Cesta po hraně zákonnosti skončila v nucené správě
V pátek vkročila Česká republika do nové doby. Mohlo by se jí říkat doba po IPB. Je nesporné, že Investiční a Poštovní banka v sobě odrážela všechny problémy, které v české ekonomice, ale nejen v ní existují.
Pamětníci si možná vzpomenou na počátek devadesátých let, kdy se objevily v tehdejší Mladé frontě články upozorňující na kroky, které mohly vést ke ztrátě kontroly státu nad částí majetku banky. Po čase tehdejší Investiční banka radila státu s privatizací Čokoládoven. A radila dobře. V projektu, který nakonec schválila vláda, se objevila malá domů. Čokoládovny koupila Nestlé. Zhruba tři procenta akcií však putovaly za účetní hodnotu do portfolia fondů spravovaných První investiční, čerstvé dcery IPB.
Tehdejší šéf banky, nynější profesor na Vysoké škole ekonomické Miroslav Tuček na tom neviděl nic nemorálního. Pak z čela banky poměrně náhle odešel. Jeho blízcí spolupracovníci ale zůstali a jejich obchody dál vyvolávaly mohutné dohady. To vše se ovšem odehrávalo za přátelských objetí s politiky. A za to se opět urodilo ovoce pro IPB. Vznikl Restituční investiční fond (RIF), který dostal do vínku tři procenta z každé kuponově privatizované firmy. Zákon o státních zakázkách neexistoval. Proto bez výběrového řízení dostala správu fondu První investiční. Pak vznikl RIF pro druhou vlnu. Zákon o státních zakázkách už existoval. Tendr se nekonal. Došlo k fúzi s prvovlnovým fondem a správce zůstal stejný.
O politických kontaktech šéfů IPB se vykládaly legendy. Titíž politici velkoryse mávli rukou nad záměrem zvýšit kapitál banky a odsoudit stát do role malého a trpěného akcionáře. Banka se našim transformátorům odměnila a financovala klíčové privatizační projekty založené na dobře známé české cestě. Škodou Plzeň, ČKD či akvizicemi Chemapolu výčet rozhodně nekončí.
Po mnoho let bylo jasné, že jde o velmi riskantní obchody, na jejichž konci čeká účet. Přišel v roce 1997, kdy se Investiční a Poštovní banka ocitla nikoli zrovna náhle plajte. Plody české cesty poprvé nelibě zavoněly.
Vláda a ČNB to řešily tím, že svůj menšinový podíl prodaly Nomuře a doufaly, že si s hochy z IPB, kteří jim už dávno přerostli přes hlavy, japonští samurajové nějak poradí. Nomura si poradila tak, že si s nimi rozdělila kšeft a státu zůstal balvan na krku. Dobrý obchod s pivovary je dávno pod střechou a po nás potopa.
Je zcela nesporné, že jak vlády, tak úředníci ČNB měli dost času na to, aby vykovali háčky na tyhle ptáčky, leč neučinili tak dodnes. Nakonec, pokud nechtěli přistoupit na potupnou roli křenů platících výpalné, museli použít nástroj, který jim zůstal – nepříliš funkční institut nucené správy.
Byl zde prostor upravit zákony tak, aby dosáhly na praktiky Jiřího Tesaře a Lubomíra Procházky. Vždyť to, co ČNB dostala před časem do zákona o bankách v podobě suspendování akcionářských práv, dokazuje, že jde uzákonit takřka vše. Nyní mohou politici diskutovat, zda za to může Ivan Pilip, který byl u prodeje Nomuře, či Václav Klaus a Roman Češka, kteří nechali vytlačit stát do pozice bezvýznamného minoritáře. Odpovědnosti se nezbaví.
Někdy ovšem mohou pozorovatele rozesmát. To například, když předseda ODS zcela vážně v tisku prohlásí, že za pád banky může ČNB, protože restriktivními opatřeními zabrzdila ekonomiku a stanovila příliš tvrdá regulační pravidla. Ne že by předpis, podle něhož ČNB považuje zastavené nemovitosti za bezcenné, nestál za diskusi.
Smutný úsměv vyvolá, že autorem výroku je člověk, jehož vláda se svou legislativní aktivitou zasadila, aby se dlužník smál a věřitel plakal. Navíc to pronese několik dní potom, co i jeho straničtí poslanci ve sněmovně zasadili zdrcující úder zákonu o mimosoudních dražbách, který by snad umožnil zmíněné opatření České národní banky podstatným způsobem zmírnit. Zastavené nemovitosti měly šanci ukázat v praxi, že nějakou cenu mají.
Nyní je talířek s horkou kaší rozbitý. Nucená správa je řešení nejdražší a právně nejsložitější. Opět se vynořují dohady, zda se špína nebude zakopávat někam pod koberec, zda řešení, z něhož má vyjít jako vítěz Československá obchodní banka, nemá politické pozadí. Otázkou je, zda by se po nezbytné stabilizaci banky, která si vyžádá desítky miliard korun z kapes nás všech, nenašel i další zájemce, který by třeba za druhou největší českou banku nabídl více, než je možné dostat od jediného uchazeče.
