Česko nerespektuje zákonodárství Evropské unie o diskriminačním zdanění
V bouři finanční krize zapadla zpráva o sporu České republiky s Evropskou komisí (EK) týkajícím se diskriminace zahraničních penzijních fondů. Postup Česka bude pravděpodobně řešit Evropský soudní dvůr (ESD), protože ministerstvo financí na svém stanovisku trvá a nehodlá požadavkům EK vyhovět. Evropským komisařům vadí, že české zákonodárství umožňuje zdaňovat výplaty dividend zahraničním penzijním fondům jinak než českým. Evropská komise proto už počátkem letošního roku vyzvala Českou republiku, aby zdůvodnila dvě sporné diskriminace, přičemž jí poskytla standardní dvouměsíční lhůtu k vysvětlení této daňové praxe. Praha však odpověděla jen na polovinu problému.
Drobná nepřesnost
První případ, jejž se snad podaří včas vyřešit, spočívá ve špatně koncipovaném zákonu o daních z příjmů, respektive v nesprávném pochopení evropské daňového zákonodárství. Evropská komise si v tomto případě stěžuje na diskriminaci při výplatě dividend mateřských firem se sídlem na Islandu. Důvodem je směrnice o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností. Cílem směrnice je osvobodit od srážkových daní všechny formy rozdělování zisku vypláceného dcerami matkám, a tím se vyhnout dvojímu zdanění na úrovni mateřských společností. Směrnice pro toto daňové osvobození vyžaduje naplnění formálních charakteristik - typicky jde o minimální majetkovou účast po konkrétní minimální dobu. Česká republika sice danou směrnici provedla, ale chybně. „Směrnice byla provedena pouze s platností pro členské státy Evropské unie, nikoli pro země Evropského hospodářského prostoru (EHP), kam patří i nečlen EU Island,“ říká Hana Skalická, tax specialist společnosti KPMG. Protože však Česká republika je členem EU i Evropského hospodářského prostoru, je povinná respektovat na to se vážící platné zákonodárství, které zakazuje znevýhodňovat členské státy EHP oproti zemím EU. „Připravovaná novela zákona o daních z příjmů by tento problém měla vyřešit,“ tvrdí Skalická. Otázkou zůstává, proč ministerstvo financí hledá řešení takového banálního problému téměř rok.
Vážnější problém
Druhý spor je obecnějšího druhu než předchozí případ, jenž se v podstatě týká pouze tří konkrétních zemí – Norska, Islandu a Lichtenštejnska. Jde v něm o přímou daňovou diskriminaci zahraničních penzijních fondů fungujících na českém trhu. A je třeba zmínit, že zahraniční penzijní fondy jsou na českém kapitálovém trhu a na pražské burze velice aktivní. Rozdílný přístup daňové správy k českým a zahraničním fondům spočívá v možnosti tuzemských uplatnit osvobození od daně či vrácení té srážkové na dividendy a úrokové platby z investic v Česku. Na to zahraniční fondy nemají vesměs nárok. A to navzdory tomu, že jde o investice uskutečněné dle smluv o zamezení dvojího zdanění. „K tomuto upozornění jsme vypracovali odpověď. Jejím obsahem bylo zejména uvedení specifik systému v Česku, který není zcela srovnatelný se zahraničními – zejména z důvodu existence státního příspěvku. Nelze proto jednoznačně tvrdit, že rozdílné zacházení s penzijními fondy v ČR a v zahraničí je neodůvodněné. Respektive, že pro ně neexistují objektivní důvody dle článku 58 Smlouvy o Evropském společenství,“ uvedl na dotaz týdeníku EURO Jakub Haas z tiskového odboru ministerstva financí. Jak by existence státního příspěvku měla ovlivnit různou daňovou praxi, však už Haas nevysvětlil. Přitom zdanění penzijních fondů je poměrně jednoduchý mechanismus, s nímž státní příspěvek nemá vůbec nic společného. Penzijnímu fondu je z dividend stržena standardní srážková daň ve výši patnácti procent a zákon o dani z příjmů mu srážku vrací formou započtení do celkové daňové povinnosti. Úrokové příjmy z dluhopisů jsou přímo vyňaté ze základu daně. Český fond tedy z uvedených příjmů nakonec nezaplatí na daních vůbec nic. Zahraniční fondy naopak zaplatí daň z obou druhů příjmu.
Slabé karty
Skalická ve své analýze uvádí, že veškeré penzijní fondy, které jsou postižené dvojím zdaněním, mohou na základě premisy o volném pohybu kapitálu v Evropské unii žádat po Česku vrácení daní ze všech příjmů z dividend či z nemovitostí a úroků z dluhopisů od vstupu České republiky do EU. „V případě podání žaloby hrozí řízení u Evropského soudního dvora,“ odhaluje Haas banalitu. Hodnotu daní, kterou by bylo nutné v případě prohry vrátit, však už neuvádí. A šance na výhru jsou pravděpodobně minimální – už kvůli existujícím precedentům. Kromě podpisu smlouvy o zamezení dvojího zdanění totiž existuje platný rozsudek, v němž ESD potvrdil, že dividendy vyplácené do zahraničí nemohou být předmětem vyššího zdanění ve státě zdroje příjmů než domácí. Vezme-li se v úvahu, že „domácí“ je v praxi synonymem pro zemi s nulovou nebo nízkou sazbou daně, je pozice České republiky, mírně řečeno, křehká. Pikantní je i skutečnost, že ESD již dle dřívějšího precedentu rozhodl, že i kdyby domácí země umožnila takto postiženému fondu započíst jinde sraženou daň, na existenci daňové diskriminace to nemá vliv.
Nejsme v tom sami
Taková praxe není pouze českou výsadou. Evropská komise vede podobné řízení jako s Českou republikou s téměř polovinou členských zemí Evropské unie. České penzijní fondy se tedy ocitají, pokud investují v některé z diskriminujících zemí, ve stejné situaci jako zahraniční u nás. „Evropská komise má velkou šanci na úspěch ve všech momentálně rozjednaných kauzách diskriminačního zdanění,“ tvrdí Skalická ve své analýze. Nejspíše má pravdu. Jak smlouva o zamezení dvojího zdanění, tak oba precedenční rozsudky Evropského soudního dvora totiž poskytují EK silné argumenty. Otázkou je, na kolik stát přijde vratka všech neprávem zaplacených daní, pokud bude argument ministerstva financí o státním příspěvku coby středobodu evropské daňové legislativy slabší.
Box 1:
Fakta
Česká republika dosud uzavřela 74 smluv o zamezení dvojího zdanění.
Evropská komise vede podobný spor o diskriminační zdanění jako s Českou republikou i s Dánskem, Estonskem, Finskem, Itálií, Litvou, Německem, Nizozemskem, Polskem, Portugalskem, Rakouskem, Slovinskem, Španělskem a Švédskem.
Box 2:
Evropský hospodářský prostor (EHP)
Jednání o vytvoření EHP byla zahájena na konci osmdesátých let současně s procesem vytváření vnitřního trhu v rámci Evropských společenství. V současné době se na dohodě o EHP podílí 27 členských států Evropské unie, Norsko, Island a Lichtenštejnsko.
