Stejně jako jinde se letos chystají uctít stoleté výročí republiky také na Hlučínsku. Oslavy však podle dlouholetého starosty obce Bolatice a bývalého poslance za TOP 09 Herberta Pavery nebudou nijak pompézní a nadšení místních se drží spíše v mezích. Není to jen proto, že takzvaná Prajzská se stala součástí Československa teprve v únoru 1920 a skutečné jubileum tedy bude slavit až za rok a půl.
Regionu lemovanému z dvou stran řekami Opavou a Odrou a z třetí strany polskou hranicí vládli v minulosti z Vídně, Berlína i z Prahy. Prajzáci se kvůli hraniční poloze a pohnuté historii vždy trochu vymykali a nikdy se úplně neztotožnili s žádným ze státních zřízení a režimů, pod který zrovna spadali. To platilo pro Prusko, Československo a do určité míry i pro současnou Českou republiku.
Dvacet let starostou. Herbert Pavera prajzskou povahu dobře zná. Nenarodil se v opavské porodnici, ale v domě svých rodičů v Bolaticích. Už dvacet let obci starostuje.
„Když jsme byli součástí Pruska, tak se o nás nestarali, za Rakouska-Uherska taky ne a stejně tak tomu bylo za Československa. Vždycky jsme byli na konci, na hranicích. Skutečnost, že jsme patřili pokaždé někomu jinému, pak vedla k tomu, že lidé nevěděli, kam patří. Takže se snažili o sebe postarat sami,“ vysvětluje Pavera v kanceláři na bolatickém obecním úřadě.
A je nutno dodat, že se o sebe naučili postarat velmi dobře. Poté, co do Česka přitekly miliardy z evropských fondů, už není kontrast sice tak patrný, ještě relativně nedávno však mohl místních poměrů neznalý návštěvník po překročení Odry nabýt dojmu, že se ocitl kdesi v Bavorsku. Opravené domy, opečovávané zahrady a všeobecná čistota patřily vždy mezi poznávací znamení regionu, což nešlo říct o zbytku komunistického Československa a dlouhou dobu ani o demokratické České republice.
Kde je zametání tradice
Bolatický obecní úřad sídlí v nově zrekonstruované budově zámku, prostranství před ním zdobí pečlivě udržovaný anglický trávník s kašnou. Celkový dojem trochu hyzdí tovární haly výrobce lodních a horolezeckých lan Lanex obklopující úřad. Prosperující firma je v českých rukou a patří mezi světové špičky v oboru. Necitlivé umístění výroby do centra obce, jakožto pozůstatek komunistické estetiky, však místním připomíná další režim, na který zde neradi vzpomínají.
Jinak však Bolatice disponují veškerou potřebnou infrastrukturou, obec má v dlouhodobém plánu usilovat o status města a centrem se hemží řada lidí, kteří Paveru uctivě zdraví. Před nákupním střediskem se mezi dětmi čekajícími u stánku se zmrzlinou proplétá skupina žen se smetáky a záhy se vrhne do zametání chodníku.
Je potřeba mít pořádek. Zájem o úklid veřejných prostranství sice opadá, tradiční zametání však dodržuje stále více než polovina obyvatel Prajzské. Účastní se i ti, kteří se přistěhují odjinud.
Jde o místní zvyklost, jejíž kořeny sahající až do éry pruského státu, kterému Hlučínsko připadlo v roce 1742 po prohrané válce Marie Terezie s Fridrichem II. Velikým. Prusko vyžadovalo po svých občanech péči o veřejná prostranství zákonem a místní to dodržují i bezmála sto let poté, co součástí Pruska přestali být.
Podle Pavery sice tradiční víkendové rodinné zametání už dodržuje zhruba jen 60 procent obyvatel, třeba sníh však stá le odhrabuje naprostá většina navzdory tomu, že by úklid klidně zastaly technické služby. „Řada lidí to bere tak, že je potřeba mít pořádek,“ říká starosta s tím, že se do úklidu zapojují i lidé, kteří se sem přistěhují odjinud.
Na Prajzské tedy nic nepřipomíná vymírající vesnice s pasivním obyvatelstvem, kterých je jinak v českém pohraničí plno. Region si stále zachovává svou výlučnost a je v mnoha ohledech trochu jiný. Paradoxně za to může hlavně pohnutá historie, která se v mnohém liší od zbytku českých zemí a pro místní nebyla vždy jednoduchá.
Po našemu
„K lidem na Prajzské se nechovali nikdy dobře. Babička s dědou i po revoluci měli strach, že jim seberou majetek. Už to měli zkrátka tak zažité. Když se Prajzská připojila v roce 1920 k Československu, tak taky nebyl nikdo rád,“ vzpomíná na vyprávění prarodičů třicátník Karel, rodák z městečka Kravaře.
V době vzniku republiky byla většina Prajzáků dvojjazyčná. Na úřadech používali němčinu a doma mluvili většinou „po našemu“, tedy dialektem češtiny s řadou německých a polských výrazů. Místní řemeslníci nejezdívali za prací do Vídně, jak tomu bylo obvyklé v habsburské monarchii, ale do Berlína: nebo dokonce až do Francie a Belgie. Udržela se zde však katolická víra, což byla v převážně protestantském Prusku výjimka.
Opevněná hranice. Od někdejšího Německa neoddělovala Prajzskou žádná přírodní překážka. Koncentrace pohraničních pevností je tam proto jedna z největších v Česku.
To v představitelích rodícího se Československa vyvolalo předpoklad, že místní uvítají připojení k Československu a podle historika Ondřeje Koláře ze Slezského muzea v Opavě si to část z nich skutečně přála. „Ovšem pro velkou část obyvatelstva změna hranic znamenala narušení jejich každodenního života, hospodářského fungování, ztráty zaměstnání a komunikačních linií, protože obchodním centrem regionu byla Ratiboř, která zůstala za hranicemi,“ vysvětluje Kolář.
„Postoj většiny obyvatel Hlučínska k meziválečnému Československu byl zdrželivý nebo vyloženě nepřátelský,“ dodává mladý historik. Paradoxně nesouhlas s novým státem posílilo i katolické přesvědčení. Masarykovské Československo římsko-katolickému vyznání spojovanému s habsburskou říší totiž příliš nefandilo. Mnohým vadilo i omezování němčiny na školách a podle Karla jeho prarodiče nelibě nesli i skutečnost, že si v příjmení (které si nepřál zveřejnit) museli změnit původní „cz“ na české „č“.
Kolik je tu Němců
Dnes však Karel má v úředních dokumentech napsáno příjmení opět s „cz“ jako měl jeho děd v rodném listě. Už přes deset let disponuje totiž německým pasem. Po roce 1989 se otevřela místním obyvatelům možnost požádat si o německé občanství, pokud prokázali, že jsou potomky obyvatel původního pruského státu v mužské linii.
„Dalo mi to možnost pracovat v cizině a byl bych hloupý, abych toho nevyužil. Za vydělané peníze jsem si zařídil byt,“ vzpomíná Karel v opavské restauraci Na Rybníčku na dobu, kdy ještě pracovní trh ve většině evropských zemí zůstával pro Čechy zavřený. Přidává historku, jak ho celníci na západoevropských letištích automaticky nechávali projít, zatímco jeho kamarády s českými doklady si důkladně prověřovali.
Německé pasy se tehdy vydávaly zájemcům hromadně například na zámku v Kravařích. Kolik místních tuto možnost využilo, nelze úplně přesně zjistit. Podle ministerstva vnitra neexistuje povinnost nahlašovat získání cizího občanství. Starosta Pavera však odhaduje, že dvojí občanství má třetina až polovina obyvatel Hlučínska, což by z regionu dělalo území s největší německou menšinou v zemi.
S německým pasem. Podle odhadů disponuje německým pasem až polovina obyvatel Prajzské. Vztah k Německu však mají jen malý, hlásí se k české nebo slezské národnosti.
Objevily se proto i obavy z přílišného příklonu Prajzské k Německu. Ty se však navzdory velkému zájmu o německé občanství nepotvrzují. Při sčítání lidí, domů a bytů v roce 2011, které se však zakládá na tom, co lidé sami nahlásí, z celkem 20 tisíc obyvatel správního obvodu Kravaře jich přiznalo německé občanství pouhých 29. V obvodu Hlučín to bylo jen 21 z téměř 40 tisíc.
To spíš nasvědčuje, že pro Prajzáky je německé občanství ve velké většině pouze pragmatické rozhodnutí, necítí potřebu se k němu hlásit a ani žádnou silnou vazbu k západnímu sousedu. Více vypovídající spíše je, že ve větší míře než jinde místní obyvatelé při sčítání uváděli národnost slezskou namísto české.
Působí zde sice i německé spolky, omezují se však na kulturní a jazykové akce bez jakýchkoli politických ambicí. A ani za prací do Německa už nejezdí tolik lidí, jako tomu bylo před deseti lety. S přihlédnutím rozdílu v platech, nákladech na dojíždění a ubytování a dalším útrapám spojených s prací v cizině se jim to už nevyplatí.
Nejde však jen o razítko v dokladech. Prajzáci se od zbytku republiky liší i povahou, což je podloženo dokonce vědecky. Socioložka Helena Kubátová z Univerzity Palackého v Olomouci zde prováděla výzkum, jak se mění způsob života místních v průběhu tří generací. „Zjistili jsme, že v regionu dochází k modernizaci a zmenšování rozdílů, ovšem ne tak rychle, jak jsme si představovali. Můžeme tam najít pořád rysy prajzáctví, tedy takového precizního německého ducha,“ míní Kubátová. Patrná je zde pořádkumilovnost, šetrnost i hrdost na region.
„I když se to nedá zobecnit, tak mladí lidé z Hlučínska moc neodcházejí,“ dodává Kubátová. Kdysi hanlivé označení Prajzák už většina obyvatel nevnímá negativně, a jsou na něj dokonce hrdí.
Prajzáci drží stále více při sobě, než je to obvyklé jinde. Mezigenerační soužití je zde také více rozšířené, stejně jako katolická víra. „Navenek jsme uzavření, nedůvěřiví, ale na druhé straně velmi pohostinní až to té míry, že chceme ukázat, že na to máme. A taky je tady velká sounáležitost. Rodiny a sousedé si vždy navzájem pomáhali,“ dodává k tomu Pavera.
To se v minulosti projevilo především ve vzájemné pomoci při výstavbě a péči o rodinné domy, kterými je Prajzská proslulá. I ve větších sídlech jsou zde bytové domy stále spíše výjimkou. Platí zkrátka, že na Prajzké je nutné postavit si vlastní dům.
K tomu přispělo několik faktorů. Vedle zmíněné sounáležitosti a neochotě utrácet za zbytečnosti i dostatek zručných řemeslníků, na jejichž um a píli se často spoléhal i komunistický režim, který jinak Prajzákům příliš nedůvěřoval. Ani to by však nestačilo.
Baráky. Co jiného?
V kapli u kostela v Kobeřicích je možné číst dlouhé seznamy jmen s datem narození a úmrtí. Některá příjmení se zde objevují hned ve dvou podobách. „Kaschny“ pro vojáka, který padl v roce 1914 ve Francii v uniformě německé armády. A „Kašný“ pro jeho mladšího příbuzného, který zemřel v roce 1943 neznámo kde v průběhu druhé světové války. Ovšem s největší pravděpodobností také v německé uniformě.
Po mnichovské dohodě v roce 1938 Hlučínsko stejně jako zbytek pohraničí obsadilo Německo. Na rozdíl od jiných příhraničních území se však nestalo součástí Sudetoněmecké župy, ale přímo takzvaného Altreichu. Místní byli tedy automaticky považováni za říšské občany a na rozdíl od neněmeckých obyvatel Sudet museli muži bez výjimky narukovat k wehrmachtu.
Přečtěte si reportáž z Ralska:
Zakázané město: jizvy z okupace se dosud nezhojily
Příběhy některých z nich je dnes možné přečíst na stránkách projektu Paměť národa. Bojovali u různých jednotek na západní i východní frontě. Podle Koláře se objevili i mezi dozorci v Osvětimi, jiní však přeběhli k Svobodově armádě, se kterou pak osvobozovali Hlučínsko. „Řada z nich skončila v zajetí a vracela se třeba až po deseti patnácti letech. Někteří se však vrátili až na začátku 70. let, kdy už dávno byli považováni za mrtvé,“ dodává historik Kolář.
Skutečnost, že Hlučíňané nedostali možnost volby, po válce vedla k tomu, že se regionu až na výjimky vyhnul odsun, a tedy i dodnes trvající úpadek po vyhnání značné části původního obyvatelstva, jak je tomu jinde v Sudetech. Především však veteráni wehrmachtu dostávali rentu z Německa ve valutách, která v té době představovala velmi slušné peníze. Možností, jak peníze utratit, přitom moc nebylo, a tak se investovalo do nemovitostí. „Stavěly se baráky. Co jiného?“ vzpomíná Karel, který aktuálně dokončuje stavbu vlastního rodinného domu.
| Prajsko-český slovník | |
|---|---|
| balamudič | klamat |
| oma | babička |
| onkel | strýc |
| dřistač | kecat |
| kobzole | brambory |
| čemu | proč |
| kelňa | zednická lžíce |
| tepich | koberec |
| papendekel | papírová lepenka |
| un i (nejkratší prajzská věta) | on jí |
Zdroj: Prajzskenoviny.cz
Přečtěte si další reportáže:
