V komedii Půlnoc v Paříži se Newyorčan středních let touží přestěhovat do metropole nad Seinou. Soudí, že Paříž by mohla mít blahodárný vliv na jeho dosud neúspěšnou spisovatelskou kariéru. Do hlavního města všech bohémů přece odjakživa přijížděli umělci ze všech koutů světa, kteří se pak proslavili. Stačí si vzpomenout na dvacátá léta minulého století. Tehdy jste mohli na jednom večírku natrefit na skladatele Colea Portera, spisovatele Ernesta Hemingwaye a Francise Scotta Fitzgeralda nebo na básnířku a literární kritičku Gertrude Steinovou.
A právě to se protagonistovi nového filmu Woodyho Allena stane: když odbije půlnoc, může se dostat do minulosti – přímo na mejdan plný dávných uměleckých celebrit. A může své výlety opakovat, kdykoli se mu zamane. Zjišťuje však, že jeho novým přátelům dvacátá léta vůbec nepřipadají ideální, někteří dokonce soudí, že staré zlaté časy spadají na začátek století. Právě tehdy byla přece Paříž skutečnou Mekkou bohémů: na Montmartru se právě zrodil kankán a u stolu spolu popíjeli malířští géniové Paul Gauguin a Toulouse-Lautrec…
Záleží jen na nás
Půlnoc v Paříži, která do českých kin vstoupila na sklonku září, nejspíše nepatří k nejvtipnějším ani umělecky nejhodnotnějším dílům Woodyho Allena, ale stala se historicky nejvýdělečnějším filmem pětasedmdesátiletého newyorského komediografa. Co diváky na této romantické hříčce tak láká? Nejspíše to nebude zájem o evropskou kunsthistorii dvacátého století. Nové dílo Woodyho Allena si však pohrává s fenoménem starých zlatých časů a právě ten filmové publikum nyní přitahuje.
Pesimisté mohou Půlnoc v Paříži vykládat jako vyprávění o tom, že staré zlaté časy nikdy neexistovaly, protože si je každý promítá do jiné doby. Optimisté ji naopak čtou jako příběh o tom, že za starými časy není třeba tesknit. Nejsou nenávratně ztracené, protože mohou existovat právě teď, záleží jen na vás. Hrdina Podzimu v Paříži se totiž nakonec vrátí do přítomnosti a prostě si užívá okamžiku, kdy se v pařížských ulicích romanticky rozprší.
Oba tyto přístupy jsou samozřejmě legitimní. V globální ekonomické krizi ovšem teče do bot každému a na nějaké zpívání v dešti není nálada. Právě proto ale přichází ke slovu retro móda, která nabízí nostalgický únik z neutěšené přítomnosti.
Mušketýři jako z Matrixu
Nostalgické výlety nikdy nebyly tak fascinující jako dnes, kdy půvab minulosti pomáhají vykreslit digitální triky a sytí ho fantazijní žánry. Města a krajiny, které už dávno neexistují – a nejspíš ani nikdy neexistovaly – poskytují ideální kulisy pro příběhy ryzích citů a dobrodružství bez hranic. Pro příklad není třeba chodit daleko: 20. října vstoupila do českých kin nová verze Tří mušketýrů. Dumasovu kostýmní předlohu režisér Paul W. S. Anderson přežvýkal pro teenagerovské publikum do podoby akční podívané. V příběhu odehrávajícím se v sedmnáctém století tak zlovolná Milady skáče po střechách a metá salta jako superhrdinka z Matrixu. Příběh o čtveřici statečných mušketýrů navíc využívá prvky steampunku. Specifický subžánr, mezi jehož předchůdce patřily filmové verneovky Karla Zemana, pracuje s představou alternativní historie a do naší „známé“ minulosti umisťuje prvky, které jsou archaickými verzemi moderních technologií. Nový d’Artagnan sice svým kamarádům ve zbrani neposílá e-maily z dřevěného notebooku, ale do jeho příběhu zasáhne i futuristicky pojatý skafandr či obří létací stroj.
Ctitelům předlohy či historikům se mohou ježit vlasy hrůzou – ale co na tom? Prvek nostalgie za starými zlatými časy, kdy se – jak o tom sní dospívající publikum – „všechno mohlo“, je tu podán s komediálním nadhledem jako součást podívané řítící se vpřed napříč staletími a styly. Noví Tři mušketýři tak samozřejmě nevypovídají o historii, ale jen a jen o přítomnosti: o touze stát se nepřemožitelnými superhrdiny, kteří dokonale ovládají svůj podivuhodný, nebezpečný svět. A šermují ve 3D.
Zazděné ideály
Stejnou šablonu lze připlácnout na jakoukoli historickou dobu, ale dobře pasuje i na mytologické světy. Odpudivý remake klasického Souboje Titánů naneštěstí v kinech nepropadl, takže vygeneroval volnou variaci nazvanou Válka bohů. Vyprávěnka o statečném superhrdinovi Théseovi a jeho kouzelném luku se na české diváky chystá v listopadu. Ze stejné líhně byl i remake kultovního fantasy Barbar Conan, který bez odezvy prohučel kiny letos v létě.
„Mytologičtí“ hrdinové ovšem nemusejí zachraňovat svět jen v minulosti. Stačí si vzpomenout na kultovní sérii Star Wars. Šestidílná sága, odehrávající se „kdysi dávno v předaleké galaxii“, mísila prvky fantasy a vědeckofantastického a historického filmu tak úspěšně, že fascinuje už třetí diváckou generaci. Neexistující, ale krásné staré zlaté časy totiž opěvovala ve velkém stylu. Producent George Lucas zvládl nonšalantně zkombinovat roboty, klony a kosmické stíhačky se středověkými rekvizitami a pohádkovou zápletkou.
Vypravěčský styl Star Wars se původně inspiroval comicsy, a řadu kreslených seriálů zase zpětně ovlivnil, ať už po formální či tematické stránce. Dnes jsou to právě filmové adaptace komiksů, které diváky opakovaně lákají do nostalgických světů. Režisér Zack Snyder v ambiciózní adaptaci grafického románu Alana Moorea Strážci (2009) do Spojených států šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let zasadil skupinu superhrdinů. Ať už měli nadpřirozené schopnosti jako zmutovaný doktor Manhattan nebo pouze po nocích oblékali kostýmy mstitelů, měnili známé historické události – peripetie studené války, přistání Apolla 11 na Měsíci nebo válku ve Vietnamu (kterou v této alternativní verzi dějin Spojené státy vyhrály). Smělou hru s historickými reáliemi ve filmu podkreslil i úchvatný soundtrack složený z dobových hitů.
Podobně pojal svůj nejnovější film X-Men: První třída (2011) režisér Matthew Vaughn, který populární komiks společnosti Marvel rozvinul do příběhu odehrávajícího se na počátku šedesátých let. Futuristické reálie ve filmu formovaly nejen dobové komiksy, ale i tehdejší popkultura v čele s první bondovkou Dr. No. Dívky v prádle a zloduch se světovládnými sklony šly příběhu o vzbouřených mutantech k duhu. Podobně jako Watchmen i tento film za stylovou fasádou nabízel hořký komentář k tomu, co se už v průběhu „zlatých šedesátých“ stalo s ideály kennedyovské Ameriky. Oba filmy se tak staly důkazem, že konkrétní staré zlaté časy jako období čistoty a naděje není snadné obhájit.
Vzpomínky na Spielberga
Dějiny uplynulého století mohou jako inspirace vyprávění o starých zlatých časech zklamat, protože jsou komplikovaným organismem, který se dá vykládat různě. Pokud ovšem něco zradit nikdy nemůže, pak je to film. Zatímco Woody Allen se v Půlnoci v Paříži přimyká k intelektuálským ikonám, které nejširší publikum nemusí nutně znát, jeho kolega J. J. Abrams se v dobrodružném příběhu Super 8 obrací k fenoménu, který sdílí (podobně jako Star Wars) už třetí divácká generace: k filmům Stevena Spielberga z konce sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Snímky Blízká setkání třetího druhu a E. T. – Mimozemšťan (které Spielberg režíroval) nebo Rošťáci (který produkoval) inspirovaly příběh party teenagerů, jež se v létě 1979 rozhodne natočit amatérský horor. V okolí městečka však začne řádit skutečný vrah, z něhož se posléze vyklube zatrpklý, pomstychtivý mimozemšťan toužící vrátit se domů. Vzpomínku na časy, kdy Spielberg ovládal obraznost davů, evokuje Super 8 až s fanatickou posedlostí. Kromě příběhu, který je obratnou variací na spielbergovské vyprávěnky, pracuje i se svícením či s obrazovými kompozicemi příznačnými pro tehdy pětatřicetiletého režisérského mistra.
Pokud jde o návraty k osvědčeným filmovým hodnotám, v dubnu příštího roku se do kin vrátí patnáct let starý superhit režiséra Jamese Camerona Titanic převedený do 3D. Vyprávění o romantické lásce, která dokázala vzdorovat i děsivé katastrofě, se bude do pochmurné atmosféry ekonomické krize nejspíše znamenitě hodit. Do té doby nás ovšem v kinech čekají přinejmenším dvě velké nostalgické atrakce: 27. října v kinech odstartovala Tintinova dobrodružství, kterými svou schopnost překračovat vlastní stín dokazuje právě Steven Spielberg. V únoru milovníky nostalgie oblaží Hugo a jeho velký objev jiného významného amerického režiséra – Martina Scorseseho.
Stará móda se neomrzí
Dobrodružství mladého reportéra Tintina, který zasáhne do boje o tajemný pirátský poklad, inspirovaly klasické komiksy Belgičana Hervého a odehrává se ve čtyřicátých letech. Atraktivitu podívané kombinující revolučním způsobem ve 3D animovaný a hraný film tak zvyšuje retro akcent, upomínající na sérii o dobrodruhovi-archeologovi Indianu Jonesovi. V těch okouzlený romantik Spielberg v reáliích starých hollywoodských filmů objevoval fantaskní poklady zaniklých civilizací i létající talíře.
Hugo a jeho velký objev zase vypráví příběh malého zlodějíčka skrývajícího se na pařížském nádraží. Pro stylovou nostalgickou atmosféru si Martin Scorsese nezaskočil jen do francouzské metropole začátku minulého století, ale i do světa, který tehdy vytvářel průkopník kinematografie Gerges Méliès. Autor fenomenální Cesty na Měsíc, která bavila filmové diváky v roce 1902, dokonce ve filmu osobně vystupuje. Podobně jako u Spielberga půjde zřejmě o stereoskopickou zábavu vyprávějící vzrušující „staromódní“ příběh s fantazijními, futuristickými prvky.
Publikum si tedy může libovat a sypat do pokladen kin zvýšené vstupné. Nostalgické návraty do neexistujících starých zlatých časů hned tak neskončí.
