Zaměstnanecká karta po půl roce nalákala do Česka víc cizinců než její pět let stará předchůdkyně
Jediná karta, která opravdu funguje. Ne, to není reklamní slogan na úspěšný bankovní produkt, ale hodnocení takzvané zaměstnanecké karty, kterou cizincům vydává ministerstvo vnitra. Od počátku platnosti přípisu, který v sobě po vzoru dva v jednom spojuje povolení žít i pracovat v Česku, uplynulo shodou okolností o minulém Štědrém večeru půl roku. Přestože lednový termín, kdy firmy obvykle nabírají nejvíce zaměstnanců, ještě není vyhodnocen, už teď je zřejmé, že zaměstnanecké karty na český pracovní trh dokázaly nalákat víc zájemců z nečlenských zemí Evropské unie než jejich starší „barevné“ předchůdkyně v podobě zelené a modré karty.
O novinku, kterou loni v červnu umožnila novela zákona o pobytu cizinců, požádalo podle statistiky ministerstva vnitra do konce listopadu 2014 celkem 2854 žadatelů, 1682 z nich pak zaměstnaneckou kartu jakožto vstupenku k práci v Česku obdrželo. Systém státem zprostředkované práce se zárukou legálního pobytu navíc dokázal rychle nastartovat a vystoupat na zhruba šest stovek žadatelů měsíčně. Pro srovnání – dnes již neexistující zelená karta, která od svého schválení kabinetem Mirka Topolánka v roce 2008 až do loňského léta cílila na zaměstnance z vytipovaných zemí mimo EU, za první půlrok své existence přilákala jediného zájemce, ukrajinského obráběče kovů. Podle posledních dostupných čísel ke konci roku 2013 se pak počet šťastlivců se zelenou kartou nepřehoupl přes pět set.
Exkluzivní modrá Ještě hůře na tom byla modrá varianta kartičky určená pro vysoce kvalifikovaný a dobře placený personál ze zahraničí. Ani tady se žádný příliv šikovných inženýrů a programátorů nekonal. Do konce předminulého roku v „modrém“ režimu, který v sobě skloubil pobytové i pracovní oprávnění, do Česka dorazily necelé dvě stovky zaměstnanců. Přestože se podle evropských statistik polovina majitelů modrých karet rekrutuje z Asie, u nás se přísun chytrých asijských mozků omezil na osm Korejců, dva Číňany a jednu Tchajwanku.
Důvod, proč ministerstvu vnitra vyšel pokus s kartičkovým systémem zaměstnávání cizinců až na třetí pokus, není nijak složité odhalit. Na rozdíl od modré i zelené varianty je vydávání zaměstnaneckých karet administrativně jednodušší a především rychlejší. Lhůta pro posouzení žádosti se zkrátila oproti modré kartě o měsíc, odpadla povinná nostrifikace diplomů i osobní pohovor na ambasádě nebo konzulátu. Karta je vydávána ve standardním správním řízení a na rozdíl od zelené i modré varianty se tak lze odvolat, nebo dokonce podat na negativní rozhodnutí správní žalobu.
Především ale vůbec poprvé ministerstvo vnitra, které zodpovídá za pobytové oprávnění, a resort práce, jenž se stará o pracovní část zaměstnanecké karty pro cizince, spolupracují i v administrativě. „Žádosti postupují na obou úřadech pod jedním registračním číslem simultánně, a řízení o pobytu a práci tak běží zároveň. Pokud jsou podklady správně připraveny, většina klientů dostane rozhodnutí za 30 až 45 dní. Celkově jsou zaměstnanecké karty výrazně efektivnější a přehlednější,“ říká ke svým zkušenostem z praxe Petra Kleinová, manažerka daňových a právních služeb společnosti PricewaterhouseCoopers (PwC).
Výrazně se také zlepšila nabídka pracovních míst. V případě všech karet platí, že nahlášená volná pozice musí být nejméně měsíc neobsazena zájemcem z Česka nebo EU.
Teprve pak se dostane do databáze ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), z níž si zahraniční zájemci o práci u nás musejí vybírat. Jenže v modré variantě není téměř z čeho volit. Aktuálně je v databázi 92 nabídek – až na výjimky vše pro programátory a softwarové vývojáře nebo manažery IT. Navíc některé nabídky, například místo pro tureckého rodilého mluvčího s ekonomickým vzděláním, kterého hledá pro svou českou pobočku výrobce bílé techniky Beko, jsou v databázi notorickými ležáky.
Oproti tomu v širším seznamu pro zaměstnanecké karty bylo ke konci minulého týdne přes pět tisíc volných míst, regionálně i oborově mnohem pestřejších. Od nekvalifikovaných skladníků a řidičů po vyučené kuchaře až po profese, k nimž je nutné získat uznání vysokoškolského diplomu. Patří mezi ně třeba lékaři, zubaři nebo pedagogové. Více než čtyřicet zaměstnavatelů pak nabízelo k práci ubytování, které je také podmínkou pro získání zaměstnanecké karty. Vstřícnější jsou i jazykové požadavky. Na rozdíl od modrých karet, kde se téměř všude vyžaduje dobrá angličtina, si zájemci o zaměstnaneckou kartu často vystačí se základními znalostmi češtiny.
Migranti sobě Ovšem také s ruštinou. V databázi MPSV najdeme hned několik společností vedených ruskými nebo ukrajinskými občany, kteří hledají pro své podnikání v Česku zaměstnance z řad krajanů. Odráží to i národnostní složení žadatelů o zaměstnaneckou kartu. Z Ukrajiny nebo Ruska pochází více než třetina zájemců o legální a státem zprostředkovanou práci v Česku. Oproti tomu z Vietnamu, jehož občané jsou u nás po Ukrajincích druhou největší skupinou migrantů, doputovalo do konce loňského listopadu jen 89 žádostí o vydání zaměstnanecké karty. I to má své vysvětlení. Vietnamci jsou u nás již usedlou komunitu, a tak mnohem častěji volí jiné legální cesty do Česka, například v rámci slučování rodin. Zaměstnanecká karta má v sobě ještě jednu bezpečnostní výhodu – pro její vydání je nutné uzavřít pracovní smlouvu s firmou, která místo nabídne na portálu MPSV. Právě díky této garanci odpadá šedá zóna migrantů, kteří se často schovávají před úřady coby živnostníci nebo členové družstev. Výhodné pro stát i cizince je také to, že se zaměstnaneckou kartou v kapse mají zajištěnou účast ve veřejném zdravotním pojištění. Na rozdíl od jinak povinného cizineckého pojištění, které má celou řadu výjimek a kde poplatky končí v kapse oligopolu soukromých pojišťoven, tak od prvního dne pobytu v Česku přispívají do eráru.
Pod tlakem Bruselu Je až s podivem, že systém zaměstnaneckých karet, který efektivně propojuje neobsazená místa s řízeným přílivem pracovní síly ze zahraničí, začal fungovat až na nátlak z Bruselu.
Ostatně stejně jako modré karty. Nebýt nutnosti začlenit do českého práva evropskou směrnici z roku 2011, na funkční systém bychom se patrně nezmohli dodnes. Stejně jako čekáme na nový zákon o pobytu cizinců.
Ten starý byl přijat již v roce 1999 a nemine rok, kdy by neprošel nějakou novelizací.
V šestnáct let starém zákoně, který byl několikrát přepsán nejednotnou migrační politikou, ale i nutností zapracovat evropskou legislativu, se dnes vyzná málokdo, a to včetně ministerských úředníků. Cizinecký zákon je přitom úzce provázaný s dalšími normami, především občanským a obchodním právem. Před dvěma lety se proto projednával kafkovský „zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o pobytu cizinců“.
Sjednocený není ani právnický jazyk cizinecké legislativy, a tak se často nabízí více významů a výkladů. „Určitě nejen my bychom uvítali, kdyby byl přijat zákon úplně nový,“ konstatuje Petra Kleinová z PwC.
Zákon v šuplíku V šuplíku ministerstva vnitra nová cizinecká legislativa skutečně již minimálně dva roky leží. Zatím to ale nevypadá na to, že by s ní vláda chtěla vyrukovat. Na migrační témata politici rádi mluví, od prezidenta Miloše Zemana až po poněkud pomateného Tomia Okamuru. Cizinecké problematice se ale dlouhodobě z poslanců věnuje málokdo. Svědčí o tom maličkost – když neziskové organizace pořádají besedy o chystaných novelách, najdou do debaty ochotné ministerské úředníky vždy. Politika se ale podaří odchytit málokdy. Dokud to tak zůstane, musejí cizinci jen doufat, že se ve změti předpisů a nařízení objeví nějaký ten funkční recept. Jako právě zaměstnanecké karty. l
Systém zaměstnaneckých karet, který propojuje neobsazená místa s řízeným přílivem pracovní síly ze zahraničí, začal fungovat až na nátlak Bruselu.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
