Vláda zatím neřekla, kdy a jak bude prodávat státní podíly
Ve zbytku volebního období dojde k výraznému pokroku v privatizaci. Bude to znamenat zahájení privatizace regionálních distribučních společností bez jejich předchozího postátnění. Tyto dvě krátké věty z poslední politické dohody mezi ODS a ČSSD stačily, aby zahraniční investoři opět začali doufat, že po šesti letech balamucení čeští vládní politici tentokrát své sliby dodrží. Může se však stát, že investoři budou ze hry opět vyšachováni. Otrlí zástupci zahraničních firem se už ani nepozastavují nad absurditami, které zmíněné věty v sobě skrývají. Privatizaci, kterou slibovaly Klausovy pravicové vlády, má nyní zahájit - pravda, vydíraný - Zemanův levicový kabinet. Privatizační prapor ve vyjednávání mezi špičkami ODS a ČSSD držel místopředseda „modrých Ivan Langer, jehož strana na podzim roku 1995 prodej distribuček zastavila argumentem, že „přece nebudeme Němcům před volbami prodávat trubky v Sudetech . Ovšem počáteční nadšení investorů se může změnit v apatii. Týdeník EURO totiž zjistil, že zatím není známý ani termín privatizace, ani způsob prodeje. Prodají se podniky letos, nebo až na jaře roku 2002? Půjde o veřejnou soutěž, nebo o přímý prodej? Není dokonce shoda ani v interpretaci dvou šikovně naformulovaných vět o privatizaci. Zatím se čeká na konec února, kdy Mertlík a Grégr mají k této problematice říci společně něco konkrétnějšího. Avšak toto datum bylo stanoveno ještě před dohodou Zemana s Klausem. Podle Libora Vacka, mluvčího Mertlíka, tento termín stále platí a stanoviska ministerstva financí a průmyslu se prý přibližují. „Zatím neexistuje žádné zadání ani na financích, ani u ministra Grégra, prohlašuje generální ředitel Transgasu Tomáš Tichý. Investoři, se kterými týdeník EURO hovořil, doufají, že se opět nedočkají dalšího překvapení. „Pozorně jsme přečetli těch pět smluv mezi ODS a ČSSD. Když ale máme za sebou dvě odehrané třetiny, už se nedá říci, že tu třetí budeme hrát podle jiných pravidel. Proto bychom uvítali, kdyby ten proces už byl dokončen, řekl Arnošt Thon, šéf pražské kanceláře německé plynárenské firmy Wintershall ze skupiny BASF. Wintershallu, který v České republice podniká už od roku 1990, jde o majoritu v Severočeské plynárenské (nyní drží 20 procent akcií) a ve Středočeské plynárenské (30,1 procenta) a bojuje o ni s konkurencí z Německa, s VNG. V obou distribučních společnostech však více než 50 procent akcií vlastní nyní Fond národního majetku a státní Transgas.
Pomoc obcím. Zatímco tedy Klaus na podzim roku 1995 rozhodl privatizaci distribučních podniků zastavit, starostové měst a obcí potřební peněz bez ohledu na původ investora většinou prodávali akcie rozvodných firem tomu, kdo za ně nabídl nejvíce. Za 34 procent akcií distribučních společností plynu a elektřiny, které vláda v roce 1995 rozdala obcím zadarmo, čeští starostové utržili od německých, rakouských, britských, švédských a slovenských investorů minimálně padesát miliard korun. Jen samotný Bayernwerk, který je nejziskovější divizí německého holdingu VIAG, zaplatil do obecních pokladen v Čechách a na Moravě přes půl miliardy marek. Od obcí však hlasovací práva na akcie distribuček kupovaly i státní Transgas a ČEZ. Stát byl dokonce v mnoha případech první, kdo ve snaze získat zpět majoritu města a obce oslovil. Až po státu se do hry o hlasovací práva obcí přihlásili zahraniční investoři, kteří se prý do té doby ostýchali něco podobného učinit. Například Bayernwerk má nyní podíl ve čtyřech českých elektroenergetických a ve třech plynárenských podnicích. Tato německá firma začala skupovat hlasovací práva od obcí koncem roku 1998. „Bylo nám tenkrát ze strany státu řečeno, že to sice vidí neradi a že si vývoj tak nepředstavovali, ale to, že je to Bayernwerk, vítají, protože jde o transparentního investora s dlouhodobými zájmy, řekl Miroslav Píše, jednatel firmy Bayernwerk Bohemia. Tlakům korporací nejrychleji podlehli starostové severní a jižní Moravy. Nejdéle odolávaly obce severočeské, když v tamní plynárenské distribuční firmě získal zpět stát majoritu až letos 1. února, a jihočeské, kde o tři procenta akcií distribuček vrcholí akciové dostihy nyní. Jisté je, že v nynější akci „Drobné obce, licitujte! mohou brzy zaplakat buď zahraniční investoři, anebo stát, nikoliv však starostové. Primátoři osmi jihočeských okresních měst se tento týden sejdou, aby se dohodli, zda zůstanou loajální vůči státu a dodrží slib, že mu prodají strategické akcie Jihočeské energetiky a Jihočeské plynárenské společnosti. Podepsali sice už předběžnou dohodu s podniky Transgas a ČEZ, jež pro stát akcie vykupují, ale hornorakouský investor nyní nabízí téměř pětkrát víc. Například u Jihočeské energetiky patnáct tisíc korun za akcii (obce jich drží přes 38 tisíc), což znamená sumu kolem 570 milionů korun, zatímco společnost ČEZ by zaplatila jen 3450 korun za akcii. Boj v jižních Čechách dokládá, že získat český trh s energií je dobrá a téměř bezriziková investice. Okresní města na jihu Čech však nepodlehla cenové vábničce zcela a nechala si dohromady v obou rozvodných firmách zhruba tříprocentní podíl. Prohlásila rovnou, že je to rezerva pro eventuální nabídku státu. S těmito akciemi by se totiž stát mohl dostat ke ztracené majoritě, a když by dokončoval privatizaci, nabízel by výnosnější většinový balík. „Byl to legitimní požadavek státu a my jsme mu chtěli vyjít vstříc, vysvětluje starosta Hluboké nad Vltavou a předseda energetického sdružení měst a obcí jižních Čech Tomáš Jirsa. Okresní města na sebe vzala tuto povinnost prý proto, že vlastnila nejvíc akcií. Když si je nechala v rezervě, vzdala se v té době možnosti výhodnějšího prodeje. Kdyby je tehdy prodala v rámci společné nabídky jihočeských obcí, dostala by za ně více než čtyři tisíce korun za kus. „Teď by naopak mohla vydělat mnohem více a myslím, že bude těžké je přesvědčit, aby akcie neprodala do zahraničí, upozorňuje Jirsa. Dnes mají města pro odstoupení od původního slibu pádný argument. Domnívají se, že dodatkem opoziční smlouvy vláda změnila původní privatizační záměry. Jirsa tvrdí, že města znejistěla a neví, zda stále ještě platí slib, že od nich stát odložené akcie koupí.
V jednotě je síla. Jihočeské energetické sdružení vzniklo v době, kdy začaly první obce prodávat hlasovací práva k akciím. „Snažili jsme se nejprve na starosty apelovat, aby to nedělali, protože se tím zbaví možnosti kontroly nad cenami elektřiny a plynu, už začátkem roku 1998 však bylo jasné, že je nepřesvědčíme, vzpomíná Jirsa. Obcím zpočátku nabízeli překupníci za hlasovací práva a smlouvu o budoucím prodeji akcií osm až devět stovek za kus, během jediného roku však tato cena vyrostla na dvojnásobek. To se ovšem do obchodů s hlasovacími právy zapojil i stát a po něm i zahraniční investoři. „Když jsme viděli, že tu lavinu už nezastavíme, rozhodli jsme se, že se pokusíme akcie prodat společně, a tím získáme co nejvyšší cenu, vysvětluje Jirsa. Výběrové řízení vypsaly jihočeské obce na společný balík akcií v únoru 1999 a do poloviny roku ho i prodaly. Jejich postup později okopírovaly i další regiony a vůbec nejvyšší ceny byly dosaženy v severních Čechách. Za akcie Severočeské plynárenské inkasovaly některé obce až dvanáct tisíc korun za kus. Když se jihočeská města rozhodla, že podrží malé, ale strategické podíly pro stát, zbytek akcií prodala firmě Kvinta, založené hornorakouskou Raiffeisen Landesbank. Tato banka tak nyní pro své smluvní partnery kontroluje blokační minoritu, tedy čtyřiatřicet procent akcií jihočeských rozvodných společností.
ODS zatlačila na pilu. Dohoda, kterou ČSSD a ODS uzavřely v lednu, by mohla pohřbít dosavadní Grégrův a částečně i Mertlíkův plán. Podle něho se měly některé plynárenské distribuční společnosti nejprve stát součástí státního podniku Transgas a čtyři elektrárenské součástí společnosti ČEZ. Nicméně šéf Transgasu se domnívá, že tento státní plynárenský podnik by neměl zůstat při privatizaci stranou. „Pokud by se distribuce totálně privatizovala bez nás, tak se už Transgas do ní nikdy nevrátí. Znamenalo by to, že cena Transgasu, který stát hodlá privatizovat také, výrazně klesne, argumentuje Tichý. Potíž je v tom, že v době, kdy se od dovozu plynu oddělily regionální distribuční firmy, zůstaly v jejich majetku i vysokotlaké plynovody. Někteří odborníci tvrdí, že to bylo chybné rozhodnutí. Pokud plynárenské distribuční firmy vlastní vysokotlaké potrubí, nemusí podle nich nakupovat plyn přes Transgas, ale mohou ho dovážet odkudkoliv. Transgasu by tak vyvstal problém: nemusel by najít zákazníka pro nasmlouvané dovozy plynu. Dovozní kontrakty ho totiž zavazují k tomu, aby za plyn platil, i kdyby ho nedovezl. A Mertlík s Grégrem budou muset na tento argument při nastavení podmínek privatizace brát ohled. Tím spíše, že dovozní kontrakty Transgas s Rusy a Nory uzavíral z pověření ministerstva průmyslu a obchodu. Proto se v plynárenských kruzích silně spekuluje o možnosti, že stát nabídne investorům v distribučních společnostech jen takový podíl, aby mu zůstalo v majetku alespoň 34 procent akcií. Nelze vyloučit ani variantu, že Transgas se ještě letos přemění na akciovou společnost, která se nejdříve částečně zprivatizuje. A potom by se třeba již příští rok mohla s dalšími investory poprat o distribuční společnosti. Ředitel Transgasu tvrdí, že se snaží dělat vše, aby jeho podnik zůstal ve hře a dostal rovnocennou šanci v privatizaci distribuček. Ministr financí potvrdil, že privatizace distribučních společností se budou moci zúčastnit bez zvýhodnění i domácí subjekty. Mertlík v rozhovoru pro měsíčník Energie už začátkem ledna 2000 řekl: „Předpokládám, že společnost ČEZ by mohla prostřednictvím výběrových řízení získat několik distribučních firem, zdaleka ne však většinu, a pak být následně privatizována, uvedl Mertlík. Nebude-li tato věta v návaznosti na dohodu Zemana s Klausem překonána, někteří zahraniční investoři mohou na svých sídlech v Česku vyvěsit černou vlajku.
Prémie za většinu. Stát většinový podíl drží jen v některých dis-tribučních společnostech a je možné, že už nebude mít čas, aby ji ve všech dokoupil. Lepší výchozí pozici má v plynárenství, kde se FNM s Transgasem už nad padesátiprocentní podíl dostaly v šesti regionálních firmách. U Jihočeské plynárenské záleží na rozhodnutí starostů, zda státu prodají potřebná tři procenta. Vymalováno je naopak už dlouho v Pražské plynárenské, kde má Fond národního majetku jen 49 procent akcií. Hlavní město Praha, jež v této společnosti drží třetinový podíl, se odmítlo vzdát ve prospěch státu byť jen jediného procenta svých akcií. Prodat samozřejmě nechce ani německá RWE Energie, která už obhospodařuje kolem dvanácti procent. Dnes již připravuje s městem založení Pražského energetického holdingu, do kterého stát nehodlají oba akcionáři pustit.
Dva vzadu: ČEZ a Transgas. Mluvčí Fondu národního majetku Jana Víšková potvrdila, že Fond se dohodl s Transgasem, že budou svoje podíly nabízet společně. Do privatizace tak půjdou majoritní podíly. Ve všech distribučních společnostech jsou už zahraniční investoři větším či menším dílem zaháčkováni. K tomu, aby získali majoritu, nemusí hned kupovat majoritní podíl státu. Stačilo by jim mnohdy už jen pár procent. Nicméně na druhou stranu stát může svoji nabídku omezit například podmínkou „Buď prodáme majoritu, nebo nic . „Dívám-li se na rozložení sil v regionálních distribučních společnostech, tak případně nabízená státní majorita nebude mít cenu, kterou vláda očekává, lobbuje Tichý za svůj Transgas. Již přítomní zahraniční investoři neztrácejí kuráž. Domnívají se, že Mertlík a Grégr musí při privatizaci dosud státních podílů vzít v úvahu nynější rozložení sil v jednotlivých společnostech. „Myslím si, že privatizace distribuček se dokončí zhruba tak, jak vidíme rozložení zahraničních investorů ve společnostech. Vláda sice může říci, že k dosavadním nákupům se investoři rozhodli ze své vůle a že ji to nezajímá. Ale ve většině firem již existuje blokační minorita zahraničních investorů a to nejde svévolně změnit, řekl nejmenovaný ředitel německé společnosti. Zástupce Bayernwerk Bohemia tvrdí, že jeho firma už získala blokační minoritu ve společnostech, o které měla zájem. „Vycházíme z toho, že pokud někde máme kolem 36 procent akcií, nikdo ze zahraničních investorů už proti nám nepůjde. Stejně tak se my nebudeme ucházet o státní podíl tam, kde blokační minoritu drží někdo jiný. Zájmy investorů jsou vyjádřeny podíly, které v distribučkách dnes drží, řekl Miroslav Píše z Bayernwerk Bohemia. Postavení elektrárenských distribučních firem se od plynárenských liší. Mezi FNM a společností ČEZ dosud neexistuje smlouva o tom, že by podíly nabízely společně. Představitelé podniku ČEZ to nicméně neznervózňuje. „Smlouva se připravuje a my pokračujeme v nákupu akcií elektrárenských distribučních firem, uvedl mluvčí Ladislav Kříž. Společnost ČEZ „dokoupila státu majoritu ve Východočeské, Severomoravské a Severočeské energetice a kromě Jihočeské energetiky má předběžné smlouvy na nákupy akcií Jihomoravské a Západočeské energetiky. O Pražskou energetiku, kde je situace stejná jako v Pražské plynárenské, se ani nepokoušela. Nenakupovala rovněž akcie Středočeské energetiky, v níž má Fond majoritní podíl. Do nákupu akcií vložila ČEZ více než půl miliardy korun. Někteří akcionáři firmy už dříve upozornili, že se tyto investice nemusí nakonec vyplatit. ČEZ nakupovala akcie později než Transgas, a protože v té době už ceny vylétly, musel za papíry nabídnout téměř o třetinu víc.
Geneze, současné uspořádání českého plynárenství, klíčová rozhodnutí a jejich důsledky
O zásadách restrukturalizace českého plynárenství bylo rozhodnuto na podzim roku 1993 a k 1. lednu 1994 bylo z Českého plynárenského podniku vyčleněno osm regionálních distribučních společností (RDS). Veškeré sítě s provozním tlakem do 4 MPa včetně byly vloženy do základního jmění RDS.
Při aplikaci tohoto kritéria došlo tedy k rozdělení plynárenství na bodech redukce tlaku namísto původně navrhovaného dělení na bodech měření. Tím byla přerušena propojená soustava vysokotlakých plynovodů a tato přepravní soustava (obdoba přenosové soustavy v elektroenergetice) byla rozdělena mezi devět samostatných subjektů s rozhodujícím podílem regionálních distribučních společností. Toto rozhodnutí bylo učiněno náhle administrativním krokem a nemá v okolních zemích obdobu. RDS tak získávají z dříve distribučního charakteru společností charakter společností přepravně-distribučních.
V důsledku výše zmíněných rozhodnutí byly tedy v roce 1994 do majetku RDS převedeny i vysokotlaké plynovody nadregionálního významu, čímž došlo k významným změnám v koncepci zásobování České republiky plynem a původní kruhový systém se postupně proměnil ve větve odbočující z páteřového systému Transgas.
Proto dnes neexistuje v českém plynárenství přepravní vnitrostátní soustava (i když ji návrh nového energetického zákona předpokládá) provozovaná jedním provozovatelem, ve skutečnosti ji zčásti tvoří tranzitní a velmi vysokotlaké plynovody Transgas, zčásti vysokotlaké plynovody v majetku různých RDS.
V roce 1994 se FNM stává stoprocentním vlastníkem osmi plynárenských distribučních akciových společností.
V roce 1995 v rámci druhé vlny kuponové privatizace bylo vládou rozhodnuto o částečné privatizaci RDS (patnáct procent kuponová privatizace, 34 procent bezúplatný převod na města a obce, tři procenta RIF, jedno procento NIF a 0,5 až jedno procento zaměstnanecké akcie).
Vytvořena zlatá akcie upravující pozici státu v RDS.
Po realizaci bezúplatného převodu 34 procent akcií na města a obce kontroluje FNM spolu s akciemi RIF a NIF stále těsnou majoritu v RDS.
V letech 1995 až 1998 FNM ztrácí majoritu v RIF a ten postupně prodává akcie RDS.
Po novele Obchodního zákoníku (1996) začínají města a obce prodávat své podíly v RDS formou prodeje výkonu akcionářských práv (akcie měst a obcí jsou akcie na jméno v zaknihované podobě a s omezenou převoditelností) a zahraniční investoři tuto formu akceptují.
Cena za prodané akcie je tak vysoká, že zastupitelstva měst a obcí jsou ochotna na sebe vzít riziko možné refundace v případě nesouhlasu valných hromad s převodem takto koupených akcií.
Aktivita s akciemi RDS roste vzhledem k možnosti získání podmíněné majority nákupem akcionářských práv v RDS na kapitálovém trhu.
V roce 1998 byla přijata usnesení vlády ČR (č. 190 a č. 299) ke zprávě o postupu při dokončení privatizace regionálních elektroenergetických a plynárenských distribučních akciových společností. V uvedených usneseních vláda pověřila ministerstvo průmyslu a obchodu provést ve spolupráci s FNM výběrové řízení na poradce, kteří navrhnou způsob dokončení privatizace a naleznou strategické investory.
Vláda předpokládá, že privatizace majetkové účasti státu se uskuteční prodejem podílů v RDS vždy jako celku a pouze vládou určeným strategickým partnerům.
V srpnu 1998 byl státní podnik Transgas pověřen získat akciové podíly v RDS, které by s podílem FNM zajistily majoritu státu v těchto společnostech.
Stát postupně získává prostou většinu (spolu FNM a Transgas) v šesti RDS (kromě Pražské plynárenské a Jihočeské plynárenské).
Usnesením č. 749 vláda rozhodla o zrušení svých původních usnesení (č. 190/1998 a č. 299/1998). Akcie RDS držené FNM a Transgasem budou v dočasném držení do doby konečného rozhodnutí o způsobu privatizace RDS.
V současné době nabývá situace ve vlastnických vztazích v plynárenských společnostech na transparentnosti. Zahraniční investoři vzali na vědomí akcionářskou pozici FNM a Transgasu v RDS, příznivě je přijímána ochota k úpravě stanov jednotlivých RDS, umožňující realizovat převod akcií mezi nabyvateli bez dalšího omezení (a tím vyrovnávání pozic mezi akcionáři reprezentujícími „stát a zahraničními investory).
Konečné řešení privatizace RDS a Transgasu, zmíněné v materiálu Energetická politika státu (přijata 13. ledna 2000), by mělo být připraveno ministerstvem financí ve spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu v termínu únor 2000.
Poziční dokument České republiky schválený usnesením vlády v červenci 1999 je potvrzením připravenosti ČR implementovat relevantní právo ES.
Ve vztahu k implementaci energetické legislativy počítá ČR s uplatněním žádosti o přechodné období při otevírání jak elektroenergetického, tak plynárenského trhu. Důvodem je především sociálně přijatelný postup nápravy deformovaných cen energií pro zákazníky v domácnostech, kdy hlavní distorze budou postupně napravovány až do roku 2002. Tento harmonogram schválila v roce 1999 vláda ČR. Žádost o přechodné období a jeho definice byla komisi předložena v průběhu screeningových jednání o kapitole Energetika.
Zdroj: Deloitte & Touche, 26. 1. 2000
