Správci nepojištěného majetku by měli být žalováni o náhradu škody Pro politika může být živelná pohroma požehnáním. Upírají se k němu zraky občanů a on organizuje pomoc za cizí peníze. Organizuje ji však účelně? Většinou nikoli. Politik je člověk, který rozdáváním privilegií a cizích peněz se sám udržuje u zdroje koncentrovaných privilegií a peněz.
Správci nepojištěného majetku by měli být žalováni o náhradu škody
Pro politika může být živelná pohroma požehnáním. Upírají se k němu zraky občanů a on organizuje pomoc za cizí peníze. Organizuje ji však účelně? Většinou nikoli.
Politik je člověk, který rozdáváním privilegií a cizích peněz se sám udržuje u zdroje koncentrovaných privilegií a peněz. V případě zničení jednoho domu (bleskem, výbuchem plynu…) politik, prostřednictvím organizování pomoci za cizí peníze, může získat vděčnost pouze jedné rodiny, několika lidí. Když jsou zničeny tisíce domů, získává tisíce voličů. Proto jsou politici po každé katastrofě tak činorodí. Někdo profituje na povodni prodejem láhve balené vody za 60 korun, jiný snahou zvýšit daně pod záminkou úhrady povodňových škod.
Veřejní činitelé majetek nepojistili
Jedním ze způsobů zmírnění důsledků nahodilých přírodních pohrom je pojištění. Stát, kraje ani obce však majetek, který mají od občanů svěřený do péče, nepojistily. Namísto investice do pojištění utráceli politici, vedeni krátkodobým hlediskem zisku volebních hlasů, peníze za „chléb a hry“. Ministři a poslanci rozhazovali vybrané berně na dotace, sociální dávky a paláce státní byrokracie, komunální politici na profesionální sport, ohňostroje, rozdávání bytů „nebydlícím“ a paláce obecní byrokracie. Dnes by měl být těmto „správcům“ předložen účet v podobě trestního stíhání za porušování povinnosti při správě cizího majetku a žalob na náhrady škody.
Nepojistili se ani občané
Proti veškeré logice nevedly záplavy v roce 1997 k masovému zájmu o pojištění ze strany občanů. Podle odhadů má pouze polovina domácností uzavřeny pojistky, a to většinou nikterak kvalitní. Není divu. Vždyť spoluobčané vždy všechno zaplatí. Od vytunelovaných bank až po povodně. Dnes opět lidé, kterým velká voda vzala obydlí, obdrží nevratný příspěvek 150 000 Kč, půjčku 850 000 Kč na dvacet let s dotovaným úrokem dvě procenta a již teď dostávají sociální dávky ve výši 30 000 Kč. Většina poškozených nemá správně dostat nic, kromě dobrovolné charitativní pomoci. Každý si mohl pojistit dům i vybavení domácnosti a politici rozdáváním cizích peněz dávají najevo, že kdo to skutečně udělal, je úplný hlupák. Neměli bychom v této souvislosti zapomenout na požadavek ministerstva pro místní rozvoj, zde reprezentované ministrem Němcem, aby ti starostliví občané vraceli 35 procent z vyplaceného pojistného. Tento šílený nápad byl opuštěn až na nátlak médií. Zajisté se objeví námitka, že ne všichni občané jsou schopni řádně pojistit svůj majetek a odolat nástrahám právnických formulací pojistných smluv. To má být záminka k převzetí úhrady škod na bedra daňových poplatníků. Lidé by si měli konečně uvědomit několik věcí. Pokud nechtějí o majetek přijít, musejí o něj pečovat, tedy pojistit jej. Samotný akt uzavírání pojišťovací smlouvy není záležitostí pěti minut mezi vypnutím televize a odchodem na pivo. Stejně tak pojišťovací makléř (jak pohrdavě říkáme - pojišťovák) není žádný obtížný hmyz lezoucí do chalupy.
Firmy mají různý přístup
Stát není nejlepší pojišťovna, jak se vyjádřil místopředseda Českého statistického úřadu Jan Procházka (škody na nepojištěné výpočetní technice jeho úřadu se odhadují na 400 mil. Kč). V e skutečnosti odpovědní lidé nuceně jistí lidi neodpovědné. Proč tedy, když je vlastně všechno všech, věci komplikovat a veškerý majetek neznárodnit? Samozřejmě i mezi podniky je obrovský rozdíl v přístupu k riziku. Některé mají pojištěné i ztráty z výpadku výroby, jiné budou jako obvykle škemrat u vlády, aby občanům vzala majetek na úhradu jejich škod.
O dluhopisy by nebyl zájem
V souvislosti s povodněmi v roce 1997 na Moravě byly vydány povodňové dluhopisy, které si jako výraz solidarity koupily všechny vrstvy obyvatelstva. Socialistická vláda, složená z politických stran podporovaných 25,7 procenta oprávněných voličů ochotných pouze přijímat, nikoliv dávat, dobře ví, že by se žádné vstřícnosti nedočkala. Dokonce ani „analytici“ penzijních fondů a bank, kteří masivně zamořují portfolia cenných papírů „argentinsky“ rizikovými vládními dluhopisy, by zřejmě nebyli ochotni k dalším nákupům. A tak, když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Proto vláda začala chrlit návrhy na nové zdaňování, a to vše pod lacinou záminkou úhrady povodňových škod v odhadované výši 90 mld. Kč. Všimněme si eufemizmu, kde zvýšení daní se halí do slov daňová reforma. Když se budeme držet stejné rétoriky, jedná se o daňovou kontrarevoluci.
Stát má peněz dost
Stát má ale několikanásobně více peněz, než potřebuje. Mějme na paměti, že podle návrhu rozpočtu v roce 2003 hodlá erár vybrat 683 mld. Kč a půjčit si dalších 157 mld. Kč. Za tuto částku lze bez problémů opravit poškozenou infrastrukturu, ba spolu s vodou v cisternách rozvážet i šampaňské, protipovodňovou hráz v Praze stavět příště ze stříbra a stržené mosty pozlatit. Pouze politici nesou odpovědnost, že všechny tyto peníze budou doslova rozházeny a projedeny. Teď je ten pravý čas, aby Parlament ve stavu legislativní nouze zrušil podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky pro nepracující, odstranil všechny dotace a subvence, propustil desítky tisíc zbytečných úředníků a prodal budovy, kde nyní sedí. Jako ve firmě. Když nejsou peníze, je třeba utáhnout opasky. Úvahy o zvýšení berní je nutné považovat za doprovodný syndrom bahenní horečky zamořující Strakovu akademii a Parlament.
