Jsem patriot knih, odpověděl německý dokumentarista a spisovatel Alexander Kluge, žák Theodora W. Adorna a zakladatel první filmové akademie v Německu, na otázku, zda je německý patriot. A na dotaz, miluje-li svou zemi, neumí odpovědět vůbec. Byl to také on, kdo založil společnost dctp (Delelopment Company for TV Program mbH) v době, kdy v Německu startovala privátní televize. Stanice RTL a Sat 1 od roku 1987 vysílaly díky tomu i vysoce kvalitní dokumenty a publicistické nezávislé pořady, například Spiegel TV, 10 vor 11, News Stories, Prime Time/Spätausgabe. Alexander Kluge letos oslavil pětasedmdesátiny.
V rozhovoru, který poskytl Christine Eichelové při příležitosti svých narozenin, například řekl: „ Se sugescí klasické opery jsme šli do dvou válek. Ohlašovalo se tím něco dekonstruktivního. Baldur von Schirach se chtěl v roce 1945 ve Vídni rozloučit se Třetí říší uvedením opery Gotterdämmerung. Ale v den chystané premiéry bylo divadlo rozbombardováno. Muzikanti seděli v době začátku představení roztroušeni v různých krytech, ale svůj výstup si nenechali ujít: hráli a byli navzájem spojeni telefonem. Byla to sbírka střepů. To všechno se tehdy filmovalo. Wagner byl slyšet po telefonu, v pozadí svištěly bomby a vybuchovaly granáty. To je pro mě autentické umění: Wagner nahlížený dějinami.“ V tomto monologu je možné zaslechnout i možnou odpověď na otázku, na kterou Kluge nikdy neodpověděl, protože odpověď na ni je v zemi, jako je Německo, velmi složitá a slova na to nestačí.
„Pocit je to, co cítí moje kůže a co ucho může rozlišovat,“ říká na jiném místě. A pokračuje: „Paralelně s tím ale hraje hlavní roli bránice, která stlačuje sexualitu a trávení směrem dolů a opačně dech a duševní výkony nahoru. Bránice je tím partyzánem těla, kterou nemůžeme kontrolovat a která způsobuje náš smích. Naše fyzično je stavěno jako partitura a připravuje nám koncert pocitů. K tomu patří i naše teplota 37 stupňů, kterou ani necítíme, které si ani nevšímáme. K tomu patří i tlukot soudruha srdce, který v sobě neseme celý život.“
Na zkušenosti se ale nedává žádný rabat. To je také věta tohoto úspěšného studenta profesora Adorna. Škoda že podobný muž nežil v Česku v roce 1992, kdy jsme začínali s privátní televizí a pan Železný dostal licenci na intelektuální stanici.
