DVĚ MINUTY V SUPERMRAZÁKU - Jaké je to být jen v kraťasech a tričku v minus 120 stupních Celsia? Je v takovém mrazu vůbec možné dýchat? Vyzkoušeli jsme to za vás.
Už cestou do Modřan je mi zima. Svůj podíl na tom má určitě i nepřívětivé počasí, hlavní příčinou je ale představa toho, co mě čeká. Já, která považuji za mráz cokoliv pod šest stupňů nad nulou, se chystám vrhnout do minus sto dvaceti. Takovou zimu nezná ani Sibiřan. V Kryocentru mě vítá usměvavá paní, které se hned pro jistotu ptám, jestli také podstoupila terapii mrazem. Tvrdí, že ano, a vypadá, že ji to nijak nepoškodilo. V duchu zadoufám, že jen nelže, aby chránila firmu.
Podepisuji papír, že netrpím žádným srdečním onemocněním a nejsem alergická na mráz. Paní z recepce mi měří tlak. Upozorňuje, že se mi v té kruté zimě zvýší, čemuž věřím. Poté fasuji bavlněné triko, ponožky a šortky a na chvilku odcházím do šatny, bát se a také se převléknout. Sbírám odvahu a vstupuji do místnosti, kde už čeká řada nadšenců. „Přece nemůžou být všichni sebevrazi,“ uklidňuji se. Dostávám ještě instrukce, čelenku, roušku, palčáky a dřeváky, a můžu prý jít „na to“.
Do kryokomory se sestupuje po schodech, před jejími dveřmi je teplota minus šedesát stupňů. Tam se má člověk chvilku aklimatizovat. O úspěšnosti aklimatizačního procesu mám pochybnosti, ale následně zjišťuji, že tento „lehčí mrazík“ zvládám dobře. Do té opravdové zimy se chodí ve dvou. Jako nováčkovi mi byl přidělen štamgast, dobře znalý věci. Odvážně se za ním vrhám do místnůstky dvakrát dva metry a snažím se dýchat, neomdlít, přežít. Chodíme do kolečka. Štamgast mi něco vypráví a já mu odpovídám. Bavíme se patrně každý o něčem jiném, protože v komoře není moc dobře slyšet a hlas navíc zadrhává. Jinak se ale cítím dobře.
Najednou se ozve pípnutí, znamení, že jsem v mrazu už minutu a půl. Zbývá mi tedy ještě třicet vteřin (pokročilí zákazníci chodí až na tři minuty, ale doporučená doba pro nováčka jsou dvě) a zatím vše probíhá bez problémů. Vlastně mi ani není velká zima.
Za chvilku už kabinu opouštím a přesouvám se do tělocvičny, kde mě čeká dvacetiminutová jízda na rotopedu. Účelem je zahřát tělo a prokrvit končetiny. Jsem tak nabitá energií, že se mi dokonce cvičit chce. Do tváře se mi vlivem endorfinu nutí úsměv. Cítím se jako znovuzrozená. Cestou domů už mi zima není.
