Chaty a chalupy patří k českému životnímu stylu
I když počátky českého chalupaření sahají až do doby první republiky, v prvních letech po sametové revoluci dostal pobyt na chatě a chalupě nevábnou nálepku: přežitek spojený s bývalým režimem. Bylo to něco, co v raném obnoveném kapitalismu mělo být odsouzeno k zániku. V porevolučních letech předpovídali mnozí politici a sociologové, že volný čas budou trávit na venkově už jen skalní příznivci chalupaření, ostatní vymění českou kotlinu za exotiku přímořských letovisek. A ti co na to nebudou mít, budou raději o sobotách makat ve druhém zaměstnání. Leč nestalo se, a chaloupka v jižních Čechách je pořád obdivovaným a závistivě obhlíženým majetkem.
A přesvědčivě to dokládají i statistiky. V roce 2001 počet bytů k rekreaci dosahoval v Česku bezmála 170 tisíc. Přitom oficiální údaje říkají, že koncem osmdesátých let bylo těchto stavení téměř o padesát tisíc méně. Navíc v údajích z roku 2001 nefigurují objekty bez popisného čísla.
Každá sedmá rodina v Česku disponuje druhým bydlením, v hlavním městě dokonce každá třetí. Pokud bychom na základě tohoto ukazatele porovnávali Českou republiku s ostatními zeměmi, byla by skutečnou velmocí. Ve světě si totiž druhé bydlení může dovolit jen pět procent obyvatel.
S chatařením se v našich končinách začalo hned po první světové válce. Počátky úzce souvisejí s trampingem. Řada chatových osad vyrostla právě v místech, která si dříve oblíbili trampové.
Naopak chalupaření bylo nejdříve výsadou hlavně intelektuálů a umělců. Majitelé rekreačních nemovitostí pěstovali čilý společenský život, zakládali okrašlovací spolky a sportovní kluby. Umělecké osady vznikly například v Kytlici, kam jezdil na letní byt Miroslav Horníček či Vlastimil Brodský nebo v Říčkách, v nichž v létě přebýval třeba Adolf Hoffmeister. K všeobecnému rozvoji chalupaření výrazně přispělo například zavedení volných sobot, ale i skutečnost, že cestování do zahraničí, které se rozmáhalo v západní Evropě, bylo v tehdejším Československu v podstatě nedostupné.
Chalupářský fenomén v současnosti není jen prostým uspokojováním zálib městského obyvatelstva, jedním z mnoha koníčků, jimž se lidé ve svém volném čase věnují. Chataři a chalupáři dnes zásadně ovlivňují život na venkově. A zdaleka ne pouze tím, že si lámou ruce a krájí prsty na cirkulárkách při údržbě domovního fondu obcí. Mnohá vesnice by bez „svých Pražáků“ už dávno přišla o hospodu či koloniál a místní řemeslníci by bez melouchů na chalupách byli opravdu odkázaní jen na podpory a sociální dávky.
Na druhé straně pro obyvatele měst se chalupa stává významným ekonomickým statkem. Po skončení zaměstnání a odchodu do penze se řada lidí stěhuje na venkov a pronájem městského bytu umožní udržet solidní životní standard i při současné úrovni důchodů.
Chalupáři jsou také vděčnými zákazníky nejrůznějších hobby marketů a zahradnictví, odběrateli nejrůznější časopisů, a jak již bylo řečeno, i klienty úrazových oddělení okresních nemocnic. V nedávné době se stali i amatérskými specialisty na bezpečnostní techniku a výrobu samostřílů namířených na nic netušící drzé zloděje.
A hlavně už jsou i zákazníky realitních kanceláří. Zatímco devadesátá léta nebyla pro realitní kanceláře specializující se na obchod s rekreačními objekty žádným ternem, dnes je situace zcela jiná. Koupit si chatu či chalupu je opět in. Noví zájemci o víkendové domky již nehledají možnost spojení s přírodou či příležitost k útěku z města, jak tomu bylo dříve, ale považují koupi rekreačního objektu za zajímavou investici.
Například rekreační objekty se staly pro mladé lidí alternativou, jak si zajistit dostupné vlastní bydlení. Poblíž velkých měst si kupují stále častěji rekreační objekty a přestavují je na svá trvalá bydliště. Za jejich rozhodnutím stojí finanční důvody. Z nabídek realitních kanceláří, které inzerují na internetu, lze vybrat chalupu v okolí Prahy v relativně slušném stavu za 800 tisíc korun. Za stejnou sumu je v metropoli možné pořídit nanejvýš zanedbanou garsonku na sídlišti. V porovnání s touto možností je chalupa za městem s kusem pozemku mnohem lepší variantou. Není proto divu, že ze zahrádkářských kolonií se postupně stávají vilové čtvrti.
Mladí lidé navíc mohou počítat s tím, že jim banky umožní koupit bývalou chatu či chalupu i na hypotéku. Ti, kteří by nebyli s to splácet nový dům nebo byt, si teď mohou bez problémů koupit víkendový domek, který je vyjde podstatně levněji.
O stabilitě investic do rekreačních nemovitostí svědčí i vývoj po povodních v roce 2002, kdy se řada objektů ocitla pod vodou a následně se staly zcela neprodejnými. Dnes jsou však domky u řek a rybníků opět na svých původních cenách a v některých případech je i překonávají.
Lidé v Česku prostě mají své chalupy rádi a zanevřít na ně nehodlají. Navíc se český zvyk asi zalíbil i v Evropě, protože nemovitosti na českých horách nakupují například Nizozemci. A neutuchající poptávka garantuje, že se ceny budou držet na solidní úrovni a trh pokvete.
