Archivy StB mohou poskytnout cenné informace i o minulosti bankéřů
Prohrabovat se archivy StB může být i docela úsměvné. Třeba se v nich dočteme, že si před únorem 1948 jeden podnikatel ulil peníze do zahraničí a jeho syn na to po šestatřiceti letech upozornil komunistické orgány. Doufal totiž, že mu z toho něco kápne. To bylo tak: agentovi StB s krycím jménem Kartograf (vlastním jménem Vladimír Voráček) se v roce 1984 svěřil pracovník Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV, inženýr Jiří Habal, že jeho otec měl na Pardubicku firmu HAK, která vyráběla elektromotory a kompresory. Ze záznamu vyplývá, že ji nevlastnil sám, ale ještě s jistým panem Krausem. Firma až do znárodnění čile obchodovala se zahraničím. Habal starší v předtuše budoucích událostí vážně uvažoval o emigraci do Švýcarska, a tak přes obchodního zástupce firmy Franze Baumanna nechával ukládat na své jméno peníze v jedné curyšské bance. Dělali to tak, že uměle nafukovali rabat z prodeje vyvezených výrobků, přičemž druhý společník Kraus o tom neměl ani páru. Nakonec neemigroval a peníze zůstaly dlouhá léta ležet na zahraničním kontě. Po otcově smrti přemýšlel Habal mladší, jak se alespoň k části peněz dostat. „Jiří Habal se domnívá, že peníze mohou být převedeny do ČSSR, i když je mu jasné, že se jedná o částky, které náleží československému státu z titulu znárodnění firmy jeho otce. Předpokládá však, že má nárok na nějakou odměnu, když by peníze pomohl dostat do ČSSR,“ hlásí v lednu 1984 agent Voráček svému řídícímu důstojníkovi kapitánu Bahníkovi. Jak to dopadlo, jsme se už nedozvěděli.
Mnohdy slýcháme otázku, koho to všechno ještě zajímá. Ano, mohlo by se zdát, že téměř dvacet let po revoluci bude téma StB vyčpělé. A přesto jsme svědky nové vlny zájmu. Kupodivu dychtivější než předlistopadová generace jsou často mladí lidé, kteří by rádi znali celou pravdu o době, v níž žili jejich rodiče. Netouží po odplatě, chtějí jen informace. Generační odstup je prospěšný. Stačilo, aby se ředitelem archivu bezpečnostních složek stal mladý historik Pavel Žáček, a vše je najednou mnohem pružnější.
Je velmi příznačné, jak se levice, která vládla vnitru osm let, nyní všemožnými způsoby snaží zabránit vzniku Ústavu paměti národa, který by všechny archivní materiály z komunistické éry dostal takříkajíc pod jednu střechu a zpřístupnil je badatelům. Když to nejde zarazit přímo, navrhuje exministr František Bublan rozšíření záběru ústavu až k „Bílé hoře“, aby se vše rozplizlo do nemastné, neslané bramboračky. Přitom kdo jiný než Bublan, postižený bývalým režimem, by měl mít zájem, aby se archivy otevřely. Anebo má i on důvodné obavy z minulosti? Tomu se nechce věřit.
Historie není černobílá, teprve důkladným studiem archivních materiálů si můžeme učinit obrázek o míře kolaborace jednotlivých lidí. To, že byl někdo veden jako spolupracovník tajné policie, ještě neznamená, že na své kolegy v práci či sousedy skutečně donášel. Leckdy se může naopak prokázat, že tohoto člověka, který dnes nese cejch pozitivně lustrovaného, režim pronásledoval.
Jelikož je týdeník EURO především ekonomickým periodikem, chtěl by se tomuto tématu věnovat i v budoucnu hlavně z hlediska českého byznysu. Klíčovou roli v hospodářské sféře hrají banky, a tak na úvod přinášíme informace z objektového svazku předlistopadové ČSOB. Kromě jiného se v něm opět setkáme se jménem Josefa Tošovského. Tentokrát to však není on, kdo StB poskytuje informace (o čemž se v minulých týdnech mnoho napsalo), nýbrž je v pozici sledovaného člověka, o jehož schůzkách referují jiní agenti.
K Tošovského kontaktům s StB mnozí říkají, že to byla přirozená součást práce poradce předsedy centrální banky. Stejně tak prý spolupracovali a spolupracují se svými zpravodajskými službami i bankéři v jiných zemích. Přesto bychom asi měli určitý kvalitativní rozdíl vidět. Jde přece o to, jakému režimu sloužíme. Všimněme si postoje bývalého prezidenta Václava Havla. Muž, který dnes více než cokoli jiného připomíná „jestřába z Miami“, nemilosrdně tepajícího kubánský režim, je vůči bývalému československému režimu a jeho prominentům nezvykle tolerantní a smířlivý. Nepamatuje si prý, že by mu jeho přítel Tošovský o spolupráci s StB řekl, ale velmi by se divil, „kdyby žádné takové kontakty neměl“. Kdyby dnes Havel žil v Havaně a vedl kubánský disent, Castra nejdříve svrhne a potom jej pověří sestavením demokratického kabinetu.
Mnohem závažnější než samo zjištění, že Tošovský spolupracoval s komunistickou tajnou policií, je právě fakt, že tato informace zůstala pod pokličkou. Tošovský byl jako guvernér ČNB i jako premiér vydíratelný. A nezbývá nám než se ptát, je-li náhoda, že u zrodu tolika malých bank, které do jedné zkrachovaly, asistovali příslušníci StB. Možná že i odpověď leží v archivech.
