Navzdory pověrám vznikla krize rusko-ukrajinských vztahů dávno před oranžovou revolucí
Chronické opakování rusko-ukrajinského plynového konfliktu opravňuje k otázce, zda by obchodní válka nemohla jednoho dne přerůst v konvenční. O vážné situaci svědčí letní výměna prezidentských varování, nápadná nepřítomnost ruského velvyslance v Kyjevě a stabilní vnímání Ukrajiny jako nepřítele ruským veřejným míněním. Není divu, že nejhalasněji křičí o pomoc Ukrajinci. Analytický materiál, jejž nedávno zveřejnil ukrajinský Ústav pro otázky národní bezpečnosti, nevylučuje ruský pokus o územní rozdělení Ukrajiny a zřízení moskevského protektorátu v její východní části.
Navzdory pověrám vznikla krize rusko-ukrajinských vztahů dávno před „oranžovou“ revolucí. A není výrazem osobního nepřátelství mezi kremelskými vůdci a jejím symbolem Viktorem Juščenkem. Nové společenské zřízení Ukrajiny již dávno není vnímáno jako lákavá alternativa k ruskému uspořádání. Neprokázalo totiž vyšší manažerskou efektivitu ve srovnání s kremelskou „mocenskou vertikálou“. Rozpory v chápání vlastních zájmů mají hlubší, systémovou povahu. Jak zdůrazňuje zmíněný analytický materiál: „Zkušenost téměř dvacetiletých styků s nezávislou Ukrajinou přesvědčila Kreml, že nepřímá kontrola prostřednictvím takzvaných ,proruských‘ politiků nemůže být účinná. Bez výjimky všichni ,proruští‘ politici, jakmile se dostali k moci, okamžitě změnili orientaci a začali více nebo méně aktivně prosazovat proukrajinský kurz v praxi totožný s prozápadním.“ Je to naprosto přesný popis. Jev, který se neustále opakuje, nemůže být náhodný.
Ukrajinská společnost si vcelku zvykla na podmínky zastupitelské demokracie. Aktivně se připravuje k již pátým všeobecným volbám za posledních sedm let. Na rozdíl od Ruska se volby na Ukrajině odehrávají v podmínkách reálné konkurence a Ukrajinci využívají možnosti vyměnit vládnoucí elity, pokud se jim znelíbí. Ve čtyřech z pěti voleb se k moci dostala opozice. Zatímco v Rusku panuje mrtvolné ticho, společenský diskurz v Kyjevě má nápadně vysoké grády. Například nejvyšší sledovanost televizních pořadů stále mají politické debaty. Odlišnost ukrajinské společnosti od ruské je natolik kardinální, že to samo o sobě působí odstředivě. Neschopnost zohlednit tuto okolnost v praktické politice vedla již v roce 2004 ke krachu kremelských pokusů ovlivnit ukrajinského voliče pomocí metod uplatňovaných v Rusku.
Na úrovni jednotlivců sice Rusko může počítat se sympatiemi části obyvatel, nikdy však již nebude tvořit většinu. Na úrovni elit ale ani s menšinou počítat nemůže. Nezávislost pro ukrajinskou moc znamená především nezávislost na Rusku – právo mít vlastní dějiny včetně vlastního historického mýtu. Proto je ukrajinská moc přímo předurčena ke zdůrazňování odlišností. Politická reprezentace východních regionů potřebuje nástroje suverenity, aby mohla prosazovat vlastní zájmy, a proto je ochotná přenechat ideologickou sféru přirozeným nositelům ideologie „ukrajinství“ – „zapadnikům“, jak se v ukrajinštině říká představitelům západu země. Jinak by museli přesvědčivě vysvětlit voličům, proč vlastně nechtějí znovusjednocení s Ruskem.
Zásadně opačný je také názor Moskvy a Kyjeva na otázku národní bezpečnosti. Rusko se vidí jako středobod vlastních vojensko-politických svazků a nárokuje si právo veta na přijetí postsovětských států do jiných uskupení. Ukrajina vždy toužila být organickou součástí euroatlantických struktur. Nemusí to být nutně členství v NATO, ale znamená to každopádně vojensko-politickou integraci se Západem. Mimochodem zákon o možném vstupu do NATO byl schválen už v roce 2003, za prezidenta Leonida Kučmy a premiéra Viktora Janukovyče, do něhož Kreml nyní nesmyslně vkládá naděje. Je jasné, že dohoda v této otázce je prakticky vyloučená. Stejně nemyslitelná je i dohoda v otázce přináležitosti Sevastopolu, v němž kotví ruské černomořské loďstvo. V sázce je schopnost ukrajinského státu zajistit úplnou kontrolu nad vlastním územím.
Situaci komplikuje skutečnost, že Moskva dodnes nebyla schopná poznat a dát najevo, co vlastně chce víc. Zda zvýšení zisků z prodeje plynu Ukrajině, což by znamenalo přechod na srozumitelné tržní vztahy, a tím i uznání ukrajinské nezávislosti, anebo zachování nátlakových pák pro případ kýženého geopolitického zvratu. Přestože ruský vpád na toto území je málo pravděpodobný, volání kyjevských politiků o pomoc není od věci. Přinejmenším připomíná západním politikům, že je krátkozraké ponechat velký, i když nepříliš efektivní stát v šedé zóně evropské bezpečnosti.
