Chystané dotační stropy nejvíc zabolí zdejší postsocialistické zemědělství. Česko se proto unijní agrární reformě brání.
Sto deset eur, v aktuálním přepočtu zhruba 2650 korun, dá v průměru každý občan Evropské unie včetně nemluvňat každoročně na společnou zemědělskou politiku (SZP). Francouzský prezident Nicolas Sarkozy na tom do roku 2020 rozhodně nechce nic měnit. Roční přísun pětapadesáti miliard eur, které ze zemědělství činí nejnákladnější unijní politiku, chtějí pochopitelně zachovat i jejich příjemci.
Ani tak nebudou čeští zemědělci s agrárními dotacemi spokojeni. Připravované změny pro vyplácení podpor ani trochu nepasují na zdejší postsocialistické velkovýrobní zemědělství. O jeho udržení se zasloužil lidovec Josef Lux, když polistopadovou existenci družstev obhajoval tím, že jako velké celky mají řadu výhod. Přinutí teď EU Česko k „dekolektivizaci“?
Aby si totiž agrární holdingy a akciovky obhospodařující tisíce hektarů půdy udržely svou pravidelnou dávku dotací, budou se muset uměle štěpit na menší farmy. A při honbě za ziskem víc dbát o životní prostředí. Řeč je o takzvaném zastropování a ozelenění plateb, které má přinést reforma unijní agrární politiky. Boj o jejich konkrétní podobu se právě rozjíždí. Česká republika, která se svým zemědělstvím vymyká evropskému modelu založenému na rodinných farmách, chce obě novinky zvrátit. Její koaliční potenciál však není příliš velký.
Kolektivizační model
„Spolu se Slovenskem v Evropě jednoznačně vedeme co do velikosti zemědělských podniků. Naopak nejvíc nejmenších hospodářství je v Rumunsku, Řecku nebo Itálii,“ porovnává šéf zemědělské statistiky Českého statistického úřadu Jiří Hrbek. Na velikost farem a jejich výsledky se v souvislosti s připravovanou agrární reformou zaměřila nedávná studie Eurostatu. Zjistila, že větší farmy v celé EU představují jen jedno procento ze všech zemědělských subjektů. Hospodaří přitom na pětině zemědělské půdy.
Velké podniky jsou především v některých postkomunistických zemích, jejichž venkov prošel násilnou kolektivizací. Mezi nimi vyčnívá Česká a Slovenská republika (viz Výjimečné Česko a Slovensko). Ze starých členských zemí se ke skupině se silným podílem velkých farem řadí také Velká Británie díky rozlehlým hospodářstvím zaměřeným na pasení dobytka. Velké podniky se udržely ve východních zemích Německa.
„Zhruba osmdesát procent unijních dotací dostává dvacet procent největších farem, které to nepotřebují. To veřejnost trochu pobuřuje,“ říká agrární ekonom Tomáš Doucha. Rozumí snaze stanovit strop, aby dotační balík nerozebírali hlavně ti největší. Bohatě dotovat agrární magnáty a šlechtické rody je luxus, na který EU nemá. Eurokomisař pro rozpočet, Polák Janusz Lewandowski, chce zastavit plýtvání penězi a zemědělský rozpočet po roce 2013 snížit. Rozhodující slovo ovšem budou mít Francie a Německo.
Sarkozy přitom už důrazně prohlásil, že o krácení dotací pro francouzské sedláky nechce ani slyšet. Saský ministr zemědělství Frank Kupfer označil zvažované škrty přímých plateb, klíčových agrárních dotací, za katastrofu pro tamní zemědělské podniky. „K zastropování plateb nevidím jiný důvod než závist a snahu poškodit velkovýrobu,“ čílí se Kupfer. Odhaduje, že saské zemědělství by ročně přišlo nejméně o sedmdesát milionů eur, tedy nějakých 1,7 miliardy korun. Naopak Polsko, kde dominují malé selské usedlosti, se při svém nadcházejícím předsednictví EU rozhodně nebudou snažit, aby z agrární reformy zmizely kontroverzní stropy.
Lobbing na všech frontách
České zemědělství by zastropování připravilo o šest až dvanáct miliard korun, vyčíslilo resortní ministerstvo. Záleží na tom, jak vysoko se laťka nastaví. Nejčastěji se mluví o hranici 300 tisíc eur na podnik za rok a k tomu deset tisíc na zaměstnance. Ořezání dotací by se dotklo většiny zdejších zemědělských podniků, ale i řady soukromých zemědělců. Protože zatím nejsou jasně dané parametry, nedá se říct, jaká výměra by představovala obávaný strop.
Proti „trestání velkých“ usilovně bojuje ministr zemědělství Ivan Fuksa (ODS). U svých protějšků ze Slovenska, Německa, Velké Británie, Itálie a Rumunska sehnal hlasy pro takzvanou blokační minoritu. I když Rumuni od této dohody necuknou, stále to nebude stačit na odvrácení dotačního stropu. Fuksa by musel sehnat dostatek hlasů také mezi poslanci Evropského parlamentu, kterým Lisabonská smlouva dává mnohem silnější slovo při schvalování evropského rozpočtu a způsobu, jak se budou peníze utrácet.
Europoslanec Hynek Fajmon (ODS) již avizoval, že před hlasováním v parlamentu bude žádat, aby ořezání dotací pro velké farmy z konečné verze zmizelo. „V zemědělském výboru tento návrh prošel díky hlasům levice. Pozice ČR i ODS je přesně opačná,“ připomíná Fajmon. Neobvyklé souznění panuje v případě stropů u všech zemědělských svazů, v jiných otázkách mnohdy rozhádaných. Agrární komora spolu s největším českým zemědělcem miliardářem Andrejem Babišem povolala na pomoc proti bruselským záměrům profesionálního lobbistu Pavla Teličku, společníka poradenské firmy BXL Consulting. Telička byl hlavním vyjednavačem při vstupu Česka do EU. Komora přitom soustavně kritizuje, jak byly podmínky dohodnuté.
Něco za něco
„Kdo a dle jakých kritérií rozhodne, že ten je malý a ten velký?“ ptá se Michal Pospíšil z Asociace soukromého zemědělství. Stejně jako Agrární komora nesouhlasí se zastropováním přímých plateb. „Podniky se budou dělit a přinese to obrovské účetní komplikace, víc kontrol a státní byrokracie,“ vysvětluje Pospíšil s tím, že už nyní přijde distribuce evropských dotací ročně české daňové poplatníky na víc než tři miliardy korun. S podobnými argumenty odmítá i snahy podmiňovat dotace větší ohleduplností farmářů k životnímu prostředí. „Takzvané ozelenění je jen oblbování veřejnosti, aby se ospravedlnily přímé platby,“ míní Pospíšil.
Ekonom Doucha uznává, že reformní novinky mohou zvýšit administrativní zátěž. „Musíme ale vidět efekty. Když někdo dostává na hektar i deset tisíc korun, musí za ně také něco udělat. A současní uživatelé půdy toho zatím dělají dost málo, když eroze je u nás takový obrovský problém,“ poukazuje Doucha. EU chce zemědělce dotacemi přinutit třeba k tomu, aby na polích střídali plodiny, jak by správně měli. Tvrdě vyžadovaná rotace samozřejmě není po chuti těm, kteří na polích točí monokultury pšenice, řepky a kukuřice.
Současné české zemědělství se evropskému spíš ještě vzdaluje a pomalu se stává jedním velkým poplužním dvorem pozemkových magnátů, kterým jde o to dostat z půdy maximum zisku. Kupříkladu zemědělci z jižní Moravy si stěžují na vpád bohatě dotovaných konkurentů z podhůří, skupujících farmy v úrodných nížinách. Hospodaří tam tak, že na jaře přijedou zasít a pak sklidit.
Královské podpory
Anglické královně Alžbětě přispěli evropští daňoví poplatníci na její farmaření víc než osmi miliony eur, což je téměř 200 milionů korun. Na ekologické hospodářství prince Charlese šlo z veřejných zdrojů bezmála sedm set tisíc eur, tedy asi 17 milionů korun. Takové dotace pro královskou rodinu napočítali analytici z britského serveru Farmsubsidy.org, který se snaží přinášet informace o čerpání agrárních podpor ze všech členských zemí unie. U královské rodiny, a nejen u ní, není přehled kompletní. Analytici se totiž k číslům nedostávají snadno. Kupříkladu za loňský rok jsou dostupné údaje o příjemcích pouhých patnácti miliard eur, což je špetka ze zhruba vydaných 55 miliard.
Jen tři země, Dánsko, Maďarsko a Švédsko, zveřejňují úplný seznam příjemců agrárních dotací. Česko od loňska poskytuje údaje pouze za firmy a tají, kolik peněz jde jednotlivým fyzickým osobám. Zareagovalo tím na verdikt Evropského soudního dvora, který zveřejňování dotací fyzickým osobám považuje za zásah do soukromí. To vysvětluje, proč největším příjemcem dotací za uplynulý rok je v Česku ministerstvo zemědělství, které pod svou hlavičkou schovává jména konkrétních sedláků (viz Loňský žebříček). Po ministerstvu je nejlépe dotovaným podnikem Agro Měřín Gabriela Večeři. Na třetí příčce je společnost Salix Morava, kterou přes holding Eurofarms vlastní Angličané. V první pětici není Agrofert, protože není v silách analytiků z Farmsubsidy.org dohledat firmy, které jsou součástí Babišova holdingu. Celkově tedy vede tuzemský žebříček soustřeďující adresáty nejbohatších přídělů veřejných prostředků došlých za sedm let firma Eastern Sugar. Peníze si vysloužila tím, že v Česku definitivně zlikvidovala své cukrovary.
Největší spotřebitel agrárních dotací Francie nadobro utajuje, komu je za loňský rok vyplatila. Stejně uzavřené jsou i Řecko, Velká Británie, Kypr, Slovinsko a Lucembursko. Ostatní země uvádějí alespoň nějaká data. Často však drží v tajnosti i taková, které se dají zveřejnit. „Doufám, že letošní zhoršení situace po loňském velmi špatném rozhodnutí soudního dvora je pouze dočasné. Že komise předloží nová lepší pravidla, aby občané EU věděli, jak se jejich peníze utrácejí. Tedy kdo co dostává a proč,“ přimlouvá se spoluzakladatel Farmsubsidy.org Jack Thurston. Zastánci otevřeného informování o výplatách dotací je obhajují i tím, že transparentnost pomůže lidem lépe pochopit zemědělskou politiku. A současně bude ochranou proti plýtvání, podvodům a zneužívání peněz.
Trpaslíci i obři
- Velikostní struktura zemědělských podniků v Česku je velmi různorodá. Existují významné rozdíly mezi soukromníky a společnostmi (akciovky, „eseročka“, družstva) - Víc než polovina sedláků má výměru do pěti hektarů - Téměř tři čtvrtiny zemědělské půdy obhospodařují družstva, akciovky či „eseročka“ větší než tisíc hektarů - Naproti tomu jen necelou desetinu z celkové výměry půdy obdělávají soukromé farmy větší než tisíc hektarů - V Česku je víc než čtyřicet firem (21 akciovek a 15 družstev), které hospodaří na více než čtyřech tisících hektarech. Čtyřtisícovou výměru nemá žádný sedlák
