Případ fondu Kredital hrozí vyústit v tisíce žalob
Vláda se konečně odhodlala řešit katastrofální situaci v prezidiu Komise pro cenné papíry a navrhla prezidentovi, aby odvolal z funkce předsedu komise Jana Müllera a komisaře Tomáše Ježka. Kabinet tak minulou středu přijal návrh ministra financí Pavla Mertlíka, který o odvolání Müllera usiloval již od loňského října. Člena prezidia může podle zákona odvolat pouze prezident (na návrh vlády), a to ještě jen ve dvou přesně stanovených případech: pokud „porušil ustanovení zákona o Komisi pro cenné papíry nebo pokud se „dopustil takového jednání, které zpochybňuje jeho nezávislost . Podle informací týdeníku EURO je osud Müllera již zpečetěn, zatímco odvolání komisaře Ježka je velmi nejisté. Na tahu je nyní prezident Havel. „Analyzujeme legislativní otázky kolem odvolání a před panem prezidentem neleží v žádném případě pouze varianta odvolání podle vládního návrhu. Pan prezident zvažuje více variant, uvedl Pavel Fišer, ředitel politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Vládní zdůvodnění. „V souladu se zákonem o KCP má komise vypracovávat návrhy prováděcích předpisů a předkládat je ministerstvu financí. Tuto povinnost komise neplní, neboť dosud zaslala ministerstvu pouze dva návrhy vyhlášek a oba byly v připomínkovém řízení jednoznačně odmítnuty jako právně a věcně nesprávné, tak začíná podle vládního mluvčího Libora Roučka odůvodnění návrhu na odvolání Müllera a Ježka, jak je připravil ministr financí Pavel Mertlík. „Předseda komise nerespektuje rozhodnutí prezidia komise a neplní prezidiem zadané úkoly. Předseda komise bez vědomí prezidia komise nehospodárně plýtval prostředky státního rozpočtu. Personální politika uplatňovaná nejprve předsedou komise a poté pověřeným členem prezidia Tomášem Ježkem vedla k destabilizaci personální situace v komisi a k omezení její akceschopnosti – odešla většina kvalifikovaných pracovníků. Některá rozhodnutí a stanoviska komise nejsou v souladu s právními předpisy upravujícími kapitálový trh. Pan Ježek je odpovědný za vydání licencí k výkonu kolektivního investování téměř dvěma stům investičních fondů se sídlem v Lucembursku a tato povolení byla vydána v rozporu s Obchodním zákoníkem, neboť jim bylo umožněno podnikání bez nutnosti mít na území České republiky sídlo nebo organizační složku, pokračuje odůvodnění a končí konstatováním, „a oba svými nevhodnými vystoupeními v zahraničí, zaměřenými především na prezentaci vlastních osob, vytvářeli nepravdivý obraz o aktuálním dění v České republice. Lucemburské fondy. Důvody pro odvolání Müllera jsou jednoznačné a pouze potvrzují informace, které již řadu měsíců zveřejňoval týdeník EURO (35, 46/1999; 5, 9/2000). Základem je skutečnost, že odmítal přijmout fakt, že v čele komise stojí kolektivní orgán a ignoroval rozhodnutí prezidia. V případě komisaře Ježka je však situace nejasná. Vládní mluvčí Libor Rouček potvrdil, že důvodem pro návrh na odvolání Tomáše Ježka ve smyslu zákona o Komisi pro cenné papíry může být pouze jeden bod: vydání licencí lucemburským fondům. „Není pravda, že bych jakkoli porušil zákon a za případ lucemburských fondů odpovědný nejsem. Nešlo o udělení licence, ale o povolení k obchodování s jejich cennými papíry v České republice. Komise tato povolení udělovala na základě právního stanoviska šéfa legislativně–právního odboru KCP pana Musila a toto stanovisko bylo vydáno v době, kdy veškeré řízení komise měl v pravomoci předseda Müller, říká k obvinění Tomáš Ježek. Jeho slova potvrzuje i komisařka Irena Pelikánová, podle které nejde v žádném případě svalit takto jednoduše vinu na Ježka. Navíc jde o případ zhruba rok a půl starý. „To povolení k obchodování s jejich akciemi je problematické, nedávno jsme se tím na komisi zabývali a do budoucna budeme postupovat jinak. Nicméně až doposud to nikdo neoznačil jako pochybení, říká komisař Ježek. Nad Janem Müllerem, členem ČSSD, držel ochrannou ruku premiér Miloš Zeman a několik měsíců odmítal zařadit bod o řešení situace ve vedení regulátora kapitálového trhu na program jednání vlády. Poslední Mertlíkův tah, aby byl odvolán spolu s Müllerem i komisař Ježek, byl šachovou obětí. Sociální demokracie v čele se Zemanem totiž již dlouho toužila přinést na oltář akce čisté ruce i „otce kuponové privatizace . Nejprve se o odstranění Tomáše Ježka pokusila před rokem, kdy Müller s Baštou oprášili starou kauzu privatizace Čokoládoven. Když policie potvrdila, že komisař Ježek se ničeho nezákonného nedopustil, začal Müller psát o třech miliardách, které bude muset zaplatit Česká republika kvůli Ježkem špatně privatizované Rakoně. Rozhodnutí tří soudních instancí v České republice a naposledy i Evropského soudního dvora ve Štrasburku však potvrdila, že na privatizaci Rakony nebylo nic nezákonného. Nakonec sociální demokraté zkoušejí Lucembursko. Nechci tu žít. Den po rozhodnutí vlády oznámila komisařka Jana Pospíšilová, která vždy stála loajálně na straně předsedy, že k 1. dubnu rezignuje na svoji funkci. „Nechci žít v této zemi, odůvodnila svoji rezignaci. Pospíšilové by ale stejně již v červenci vypršelo její funkční období. Jenže podle zákona o Komisi pro cenné papíry končí mandát doručením rezignace prezidentovi republiky, a nikoliv datem, které si stanoví rezignující. Takže Jana Pospíšilová na prezidiu skončí v okamžiku, kdy Václav Havel dostane do rukou její rezignaci. Pospíšilová tak možná chtěla dostat prezidenta pod tlak: pokud odvolá Müllera s Ježkem, nebude prezidium schopné se usnášet. Zákon totiž říká, že rozhodnutí prezidia musí být schváleno „nadpoloviční většinou všech hlasů , což podle jednoho výkladu znamená minimálně tři hlasy. „Jde o právní výklad, zda slovo všech se vztahuje k zákonem stanovenému počtu pěti členů prezidia, nebo jestli jde o všechny s právoplatným mandátem. Každopádně by nebylo šťastné zkoušet, zda by komisi nemohli nějakou dobu vést jen dva komisaři. Vláda by měla rychle vybrat kvalitní náhradu, odpověděla Irena Pelikánová. Předseda komise se již k ničemu nechce vyjadřovat. Pouze rozeslal krátkou tiskovou zprávu. „Vše, co jsem chtěl říci na téma situace v Komisi pro cenné papíry a na českém kapitálovém trhu, jsem řekl. Jsem si zcela jist, že k regulaci kapitálového trhu či oblasti finanční kriminality se ve svém životě nikdy, zdůrazňuji nikdy, nevrátím. Je to pro mne definitivně uzavřená kapitola, uvedl Müller doslova. Poslední cesta českého Honzy. Kdo viděl předsedu komise minulý týden v televizi, jak vypráví o dýmajících afrických šamanech a o sobě jako o manažerovi příštího tisíciletí, který hledá českému národu ztracených 399 miliard, musel zavzpomínat na pohádky z mládí. Podobně neuvěřitelné je i Müllerovo „dýmání kolem jeho poslední zahraniční cesty. Předseda KCP zmizel 17. ledna kamsi za oceán, aniž by kolegy v prezidiu informoval, kam a proč odjíždí a kdy se vrátí. V době jeho dvoutýdenní nepřítomnosti informovala bývalá tisková mluvčí komise, že předseda Müller je na zahraniční pracovní cestě. Když týdeník EURO začal zjišťovat podrobnosti o této cestě, označila ji mluvčí za soukromou, na kterou si předseda komise vzal dovolenou a kterou si hradí ze svého. Poté, co týdeník EURO zjistil, že si na ni Jan Müller vzal z prostředků komise zálohu ve výši 1850 amerických dolarů, požádal o informace o této cestě v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím. Exmluvčí opět tvrdila, že šlo o soukromou cestu Jana Müllera, a proto že o ní nebude podávat žádné informace. Jenže na této „soukromé cestě předseda Komise pro cenné papíry platil ze služební VISA karty (celkem více než dva tisíce dolarů) a peníze do pokladny komise vrátil až v březnu. V televizní Jednadvacítce potom tutéž cestu označil jako studijní. Pokud tedy šlo o cestu služební, pak Müller jednak porušil usnesení prezidia, protože ji neměl prezidiem schválenou, a jeho bývalá mluvčí zprostředkovala nepravdivé informace. Pokud šlo o cestu soukromou, pak si předseda komise půjčil na svoji dovolenou téměř sto padesát tisíc korun z rozpočtu řízené instituce. Považoval by vrchní regulátor kapitálového trhu za přípustné, kdyby si manažer investičního fondu vzal zálohu na dovolenou z prostředků fondu? Kredital před propastí. Naprosto absurdní situace na prezidiu přivedla komisi již na samý kraj časové lhůty, do které musí rozhodnout o investičním fondu Kredital. Pokud nebude do dubna situace kolem Kreditalu vyřešena, hrozí komisi žaloby na náhradu škody od tisíců akcionářů tohoto fondu. Kauza Kredital začala 30. května 1996 valnou hromadou, která rozhodla o změně předmětu podnikání a přeměnila investiční fond na holding. Jenže Krajský obchodní soud v Ostravě 28. června 1996 návrh valné hromady zamítl, neboť nebyla usnášeníschopná. Kredital se odvolal k Vrchnímu i k Nejvyššímu soudu, ale pokaždé marně. Všechny instance potvrdily neplatnost valné hromady. Nicméně fond si na základě výsledků valné hromady podal žádost na ministerstvo financí o odejmutí licence. Ministerstvo nevědělo, že probíhala nějaká soudní jednání o neplatnosti valné hromady a licenci v březnu 1997 odejmulo. Komise pro cenné papíry se o rozhodnutích soudu náhodou dověděla v září 1999. Do dubna 2000 běží tříletá přezkumná lhůta, v jejímž rámci může komise původní rozhodnutí ministerstva financí změnit. „Fond Kredital se musí dostat zpátky pod dozor. Rozhodnutí o odejmutí licence tedy musíme zrušit, říká komisař František Jakub. Prezidium tak sice učinilo již 22. února 2000, jenže toto jednání předseda komise neuznal a odmítl rozhodnutí podepsat. A podle zákona je bez podpisu předsedy Komise pro cenné papíry takové rozhodnutí neplatné. „Jestli situaci do dubna nevyřešíme a rozhodnutí nebude podepsáno, hrozí komisi skutečně tisíce žalob na náhradu škody od akcionářů fondu Kredital, říká komisař Jakub.
Dobře, ale pozdě Pět názorů na situaci na komisi a vládní řešení Daniel Gladiš, ředitel ABN AMRO Portfolio Management: „Pokud byla činnost prezidia Komise pro cenné papíry skutečně taková, jak to vypadalo navenek, pak nešlo dělat nic jiného. Považuji potom vládní řešení za rozumné. A je dobře, že se vedení této instituce částečně obmění. Jiří Hurych, vrchní ředitel divize Finančních trhů Komerční banky: „Personální situace na komisi určitý zásah rozhodně potřebovala. Nemohu říct, jestli řešení problému je právě v odvolání těchto dvou lidí, nebo jiných, nebo třeba ve změně motivačního plánu. Každopádně je nutné, aby prezidium fungovalo jako tým, protože jen tak může vzdorovat politickým tlakům. Pavel Weikert, bývalý zaměstnanec KCP, nyní pracuje v advokátní kanceláři Kocián, Šolc, Balaštík: „Situace v komisi nebyla dobrá dlouhodobě a bylo zbytečné takhle odkládat řešení. Tak, jak vláda nakonec rozhodla, mohla rozhodnout už dávno. Návrh na odvolání předsedy Müllera a komisaře Ježka považuji za krok správným směrem a situaci v komisi by mohl zlepšit. Radek Dudáš, ředitel brokerské společnosti Atlantik FT: „Ze svého pohledu vidím sníženou akceschopnost komise. Nemám ale dost informací, abych posoudil, zda by byl více paralyzující stav pokračujících rozbrojů, nebo případné dvoučlenné prezidium po odstoupení Jany Pospíšilové a možném odvolání Jana Müllera a Tomáše Ježka. Osobně bych neřešil, co se dělo dřív, ale snažil bych se o rychlou stabilizaci situace. V Atlantiku nyní realizuji proces transformace na akciovou společnost a od Komise pro cenné papíry, jako regulačního orgánu, potřebuji závažná a závazná stanoviska. Jejich vydání se ale může protáhnout, protože na komisi třeba nebude předseda, který má ze zákona podpisové právo. Michal Šnobr, majitel firmy Hamaga, poskytující poradenství na kapitálovém trhu: „Jednoznačně situace v komisi takhle daleko dojít nemusela. Ve stavu, kdy na prezidiu proti sobě stály dvě skupiny, které si svolávaly za zády jednání prezidia a dělaly si další naschvály jako děti na pískovišti, byl zásah nutný. Přišel ale pozdě. Ze dvou členů navržených na odvolání byl pro komisi výraznější osobou v dobrém i ve zlém Jan Müller. Je nesporné, že respekt, který si komise na kapitálovém trhu získala, si získala především díky jeho razanci. Odvedl velký kus práce, ale na druhou stranu jako manažer řídící tým spolupracovníků a desítky zaměstnanců zřejmě selhal.“
