O spořitelnáchNedávno jsme se dotkli slovesa spořit a připomněli si, že ve staré češtině znamenalo také „rozhojňovat, množit“. Pak se do toho zamíchal vliv německého sparen a začal převládat význam „šetřit“. Přesto ten starší smysl v některých souvislostech zůstává.
O spořitelnách
Nedávno jsme se dotkli slovesa spořit a připomněli si, že ve staré češtině znamenalo také „rozhojňovat, množit“. Pak se do toho zamíchal vliv německého sparen a začal převládat význam „šetřit“. Přesto ten starší smysl v některých souvislostech zůstává. Dejme tomu spořitelna se chápe jako název peněžního ústavu „umožňujícího široké veřejnosti ukládat si peníze na úroky“, tedy vlastně vkladatelova kapitálová aktiva zvyšovat.
V Profitu č. 16 jsme se mohli dočíst o vyhraném soudním sporu pana Jaromíra Volka. Šlo v něm o neoprávněné poplatky, které mu strhávala Česká spořitelna. Ty věru nesloužily k tomu, aby rozhojňovaly peníze vkladatelovy, měly docela opačný efekt. Takové poplatky mohou totiž lehce převýšit zanedbatelně nízké úroky, které spořitelny poskytují. Pan Volek učinil závěr, že raději ukládat nebude: „To bych si připadal jako hlupáček - platit někomu za to, že mu půjčuji peníze.“
Něco na jeho uvažování je. Zdá se, že spořitelny na to, aby spořící veřejnosti pomáhaly „rozhojňovat“ peníze, zvysoka kašlou. A tak se vnucuje otázka, nepřežil-li se i sám název, který snahu o zhodnocování vkladatelových peněz vyjadřuje. Pokud nejde spořitelnám o nic jiného než o vlastní zisk, asi by se tak jmenovat neměly. Dokonce - při troše nadsázky - by se dalo hovořit o klamavé reklamě. Měly by tedy nést pojmenování „úvěrové“ nebo obecněji „peněžní ústavy“ či podobně. Berte to spíše jako pokus o bonmot než jako vážně míněný návrh. Ale reálnou situaci vystihuje.