Lidská mysl je jednou z největších záhad vesmíru a ani po staletích studia vědci nedokázali odhalit všechny její mechanismy a tajemství skrytá v podvědomí. Zkoumání jim totiž komplikuje fakt, že sami jsou také lidmi, a tak mají v hlavě úplně stejnou záhadu jako pacient sedící před nimi. Proto si někteří experti nově myslí, že by s diagnostikou psychických onemocnění mohla pomoci umělá inteligence (AI). Na základě hlasu.
Nemoci duše často bolí stejně jako poranění těla. V současné době tyto diagnózy psychiatři a psychologové udělují většinou na základě mnohahodinových rozhovorů, tabulkových diagnostických kritérií a vizuálních testů. Mnoho lidí během života vystřídá škatulek psychiatrických onemocnění hned několik. O to lákavěji zní představa, že by mohl existovat jednoduchý test, něco jako měření teploty, který do pár minut předpoví třeba relaps deprese nebo odhalí úzkostnou poruchu.
Někteří odborníci na umělou inteligence se totiž domnívají, že duševní stav pacienta lze odhalit na základě jeho hlasu. Lidské ucho drobné změny nepostřehne, nicméně AI je pro sledování detailů intonace jako dělaná. Proto výzkumníci vytvořili sadu programů a aplikací, jež mají v reálném čase měřit mentální pochody člověka a odesílat data lékaři pomocí systémů telemedicíny.
Psychologům už je dlouho známo, že, jak připomíná po deník New York Times profesorka lékařství Maria Espinola z Univerzity v Cincinatti, při rozhovoru s pacientem musejí stejně bedlivě naslouchat tomu, co pacient říká, jako způsobu, jak to říká. „Lidé v depresích kupříkladu mluví tiše a monotónně. Častěji se zastavují a nepracují s tónem ani s výškou hlasu,“ popisuje doktorka. Naproti tomu tělo pacienta trpícího úzkostí překypuje napětím. „Mají tendence mluvit rychle, zadrhávají se a nemohou se nadechnout,“ tvrdí Espinola.
Neosobní hodnocení
Lišící se hlasové projevy se může stroj snadno naučit detekovat a pak je využít k odhalení diagnózy – a zdaleka to nemusí být jen úzkost či deprese. Rozpoznatelná je například i schizofrenie nebo posttraumatická stresová porucha. Počítačové algoritmy dokážou na nahrávkách odhalit rovněž charakteristiky a struktury, jichž si nevšimnou ani školení experti. „Technologie, kterou teď používáme, extrahuje vzorce, které mohou být smysluplné, ale lidské ucho je většinou nezachytí,“ uvádí Kate Bentleyová. Pracuje jako odborná asistentka na Harvardu a klinická psycholožka v Massachusettské všeobecné nemocnici.
„Vždycky nás nesmírně těší, když se nám podaří nalézt fyziologické projevy duševních nemocí. Jsou totiž objektivní a jdou nad rámec subjektivního hodnocení pacienta lékařem a jeho vlastním popisům potíží,“ říká. Mezi další data, jež lékaři sledují, patří monitorování spánku nebo aktivity pacienta na sociálních sítích.
Tyto výzkumy přitom přichází právě včas. Podle statistik NÚDZ postihne depresivní epizoda během života asi deset až dvacet procent české populace. Koronavirová pandemie zmíněné skutečnosti rozhodně nepomohla – v průběhu lockdownu se zaplnila především dětská oddělení psychiatrií.
Od listopadu 2017 do listopadu 2020 vzrostl počet lidí, kteří se potýkali s psychickými problémy, o 13 procent, což znamená, že předloni na podzim trpěl nějakou formou nemoci téměř každý třetí Čech. Nejčastěji, ve 13 procentech případů, se jednalo o úzkost. Alarmující bylo také 14procentní riziko sebevraždy u dospělých a množství mladistvých vykazujících například známky sebepoškozování a poruch příjmu potravy. Psychiatrům za posledních deset let narostl počet pacientů o 80 procent, a tak není divu, že nestíhají.
Umělá inteligence samozřejmě nedokáže nahradit péči lékaře, ale čekací doby na sezení s ním se často prodlužují. „Mezi schůzkami se toho může stát hodně a technologie nám nabízí možnost kontinuálního monitorování, díky němuž můžeme zlepšit své výsledky,“ doplňuje Bentleyová.
Vlídné slovo robota
Obdobné technologie pomáhají lidem i se sociální interakcí. Jednu z nich tvoří společnost Kintsugi sídlící v kalifornském Berkeley. Pojmenována byla po japonské technice opravování rozbité keramiky žilkami zlata, a nedávno získala 20milionovou investici. A v čem spočívá její objev? Společnost, kterou založily Grace Chang a Rima Seiilova-Olsonová, vytvořila program na analýzu řeči, který upozorní například ošetřující sestru pacienta dlouho ležícího v nemocnici, že podle toho, jak zkroušeně zní jeho hlas, by mohl uvítat přívětivé slovo. Obě zakladatelky samy totiž zažily, jaké to je, když se nimi ve zdravotnickém zařízení nikdo nebaví víc, než je nezbytně nutné.
Na Zdravotnické univerzitě v Dorsetu zase vyvinuli terapeutického chatbota jménem Wysa, který pomáhá pacientům s úkoly z terapie a učí je popisovat symptomy. Další chatboti mohou fungovat jako krizové linky, nebo zařizovat lékařům objednávky.
Nicméně analýza hlasu pomocí AI s sebou pochopitelně nese rizika. Není totiž univerzálně platná, protože každý člověk má přirozeně jiný hlas, intonaci a způsob mluvy. Někteří trpí vadami řeči, jiní jsou naopak školenými řečníky. „Aby umělá inteligence fungovala správně, potřebujete opravdu rozsáhlý a rozmanitý dataset,“ přiznala Chang. Algoritmus Kintsugi se učil na mnohojazyčných nahrávkách z celého světa, aby tomuto zamezil problémům plynoucím z řečí.
Poslouchá stále
Jednou z dalších věcí, které je potřeba řádně ošetřit, je samozřejmě otázka soukromí. Počítač sice neví, co pacienti říkají, kdokoli by si ale poslechnul nahrávky, zjistí to hned, neboť člověka lze na základě jeho hlasu velmi dobře identifikovat. Pacienti s nahráváním obvykle souhlasí, myslí tím však většinou, že jim nevadí použití pro lékařské účely. Umělé inteligence každopádně používají zvuk i k dalšímu učení, takže záznam cestuje po světě.
Dalším potenciálním problémem je pak nedůvěra pacientů k technologii. Umělé inteligence jsou totiž černé skříňky, konající svou práci mimo kontrolu svého tvůrce. Ani vývojáři už přesně nechápou, na základě čeho předpovídají diagnózy. A svěřte své zdraví stroji, který si dělá, co chce…
„Vytvořit algoritmus a chápat ho jsou dvě odlišné věci,“ přiznává Alexander S. Young, dočasný ředitel pro neurovědu a lidské chování na Semelově institutu a předseda pro psychiatrii na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Programy totiž trénují samy, bez lidského dohledu. Doktor Young vůči nim zachovává opatrný optimismus a umí si představit, že by třeba mohly umožnit pacientům sledovat vlastní pokrok. Do jejich schválení ale zbývá ujít ještě dlouhou cestu, během níž se budou muset dále zpřesňovat. Zcela ověřena totiž nebyla účinnost hlasové technologie ani správné fungování této konkrétní AI, nicméně oboje zůstává nadmíru zajímavými koncepty.
