Zemědělské dotace EU pomáhají spíše bankám, právníkům, expertům a státním referentům
Co se děje s českým zemědělstvím? Proč se bouří? Proč v řetězcích potravinových obchodů nacházíme stále víc produktů dovážených a méně místních? Proč nemáme ve městech víc trhů s čerstvými místními potravinami? Jak by české potraviny mohly zlepšit svůj přístup do místní distribuce? Je správné zemědělství dotovat? Jestliže ne, jak jinak než výrobou potravin by si mohl venkov vydělávat na živobytí? Jestliže ano, je správné dotovat zemědělce francouzské či italské víc než české? Je v současné krizi a rostoucí nezaměstnanosti produkce potravin podřadnější než výroba automobilů dotovaná šrotovným? Jestliže zdraví závisí na dobré stravě a mnohé choroby způsobuje strava špatná, proč považujeme za samozřejmé dotovat zdravotnictví a pochybujeme o dotaci potravin?
Čtyři úkoly vlády
Ze zatím jen zběžného prostudování dnešní situace českého zemědělství se obávám, že se schyluje k jeho likvidaci a ke kruté a ponižující krizi našeho venkova, pokud vláda naléhavě neprovede následující věci.
Za prvé by měla znovu projednat a změnit unfair podmínky zemědělských dotací, které nechávají české zemědělce v nevýhodě proti „starým“ Evropanům. Ty platí až do roku 2013. Do té doby by se mohla velká část českého zemědělství zhroutit v konkurenci s levnějšími (protože více dotovanými) potravinami ze „Staré“ Evropy.
Za druhé by měla prodloužit platnost zákona, podle něhož do května 2011 nesmějí cizinci volně kupovat v Česku zemědělskou půdu. Jinak ji během dvou let do vyrovnání dotací od Pozemkového fondu skoupí zahraniční investoři. Čeští zemědělci nebudou mít nejen na nájem, ale ani na novou technologii potřebnou k zefektivnění produkce.
Za třetí, do vyřízení obou předchozích věcí poskytnout českému zemědělství přemosťovací dotace, které by mu pomohly do vyrovnání přežít.
Za čtvrté zmírnit tlak supermarketů (převážně německých) na snižování výkupních cen pod úroveň, na níž by si čeští zemědělci dokázali vydělat na živobytí. Výkupní cena mléka je teď o třetinu nižší než náklady na jeho produkci. Přitom prodejní cena je trojnásobkem výkupní. V průměru u všech potravin podíl příjmu zemědělců na konečné ceně za deset let klesl ze 63 na 40 procent, zatímco podíl marže obchodníků vzrostl z dvaceti na 35 procent a zpracovatelů zůstal přibližně stejný.
Neliberální trh
Vím, že by to bylo neliberální zasahování do trhu a že to bude muset zaplatit daňový poplatník. Ideální by byl trh bez dotací. Jenže o to už několik desítek let marně usilují Britové. Evropský potravinový trh je neliberální, odlišnými dotacemi silně pokřivený. Předseda Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský je přesvědčen (přesněji řečeno, nedokáže pro dnešní krizi českého zemědělství najít jiné vysvětlení), že české zemědělství je terčem sehraného útoku Evropské unie, německých supermarketů a naší vlády. Důvodem je nadvýroba potravin v západní Evropě, kterou EU dotuje většími částkami než v případě nových členů.
Kromě vyšších přímých dotací z EU dostávají západní zemědělci další nepřímou finanční pomoc ve formě exportních dotací nebo sociálního a zdravotního pojištění hrazeného z jiných rozpočtů. Po souhrnu všech dotací jsou proto na tom němečtí nebo francouzští zemědělci několikanásobně lépe než čeští. Tento systém pomoci ostatně zavedli už i Poláci – ve formě zemědělské zdravotní a sociální pojišťovny, která pojišťuje 4,5 milionů lidí a zaměstnává 6,5 tisíce úředníků. Výsledek?
Českých potravin na našem trhu ubývá, dovezených přibývá. Alternativnímu prodeji se nepomáhá, městské trhy se ruší a na jejich pozemcích se budují obchodní centra pro další supermarkety. Proto krachuje jedna zemědělská výroba za druhou a z dosud vždy soběstačného a exportního českého potravinářství se stává dovozce. Přitom patří české zemědělství mezi nejefektivnější v Evropě. Za patnáct let do roku 2007 poklesl počet zemědělských pracovníků o více než polovinu, produkce však jen o čtvrtinu. Produktivita na pracovníka se tedy zdvojnásobila.
Buď dotace žádné, nebo pro všechny členské země stejné – žádá Agrární komora i Zemědělský svaz. Mají v tom podporu zdravého rozumu, smyslu pro fair play a veškerých principů liberálního, konzervativního a snad i sociálnědemokratického ekonomického uvažování.
Ekonomický úpadek venkova
Důvodů, proč nenechat zemědělství padnout, je dlouhá řada. Pokusím se proti absolutnímu liberalismu vznést dva argumenty konzervativní. Ty na rozdíl od liberálního idealismu absolutní svobody vycházejí vždy z existující situace a její postupné přeměny směrem ke stavu ideálnímu. Jedním z důvodů je povinnost konzervovat, co je blahodárné a hodnotné. K tomu samozřejmě patří půda a krajina a z nich vycházející základní lidská obživa. Druhým pak to, že základ kontinuity odpovědnosti, etiky, spolehlivosti, ohleduplnosti a všech tradic tvořících konzervativní myšlení je v zakořeněnosti v půdě, vztahu ke krajině, k její vegetaci a k živým tvorům. Pěstuje sousedské vztahy a respektování majetku. Konzervativní venkov vytváří menší míru zločinnosti a nepodléhá tak snadno ideovému extremismu a utopiím. To, že komunismus rozcupoval konzervativní tradici venkova, by nás mělo dvojnásob mít k tomu, abychom fandili těm, kdo se ji pracně snaží oživit.
Ekonomický úpadek venkova vede k jeho zpustnutí, vylidňování a masovému přesunu do velkoměst, kde tito lidé riskují, že zůstanou nezaměstnatelnou spodinou. Evropská politika zemědělských dotací západoevropský venkov vyvedla z poválečné bídy. Tím uchovala nejen krásu krajiny a důstojnost venkovského života, ale i spoustu tradičních plodin, specialit a lahůdek, které by jinak zanikly, protože by se jejich produkce nerentovala. Byla v podstatě dohodou, že Němci budou dotovat francouzský a italský venkov, aby mu mohli prodat víc svých aut a praček a zároveň si pomohli k pestřejší stravě a krásnějším středomořským prázdninám.
Vypadalo to fair mezi první šestkou. Vesměs na tom vydělala i druhá šestka s výjimkou Británie. Ale doplatily na to postkomunistické země, které v přístupových smlouvách přijaly do roku 2013 nižší dotace, vysvětlované tehdy nižšími výdaji.
Komplikovaný systém
Systém dotací a kvót je natolik komplikovaný, zamlžený a propletený všemožnými unfair výjimkami, administrativními procedurami a příležitostmi ke korupci, že i českým zemědělcům samým trvalo několik roků, než jim začalo docházet, do jakého maléru se vstupem do EU dostali. Za celé dějiny zemědělství se třeba nesetkali s absurditou, že výkupce masa ve Šternberku na Hané může dostat vepřové levněji v Nizozemsku než na deset kilometrů vzdálené farmě v Troubelicích. Jak to dělá, si povíme. Nejprve stručně, jak jsme se do maléru dostali.
Při vstupu do EU Češi nepočítali s tím, že náklady na zemědělskou produkci se v Česku vyrovnají se starou dvanáctkou rychleji, než se předpokládalo. Tam jsme dnes. Do přístupové smlouvy se měla zabudovat klauzule, že dotace se budou průběžně zvyšovat úměrně k rostoucím nákladům. Navíc zemědělci riskují, že ani slíbené dotace nedostanou, jestliže v žádosti udělají nějakou drobnou administrativní nebo procedurální chybu. Aby ji neudělali, musejí si najímat drahé účetní, právníky a specialisty na získávání dotací, bez nichž by se jinak obešli. Proto zemědělské dotace EU nepomáhají ani tolik zemědělcům jako bankám, právníkům, dotačním expertům a státním referentům, kteří to všechno za všechny vyřizují. Ti všichni jsou pak cenově obsaženi v našem jídle.
Obchodní logika by diktovala domněnku, že i za tohoto stavu by zemědělci alespoň mohli nakupovat půdu. Jenže tu si nemohou odepisovat z daní jako výrobní prostředek (třebaže ji tak definoval i Marx), a proto jim na ni nezbývá. Za mnohonásobné částky, než jaké by si zemědělci mohli dovolit v poměru ke svým příjmům, je místo nich a jim pod nosem vykupují spekulantské firmy, které jsou často fasádou zahraničních investorů. Tím cena zemědělské půdy a jejího nájemného roste do výše, na níž není možné se zemědělstvím uživit.
Nizozemští čuníci
A teď jak je to s oněmi lacinými nizozemskými čuníky. Šternberský výkupce je může v Nizozemsku nakoupit levněji, protože nizozemský zemědělec má téměř trojnásobné dotace na hektar zemědělské půdy než český. A navíc dostane dotaci na export. Za tu si pak nakoupí půdu v Jeseníkách, aby měl kam zadarmo jezdit na dovolenou. Tu mu bude EU dotovat podle hektaru. Byl by však blázen, kdyby na ní něco pěstoval nebo choval, může-li si to levněji přivézt z Nizozemska. Že to možná není úplně v souladu s principy fair obchodu, jednotného a bezbariérového trhu a podobně, si můžete stěžovat na lampárně v Hlušovicích – také asi deset kilometrů od Šternberka. Ale až vyrostu, chci být europoslancem. A protože mně stejně jako vám záleží na dobrém jídle z místních zdrojů, budu se za české farmáře rvát jako lev, dokud mě nějaký francouzský farmář neodstřelí.
Úkoly
Vláda by měla znovu projednat a změnit unfair podmínky zemědělských dotací z EU, které nechávají české zemědělce v nevýhodě proti „starým“ Evropanům.
Prodloužit platnost zákona, podle něhož do května 2011 nesmějí cizinci volně kupovat v Česku zemědělskou půdu.
Do vyřízení obou předchozích věcí poskytnout českému zemědělství přemosťovací dotace, které by mu pomohly přežít.
Zmírnit tlak supermarketů (převážně německých) na snižování výkupních cen pod úroveň, na níž by si čeští zemědělci dokázali vydělat na živobytí.
Situace
Českých potravin na našem trhu ubývá, dovezených přibývá.
Alternativnímu prodeji se nepomáhá, městské trhy se ruší a na jejich pozemcích se budují obchodní centra pro další supermarkety.
Proto krachuje jedna zemědělská výroba za druhou a z dosud vždy soběstačného a exportního českého potravinářství se stává dovozce.
Přitom patří české zemědělství mezi nejefektivnější v Evropě.
