Pokračování českých reforem je žádoucí, srovnáme-li je s úsilím jiných zemí EU
Jaká část hodnot vytvořených v bazénu ekonomiky vytéká přes účty veřejných institucí, aby byla jiným kanálem znovu napumpována dovnitř? Je tato část stabilní nebo proměnlivá v čase? Liší se výrazně situace v různých zemích EU, případně mezi skupinou starých a nových členských zemí? Které odtokové kanály mají berní úředníci v té které zemi v největší oblibě? A jakou formu mají ony pumpy veřejných výdajů? Na tyto a mnohé další otázky lze najít odpovědi kvantitativním srovnáním statistik vládních financí zveřejňovaných Eurostatem. Naši největší zvědavost přirozeně vyvolává otázka, jak si v žebříčcích vede Česko. Odpověď se pokusíme rozšířit o odhad, kam naši zemi posunou nadcházející reformy.
Přerozdělování.
Uklidňující je zjištění, že ve srovnání s nejbohatšími zeměmi EU to Česko s mírou přerozdělování nepřehání. Podíl příjmů či výdajů veřejného sektoru na hrubém domácím produktu (HDP) odpovídá skupině zemí se střední úrovní HDP na hlavu, do níž patříme. Nejméně ze sedmadvacítky EU přerozdělují země, které jsou nejchudší. Ovšem i v „naší“ střední skupině existují podstatné rozdíly. Česká procenta odpovídají přibližně například Polsku či Řecku, ale Slovensko a Maďarsko reprezentují dva opačné póly. Slovensko míru přerozdělování v minulosti podstatně snížilo, Maďarsko naopak přerozděluje téměř srovnatelně s nejbohatšími zeměmi Evropy. Není bez zajímavosti, že se náš východní soused dnes může chlubit nejrychlejším růstem ekonomiky ve své skupině, zatímco maďarská ekonomika se potýká se značnými strukturálními problémy.
Rozpočtové příjmy.
Kromě rozdílné míry přerozdělování existují také podstatné rozdíly mezi státy ve struktuře příjmů jejich veřejných rozpočtů. V některých převažuje zdanění spotřeby (nepřímé daně), v jiných kapitálu (korporátní daně) či práce (příjmové daně fyzických osob a sociální pojistné). To vypovídá o rozdílných preferencích ekonomické politiky. Jednou zaběhlý systém se velmi těžko mění, což dokládá relativní stabilita jednotlivých příjmových kategorií v čase. S odstupem deseti let lze přesto vypozorovat úsilí starých členských zemí EU o zmenšení veřejného sektoru a patrný je také určitý přesun daňové zátěže od přímých k nepřímým daním. Nositeli nejpodstatnějších změn v daňové struktuře jsou ovšem některé nové členské země. Podíl přímých daní se významně snížil na přelomu tisíciletí zejména v Polsku, Estonsku, Bulharsku a na Slovensku.
ČR na chvostu.
Čeští tvůrci daňové politiky v té době spali hlubokým spánkem. Výsledkem zaspaného trendu je skutečnost, že se Česko ocitlo na úplném chvostu EU, pokud jde o podíl nepřímých daní (jedenáct procent HDP v roce 2006), které jsou přitom nejefektivnější z hlediska výběru. Jelikož se nepřímé daně promítají do konečné ceny výrobků a služeb, nepřekvapí, že máme nízkou relativní cenovou hladinou, a to i ve srovnání s nových zeměmi EU. Nižší podíl v nepřímých daních se u nás dohání podílem sociálního pojistného (patnáct procent HDP v roce 2006). Ten sice zaostává za extrémními hodnotami Francie (přes osmnáct procent HDP) či Německa, převyšuje však průměr celé sedmadvacítky.
Výdaje.
Na výdajové straně rozpočtů se rozdílné politiky zemí EU promítají převážně do odlišností ve dvou položkách, ve výši sociálních výdajů (včetně státních penzí) a nákladů na státní zaměstnance. Rozdíly v první z uvedených položek mimo jiné reflektují odlišnou roli států v zabezpečení starobních penzí. Právě tento faktor vysvětluje relativně nižší výdaje ve Velké Británii a v Irsku, kde má proti kontinentální Evropě dlouhou tradici spoření v soukromých fondech. Česko v této kategorii vykazuje hodnoty podprůměrné při srovnání s celou Evropskou unií, ale srovnatelné v rámci středoevropského regionu. Druhá z položek - náklady na státní zaměstnance - budí zdání, že Česko je spolu se Slovenskem a Německem při odměňování zaměstnanců veřejného sektoru značně skoupé. Rozdíly mohou nicméně odrážet nejen různou relativní výši mezd, ale také odlišný rozsah služeb poskytovaných veřejným sektorem.
Konkurenční prostředí.
Volný pohyb zboží, služeb a kapitálu i postupné uvolňování omezení pohybu osob hledajících práci v zahraničí kladou nové nároky na finanční politiku států. Zejména příjmová strana státních rozpočtů se stává předmětem rostoucí konkurence mezi zeměmi. Rozevření nůžek ve struktuře daní proti okolním zemím může vést k podstatnému zvýšení, nebo naopak snížení daňových výběrů. Ani výdajová strana veřejných rozpočtů však neunikne konkurenčnímu prostředí. Kupříkladu omezení infrastrukturních investic by mohlo v budoucnu snížit atraktivitu země pro přímé investice, a tím i potenciál růstu ekonomiky. Pohled touto optikou na český pětiprocentní podíl investičních výdajů státu na HDP v posledních dvou letech, nejvyšší v rámci zemí EU a téměř dvojnásobný proti průměru, by měl vyvolávat pocit jistoty. Zároveň ale klade otázky, nakolik jsou tak velké investice státu efektivní a zda stát v některých případech zbytečně nesupluje aktivitu soukromého sektoru.
Nepodstatné změny.
Český reformní batoh se pyšní atributem „stabilizace veřejných rozpočtů“, zmírnění v jejich nerovnováze však dosáhne v roce 2008 proti předpokladu letošního roku ve vyjádření HDP méně než půl procentního bodu. Podstatnějšími rysy reforem se zdají být mírné snížení celkové míry přerozdělování, přesun daňového zatížení od přímých k nepřímým daním a od zdanění kapitálu ke zdanění spotřeby. Žádná z uvedených změn však nebude tak výrazná, aby změnila pozici Česka v rámci žebříčků EU. Ke své cílové skupině zemí se Česko přiblíží zvýšením podílu nepřímých a snížením podílu přímých daní na HDP o půl, respektive tři čtvrtiny bodu. Váha odvodů na sociální pojistné v celkových příjmech státu zůstane neobvykle vysoká, jelikož jediná reforma v této oblasti - zavedení stropu v odvodech - sníží podíl této skupiny příjmů na HDP jen asi o čtvrt procentního bodu.
Spíše krátké procitnutí.
Ve srovnání s hloubkou reforem jinde připomínají tuzemské změny spíše krátké procitnutí tvůrců daňové politiky z desetiletého spánku než opravdové probuzení. Pokračování reforem je z pohledu srovnání vládních statistik s okolními zeměmi tedy nejen možné, ale i žádoucí. Případný další krok ve snižování daně z příjmu fyzických osob uvažovaný od roku 2009 by podílem přímých daní ve státních příjmech posunul Česko do pozice jedné z ambicióznějších zemí EU, i když nikoli do extrému. Výsledkem srovnatelnou, ale opticky přijatelnější variantou než ukrojit z daně z příjmu se zdá být snížení vysokých sociálních odvodů. Nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, najdou-li se vůbec k dalšímu snížení daní kompenzační úspory na výdajové straně rozpočtu.
Kvantitativní srovnávání pochopitelně nemůže postihnout všechny aspekty probíhajících změn. Nechme se překvapit, zda v reformách náhodou nepřevládne kvalita nad kvantitou.
Tabulka:
Nedostatečné změny
České veřejné finance ve srovnání s EU (v % HDP)
EU-27 (2006) Eurozóna (2006) Česko (2006) Česko (2008)*
Rozpočtové příjmy 45,1 45,8 39,5 38,9
Nepřímé daně 13,6 13,6 11 11,5
Přímé daně 13,3 12,2 8,8 8
Sociální pojistné 13,8 15,6 15 14,8
Rozpočtové výdaje 46,8 47,4 42,5 41,7
Náklady na zaměstnance 10,7 10,3 7,8 7,7
Sociální dávky 19,6 21,6 16,7 16,5
Tvorba kapitálu 2,5 2,5 5 5
Pramen: Eurostat
* Predikce: HVB Bank Economic Reseach
