Zakleté místo, nepochopitelný koncept a interiér jako z nočního klubu. Restauracím se v pražské Pánské pasáži zkrátka nedaří
Sotva bych dokázala spočítat, kolik restaurací už na tomto místě bylo. Jisté je, že nejvíc mě bavila ta první.
Nekomplikovaný Wine Food Market tu otevřel v roce 2011 a vydržel myslím nejdéle. Od té doby je tu nový podnik snad každý rok. Dobře našlápnuto mělo Adore, které opustil kuchař a následně i elán. Přerodilo se sice do restaurace MaSa by Hervé Rodriguez, která sázela na jméno šéfkuchaře ověnčené michelinskou hvězdou, nevydržela však o nic déle než její předchůdce.
Prostory převzala společnost Living Venues, které patří mimo jiné i Le terroir a otevřela tu zjednodušený tapas koncept s názvem Terroir’s, který jsem ani nestihla vyzkoušet. V květnu tu tatáž společnost otevřela restauraci Satuy zaměřenou na steaky a ryby.
Poprvé jsem restauraci navštívila zhruba po měsíci od jejího otevření. Na sítích se objevily první pochvalné recenze, menu vypadalo zajímavě a každý, kdo má odvahu na tomto zakletém místě otevřít další podnik, si zaslouží podpořit. Během víkendového oběda byla restaurace zcela prázdná. Kromě nás uvnitř nebyl ani jediný host, pár lidí se stavilo na kávu na zahrádce. Z interiéru zmizely zajímavé dekorace z rýčů, které přitahovaly pozornost, jakmile původní Adore otevřelo, zatímco zůstaly lehce vulgární červeně polstrované masivní lavice, zrcadla ve zdobených rámech na stěnách kontrastující se starým dřevěným stropem. Ano, je to otázka vkusu, ale takhle nějak si představuji moskevský noční klub a tam bych dobrovolně nešla.
Napoprvé byl výkon restaurace sice lehce rozpačitý, zejména s ohledem na cenu, ale nic, co by mě odradilo od další návštěvy.
Svou polohou restaurace nahrává byznys obědům, při kterých jsou naopak volná místa všude kolem příjemným bonusem. Dobře se najíst v centru Prahy, aniž byste prozrazovali své obchodní plány nejen těm, kterým jsou určeny, stále není samozřejmostí. Natož aby vás obsluhovala kultivovaná obsluha, která nebude při důležitém obědě působit rušivě. Druhou šanci jsem tedy Satuy dala po dvou měsících, rovněž v době oběda a třetí už po předvedeném výkonu nedostane. Opět jsme byli v restauraci jedinými hosty a vůbec se tomu nedivím.
Snaha nechybí, chuť ano
Zatímco při první návštěvě jsme mohli jídla vybírat ze stálého jídelního lístku, při druhé jsme dostali jen list papíru zalaminovaný v plastu s fotografiemi jídel jako ve vietnamském bistru. Když jsme požádala o stálou nabídku, bylo mi řečeno, že ta se podává jen večer.
Chápu, kuchař musel mít v kuchyni opravdu napilno, pokud tam vůbec byl, takže uvařit dvě mnohonásobně dražší jídla než ta z polední nabídky a k nim třeba ještě předkrm by se jistě nevyplatilo. Pak by bylo fajn vypustit z webových stránek popisek, že restaurace podává „business lunch“, protože polední, resp. denní nabídka se mu ani vzdáleně nepodobá.
Při obou návštěvách z jídel zvítězila rybí polévka z červeného kari, jakkoli byla pokaždé jiná. Poprvé byla servírována v klasickém hlubokém talíři, nechyběla v ní křehká zelenina anoncovaná v lístku a měla správnou teplotu. Napodruhé byla podávána v oválné míse, polévky v ní byl sotva jeden centimetr, takže studená byla dříve, než se dostala na stůl. Spíše než polévka to byla spousta dobře udělané tence krájené kořenové zeleniny, s kouskem ryby, dvěma krevetami a výborně ochucenou polévkou, která plnila funkci omáčky. Na chuti jí to ovšem neubralo, problém byl především v teplotě. Toast uvedený v nabídce tentokrát chyběl. Tím asi výčet pozitiv končí. Salát s mořskými plody, podávaný shodou okolností na stejném nádobí jako polévka, byl téměř neochucený a rajče, které v něm bylo, postrádalo jakoukoli chuť, což bylo s ohledem na sezonu dost s podivem. Jednoduše prezentovaná chobotnice se sépiovým inkoustem byla gumová, dochucená jen solí, k tomu jedno rajčátko nakrájené na čtvrtiny a dva listy salátu. Za 390 korun opravdu nestála. Steak z brazilského nízkého roštěnce byl dokonale růžový, připravený na medium, aniž by se nás na stupeň propečení někdo zeptal. Byl ovšem překvapivě houževnatý s nepoživatelnými okraji a houbičky enoki, které ho doplňovaly, byly umučené přípravou domrtva.
Napoprvé jsme nevynechali ani dezert připravovaný před hosty u stolu, který měl být chloubou podniku. Cukráři Martinu Hartmanovi nelze upřít snahu. Dobře zvládl i slovní prezentaci, byť nebylo nutné opakovaně zdůrazňovat, že takový dezert dělají jen v Alcronu a za úplně jiné peníze. On taky v Alcronu úplně jinak chutná a ke stolu ingredience nepřinášejí v nevzhledných plastových krabičkách. Faktem je, že dezert sestával z nekonečného množství „houbového korpusu“, připraveného v mikrovlnce, který byl trochu sražený, a stejně nekonečného množství všelijakých pyré a prášků (sépiový, z kakaových bobů, malinový, z čaje matcha), které působily poněkud samoúčelně. Samotné sépiové cremeux nebo koriandrovovanilková panna cotta ve tvaru kamenů byly fajn, ale žádný zázrak to nebyl.
Druhá návštěva už byl průšvih od začátku až do konce. Počínaje obsluhou stojící uprostřed otevřených dveří podniku, takže se host pomalu bojí vstoupit, přes zkrácené těžko pochopitelné menu čítající mimo jiné i vietnamskou polévku pho po padesátiminutové čekání na jídlo z oné polední nabídky. Číšník nám vysvětlil, že připravit „nasi lemak“, který jsme si objednali, bohužel trvá o něco déle.
Pak si kladu otázku, proč je v polední nabídce. Jídlo mělo podle popisu v lístku obsahovat rýži, kuřecí chipsy, ančovičky, omáčku sambal, oříšky a smaženou cibulku. Jak dlouho trvá uvařit rýži a udělat dvě kuřecí křídla nejspíš ve friťáku? Co mají společného kuřecí chipsy a křídla, nevím. Vím, že dvě kuřecí křídla, která byla základem jídla, byla stará a zaváněla.
Vejce natvrdo se v kuchyni nepodařilo oloupat, takže vypadalo opravdu otřesně a na talíř se dostala i skořápka. Neoloupaná okurka byla už jen bonusem. Oříšky chyběly. Vůbec nechápu, jak se může takové jídlo objevit na menu poměrně luxusního podniku, který na svých stránkách láká na byznys obědy.
Za ještě přijatelné by se daly prohlásit rybí koláčky z tresky se salátem z quinoy a růžičkové kapusty, jenž byl sám o sobě dobrý. Koláčkům chyběla křupavost a výraznější chuť, trochu připomínaly filé, které mi máma dělala v dětství, což mi nedovoluje je odsoudit. Akorát že v 80. letech nic jiného než filé a na Vánoce kapr k mání nebylo.
Satuy
Ovocný trh 573/12, Praha 1
t: +420 731 157 306
e: satuy@livingvenues.com
otevřeno:
Út–So 11.00–22.00
Ne, Po zavřeno
O autorovi| Klára Donathová, donathova@mf.cz
