Větrná energie už pomalu ztrácí i přízeň vlády. Na Nový rok vstoupila v platnost novela zákona, podle níž bude základní státem garantovaná sazba za „větrnou“ kilowatthodinu klesat ročně o 1,5 procenta. Příští rok dostanou navíc provozovatelé naposledy tzv. systémový bonus ve výši 0,48 centu za kWh, což je přilepšení za turbíny, které splňují nové technologické normy.
Problémy výrobců
Ani zprávy od výrobců větrníků už nejsou tak optimistické jako minulý rok. Dánská firma Vestas, jeden z největších hráčů na trhu, počátkem měsíce překvapivě oznámila, že se loni nakonec dostala do červených čísel. Její akcie okamžitě spadly na osmileté minimum. Klesající ceny technologií zamíchaly kartami také v hamburském Nordexu, který se ziskem počítá až v letošním roce. Do problémů se výrobci dostávají nejen kvůli čím dá silnější konkurenci, ale i sílícím nákladům na vývoj nových produktů. Nordex chystá napřesrok sériovou výrobu obřích rotorů o průměru 150 metrů s šestimegawattovým generátorem, které chce umístit v Baltském moři. Projekt Arcadis Ost 1, který rostocká firma ze 40 procent financuje sama, je ale jen ve stadiu územního řízení.
Arcadis Ost 1 je nicméně jedním z mála větrných parků, kam chtějí vložit peníze i zahraniční investoři – konkrétně magistrát rakouského města Innsbruck. Prozatím největší obchod se povedl před měsícem, kdy těsnou většinu v projektu Gode Wind II koupil dánský investiční fond Brancor Capital Partners. Ostatní mořské větrníky, které mají tvořit základ německé „větrné“ expanze, jsou financovány energetickými giganty, jako je E.ON a Vattenfall, nebo jednotlivými spolkovými zeměmi.
Banky jsou k mořským větrným parkům zatím skeptické. „Nová pravidla pro bankovní regulace a dluhy státu znesnadňují investice do drahých a dlouhodobých projektů. Kromě toho se jedná o nové technologie, které skrývají velká rizika,“ říká Hans-Joachim Massenberg, člen představenstva Spolkového svazu německých bank.
Když to platí stát
Nejspolehlivějším investorem tak stále zůstává stát, který prostřednictvím své rozvojové agentury KfW uvolnil na podporu větrných parků pět miliard eur. KfW přitom nabízí podmínky, které by žádná komerční banka elektrárnám stavěným na moři nedala. Na jeden projekt poskytuje Berlín až 500 milionů eur splatných do dvaceti let, první tři roky má přitom dlužník zajištěn odklad splácení. A to nejzajímavější – úroky začínají už na jednom procentu ročně. Státní finance jsou tak jedinou jistotou, neboť velké soukromé investice jsou stále jen na papíře. Zatím nejslibnější finanční příslib soukromého kapitálu je na cestě z USA. Fond Blackstone loni v létě odsouhlasil 1,2 miliardy eur na rozjezd větrné farmy Meerwind. Stavět by se mělo napřesrok. „Očekáváme výnosy na úrovni 15 a 20 procent ročně. Základem je naše důvěra v regulaci německého trhu,“ řekl listu Financial Times Deutschland Sean Klimczak, manažer Blackstonu. I on přiznal, že bez štědré státní půjčky ve výši 800 milionů eur by do baltského větru draví Američané neinvestovali.
Návrat špinavců
Jenže ani přízeň vládních kruhů nemusí v případě větrné energie trvat dlouho. Především je nejistý scénář, podle něhož má právě vítr jako premiant nahradit v energetickém mixu výpadek atomové energie. Zejména vládní liberálové (FDP) tlačí na to, aby se otevřela debata o větším využití fosilních paliv – zvláště plynu a uhlí. Nakonec tak není vyloučeno, že „špinavé“ uhelné elektrárny místo útlumu do deseti let naopak s novějšími technologiemi zvýší výkon. Investice i do ostatních, nezelených zdrojů energie jsou vůbec leitmotivem FDP. Pro budovatele větrných elektráren a investory, kteří by na vajícím živlu chtěli vydělat, je to špatná zpráva. „Na začátku devadesátých let byly obnovitelné zdroje miminkem, které se nedokázalo postavit na vlastní nohy. Po 21 letech přišla doba, kdy se musíme tázat, zda to dítě už není dost dospělé na to, aby se o sebe dokázalo samo postarat,“ zdůraznil nedávno německý ministr hospodářství Philipp Rösler.
Vítr z plachet
Zelená energetika na začátku tohoto měsíce zavařila i Dánům. Jejich předsednictví EU začalo jinak, než si představovali. Tisková konference, na níž měla původně dánská premiérka mluvit o prioritách evropské politiky v příštím půlroce, se zcela zvrtla po zprávě, že největší výrobce turbín pro větrníky, dánská firma Vestas, propustí více než dva tisíce lidí.
Podpora obnovitelných zdrojů a jejich příspěvek ke tvorbě pracovních míst je ústředním bodem agendy, s níž Dánsko přebírá na toto pololetí předsednictví EU. „Ano, je to smutná, velmi smutná zpráva,“ reagovala premiérka Helle Thorningová-Schmidtová na opakované dotazy dotěrných novinářů, které zjevně mnohem více zajímaly problémy firmy Vestas. „Rozvoj tohoto odvětví nám měl pomoci k tomu, abychom nastartovali nový přístup k využití obnovitelných zdrojů,“ připustila.
Společnost Vestas Wind Systems začátkem roku oznámila, že opožděné platby a rozvojový program zcela vymažou její loňské příjmy a na nule bude i provozní zisk (EBIT). Krátce před zmíněnou konferencí dánské premiérky a předsedy Evropské komise José Manuela Barrosa zveřejnila plán opatření – v Dánsku zavře továrnu ve městě Varde a celkem propustí 2335 zaměstnanců. V USA to bude dalších 1600 v případě, že Američané nerozšíří daňové zvýhodnění energie z větrných parků. Akcie firmy, jež dosud v globálním měřítku zaměstnávala 20 400 lidí, klesly po těchto zprávách na nejnižší úroveň za posledních pět let. (rů)
