Hráli v hospodě, v manéži, nyní mají k dispozici vlastní palubu
Že se divadlo dá hrát i na vodě, dokazuje již šestým rokem divadelní soubor bratří Formanů. Synové filmového režiséra Miloše Formana totiž za svou domovskou scénu považují palubu lodě Tajemství, kotvící po většinu roku v Praze na vltavské hladině. Do konce června na ní probíhá divadelní festival Vlnobití, během kterého se na palubě představí i další divadelní soubory. Protože jak říká Pert Forman, „loď nejsem jen já a brácha“. Nákladní člun, jenž dříve vozil uhlí a štěrk, před šesti lety přebudovala skupinka nadšenců kolem Petra a Matěje Formanových na divadelní prostor. Představení Nachové plachty se stalo jedním z vrcholů festivalu Praha 2000 (projekt Evropského města kultury). I když se nabízelo udělat z lodi sezonní scénu se stálým programem, podobně jako fungují třeba muzikálové produkce, začali bratři Formanové pořádat divadelní festival a dali Tajemství k dispozici i dalším souborům. Oficiálně se loď stala majetkem Divadla bratří Formanů teprve před čtvrtrokem.
Znamená koupě lodi, že se usazujete? Ne, to bychom si koupili divadlo. Jde spíš o pocit, že budeme dělat na vlastním. Všechno v lodi bylo naše, jen loď sama nám nepatřila. Před třemi lety jsme se dohodli s Prahou 6, že ji pro nás koupí a bude nám ji půjčovat. A my se za to o ni budeme starat a zajistíme údržbu a provoz. Vše fungovalo naprosto korektně. Jenže to je jako bydlet v pronajatém bytě. Ve všech směrech to teď bude čistší vztah. Částku za loď musíme odsloužit, tak tam stejně budeme hrát jako do teď.
Jakým způsobem si loď odsloužíte? Ten milion jsme rozdělili do tří kategorií činností. Za část jsme nabídli dětská představení, kterých bude poměrně hodně. Větších akcí, jako je třeba celý den plavby na lodi, bude méně – třeba čtyři pět. A zahrnuli jsme do toho i festival Vlnobití. U všech akcí bude městská část viditelná a vlajka Prahy 6 stejně jako vlajka Prahy 2000 na lodi zůstane i nadále. Místo abychom milion spláceli, uděláme program a umoříme ho hraním.
Jak vlastně loď vznikla?
Táta měl pro Národní divadlo nastudovat Dalibora. Bylo kolem toho velké haló, protože chtěl z opery vystřihnout jednu postavu, která mu tam vždycky přišla navíc. Jeho koncept vzbudil šílenou nevoli - ne u vedení divadla, ale u takových těch lidí kolem. Jak si dovoluje sahat na Dalibora?! Do mě se například pustila paní na finančním úřadě. Jdu si pro formulář a ona na mě vyjela, co to ten váš táta chce udělat? On tím byl dost zaskočený a otrávený a z projektu vycouval. Když nevyšlo Národní, napadl nás Střelecký ostrov. Nastudovat tátovu verzi Dalibora s tou naší partičkou. Projekt byl sice schválen, ale cítili jsme, že tátu pobouření zranilo víc, než jsme si mysleli. On by nám Dalibora dal, ale bylo jasné, že by z něj neměl tu srandu, co my.
Když jsme pak hledali co místo toho, sešly se různé náhody a okolnosti. Rok předtím jsme v Třešti dělali festival Cihelna, kam nás pozval pan Podzimek, který je mimo jiné velký vodák. A on měl na Prahu 2000 projekt Praha – město na řece a nabídl nám, jestli se nechceme přidat. Do toho jsme si vzpomněli na knížku Nachové plachty, na kterou nás před časem upozornila moje žena. A že když Nachové plachty, tak na ostrově. Pak někdo řekl – na lodi. A už to jelo.
Vy jste ale měl k vodě blízko už předtím, na Střeleckém ostrově jste kdysi hráli divadlo pod vodou… My jsme vždy pracovali na divadelně výjimečných místech. Třeba právě na Střeláku. To nás ovlivnilo, voda je hned vedle, tak jsem jednou dělal takové představení pod vodou. Potom přišla Bouda, Cihelna a loď. Chceme vždycky komunikovat s prostředím. Když představení vzniká v nějakém napětí s konkrétním místem, baví nás to víc než klasický divadelní prostor.
Hrát na netypických místech byla cílená volba od začátku, nebo jste po škole prostě neměli kde hrát? Nabízeli nám angažmá. Čtyři z ročníku jsme třeba mohli jít do dnešního Minoru. V ještě větší bandě nám nabízeli jít do Kladna, které se tehdy otvíralo. Ale my jsme už na škole víc tíhli k nedivadelním místům. Jednou jsme třeba hráli v jeskyních na Moravě. Vedle školy hrála roli také zkušenost z divadelních poutí. Spousta lidí nám i později nabízela prostor, ale být na jednom místě… Někdo to třeba potřebuje, ale my zase víc potřebujeme pohyb.
Touhu usadit se tedy necítíte? Ne, ale i ta loď je někde mezi. My tam usazení jsme, až na to, že loď funguje jen pět měsíců v roce. Ten prostor je ale víceméně daný a my loď cítíme jako své domovské jeviště. Jen se to celé navíc může pohybovat. Když jezdíme s jiným naším projektem, Boudou, tak je to totéž. Jenom její stavba zabere pět dní, takže tam nejde hrát jen jedno představení. Na jednom místě se upíchneme na měsíc, na čtrnáct dní. Postavíme si tam karavany – já ho mám stále stejný, mám v něm všechno, co potřebuji k životu. Je to něco mezi. Nemusím každý den sbalit bágl a druhý den být zase někde jinde, jako když jsme dříve jezdili s barokním představením. Taky už jsme línější.
Liší se představení podle toho, kde zrovna Boudu postavíte? Mění se atmosféra a nálada mezi lidmi. Mezi publikem jsou strašné rozdíly. To u Boudy hodně poznáte. Když diváci sedí někde ve tmě v hledišti, jejich reakce vás tolik nezasáhnou – cítíte jen, že někdy se smějí víc a někdy míň. Bouda je ale postavená tak, že jste přímo mezi nimi. Což je někdy tvrdé. Teď jsme hráli na třech místech po sobě – v Bretani v malé vesničce u Rennes, na jihu u Marsailles a v Gapu u Grenoblu v horách, což je od sebe nějakých dvě stě kilometrů. Nahoře to byli venkovani, s tlustými prsty, kterými se hrabou v hlíně, nádherný typ – obyčejné publikum, ale s krásnými reakcemi, citlivé. Dole byl problém hned, jak přišli dovnitř – tohle a támhle, co ta židle, kam si mám sednout… Nakonec všechno proběhlo v pohodě, ale bylo to těžké. V Čechách na rozdíl od Francie takové rozdíly necítíte. Morava je možná trošku jiná a je rozdíl mezi velkým městem a vesnicí, ale jsme malá země, a tak to tak pestré není.
Existují rozdíly v reakcích českého a francouzského publika? Myslím, že jsou menší než třeba mezi Českem a německy mluvícími zeměmi. Německé publikum je hodně jiné. A to je nám přitom geograficky blíž. Naopak jih, jako Španělsko nebo Itálie, je nám alespoň z divadelního pohledu svou mentalitou a tím, jak reagují a baví se, blíž.
S Boudou cestujete už skoro deset let. Proměňují se nějak vaše představení? Bouda má sílu ve svém prostoru. Je tam kapela, polévka a bar – víno, pivo. To je základ. Do toho vstupujeme my s představeními, která vznikla třeba před osmi deseti lety, i s novými kusy. Občas se vymění lidé, i když základ je stejný. Program se mění hodně, ale divák si asi nevšimne, jestli je tam tenhle rok kouzelník a předtím tam byl někdo jiný. Za těch deset let jsme prožili určité vrcholy, kdy se nám zdálo, že program je perfektní a funguje v nějaké partě lépe. Teď mám podruhé zase pocit, že máme takový hodně bytelný program. Nejsou to jen posbírané kusy, ale je za tím hodně společné práce. To se mi líbí.
Je pro vás domovskou scénou spíš Bouda, nebo loď Tajemství?
Loď, ale Bouda je mi strašně blízká. Po skoro deseti letech si člověk říká, že ho to za pár let omrzí, ale ono ne. Je to v lidech. Je to tvar, který je v něčem nenahraditelný. Těch dvanáct lidí, kteří tam jsou, o sobě musí perfektně vědět, všechno musí stoprocentně fungovat. Načasování je úplně přesné, ale diváci mají pocit, že je všechno jenom náhoda. Struktura a parametry jsou z mého pohledu velmi divadelní. Když děláte představení, musíte vždycky dodržovat určité zásady, ale Bouda je ještě daleko přesnější, a přitom pocit diváka je přesně opačný, myslí si, že je v tom úplná svoboda, improvizace. Co všechno a s jakou přesností se musí vytvořit, aby měl divák pocit té svobody, mě fascinuje.
Loď je ale prostor, na kterém máme spoustu zážitků, vztahů a zkušeností, ke kterému máme silný vztah. Tu už asi vždycky budeme považovat za svou domovskou scénu nebo alespoň prostor, který k nám patří nejvíc.
Letos ale máte v rámci festivalu Vlnobití jen pár vlastních představení, hrají převážně jiné soubory… Ale pořád je to loď našeho divadla. Není to tak, že bychom tam nemohli být nebo nechtěli, jde o přirozený vývoj toho prostoru. Dali jsme mu jméno, dali mu život, a teď, když se sem lidé vracejí, mi připadá přirozené, že zde hrají i jiné soubory. Když už jsme si s tím užili tolik parády, byla by škoda, aby se tady neodehrály i další věci jiných lidí. Chceme, aby prostor sloužil tomu, co máme rádi nebo co dělají lidé, kteří se na lodi nějak podíleli. Loď nejsem jen já a brácha, to je strašně moc dalších lidí. Spousta z nich jsou šikovní kumštýři, ale nemají kde hrát. Tak ať jsou na lodi.
Na podzimním „turné“, kdy s lodí navštívíte i další města, proběhne víc vašich představení, nebo zase pozvete hosty? Bude to náš třetí větší výjezd, když nepočítám první rok, kdy jsme jeli jen do jednoho města. Nejdřív jsme hráli Barokní operu, menší představení, o kterém víme, že funguje a které je levnější. Podařilo se nám ho prodat šesti sedmi městům. Rok na to jsme jim už nabízeli Nachové plachty, což je představení rozpočtově daleko náročnější. Ale protože už s námi měli zkušenost, hráli jsme asi v deseti městech. A letos přibude Zvoník, což je představení divadla Ampu, kde brácha dělal výpravu a já hraju. To představení se nás moc dotýká, patříme k němu, ale jde o jinou společnost. A zase – připadá mi to naprosto přirozené. Nebudujeme svoje jméno, ale jméno lodi. Ať je loď Tajemství jednou známá jako loď divadelní. Je škoda mít ji jen pro sebe, když může perfektně fungovat jako letní scéna, která navíc může plout po řece a být v různých městech.
Jak všechno funguje finančně? Většinou se snažíme, což se nám podařilo i letos, sehnat od ministerstva kultury grant na dopravu. Když vezete zboží a prodáte ho, tak jste v pohodě, když vezete divadlo, tak to musí někdo zaplatit. Ta mašina žere asi sto litrů nafty na sto kilometrů. Každé město, kde kotvíme, musí něco dát, i když grantem každému ulehčíme třeba o deset až patnáct tisíc. Na menší města je to dost velký rozpočet a jsou města, která oslovujeme potřetí počtvrté a nemají zájem. Záleží na lidech. Ústí nad Labem je třeba výjimečný příklad, kde opravdu chtějí, aby si lidé k tomu celkem ošklivému, poničenému městu našli nějaký vztah. A radnice se snaží, aby řeka, která k němu patří, ožila. Loni jsme tam odehráli čtyři představení a byli jsme tam ze všech měst nejdéle. Letos se tam vracíme znovu.
Boudu také platí obce? V Česku jsme většinou sháněli grant nebo jsme hráli v rámci nějakého festivalu. To jsou představení, která se nedají zaplatit ze vstupenek. Ve Francii je většinou koupí místní kulturák nebo divadlo jako jakékoliv jiné představení. Pro nás je to pak za stejné peníze, ať přijde třicet lidí – to se ani nehraje – nebo sto padesát. Na našich honorářích se to neprojeví.
Může takovýto typ divadla bez dotací vůbec fungovat? Když si všechno uděláte sám, budete mít maximálně jednoho zvukaře a bude na vás chodit tři sta čtyři sta lidí, budete v pohodě. My jsme tohle nikdy moc dopředu neřešili. Několikrát se nám stalo, že jsme do toho vlítli a představení pak bylo ekonomicky prodělečné. Moc nehledíme na to, jestli stavba bude trvat půl dne nebo čtyři dny, jestli ji zvládnou dva lidé nebo dvacet. Nikdy jsme nedělali projekt, u kterého bychom si řekli, musíme ho spočítat tak, aby byl výnosný. Kdybychom takhle uvažovali, příliš bychom se nechávali ovlivnit okolnostmi a některé věci by přestaly fungovat. Ono se všechno nedá řešit penězi. Lidé, kteří nám pomáhají, netrpí pocitem, že by někdo vydělával a někdo prodělával. A tak to taky je. Když vyděláme pro loď nějaké větší peníze, sedne si šest sedm lidí, kteří u toho byli od začátku, a budeme se bavit společně, co s penězi udělat. My jsme si nikdy nekladli podmínky dopředu, ale je asi pravda, že se na to myslet má. Minimálně nějaký poměr mezi počtem diváků a náklady toho představení musí být.
Shánějí se vám dotace lépe, když už je za vámi vidět velký kus práce? Nevím, jestli je to tím. Poprvé jsme teď dostali od pražského magistrátu dvouletý grant, takže máme aspoň nějakou jistotu. A to je perfektní. Když děláte, co po vás chce někdo jiný, můžete pracovat v podstatě pořád. Pořád vám bude někdo nabízet práci. Když chcete dělat svobodně to, co chcete sám, tak moc nezáleží na tom, co je za vámi. Když jsme poprvé úspěšně udělali loď, taky jsme si říkali jo, teď už to půjde. A najednou skončila Praha 2000 a hup a zase žádáte a prosíte. Pak přišla nabídka na Krásku a zvíře z Národního divadla, tak jsme si znovu říkali – paráda. A pak zase hup a jste zpátky, kde jste byl. Ale to je v pořádku. Když si chcete svobodně vybírat, nebudete mít jistotu nikdy. Vždycky budete muset probojovat svůj nápad, svůj projekt zas a znovu. Tak je to ale myslím všude na světě. Jen tím, že jsme malá země, se peníze na velké projekty hůř shánějí.
A co firemní sponzoři? Firmy si občas koupí celé představení, které jim můžeme prodat o trošku dráž, protože je exkluzivně pro ně. Kdyby se jich takhle ozvalo dvacet za rok, bylo by to dobré. Je to lepší, než když za někým jdete a říkáte, dejte nám peníze, my máme takovou pěknou loď. Ne že bych se úplně styděl, ale chápu, když řeknou ne. My jsme zamilovaní do toho svého světa, do toho divadla, do té lodi a chápu, že oni být nemusejí. Tohle je pro firmy nejlepší, nejpřirozenější způsob a také na to docela slyší.
Zmínil jste se o Národním divadle. Jaké to bylo režírovat neznámý soubor? Na lodi přece jen pracujete především s lidmi, které znáte už dlouho.
To byla velká zkušenost. Také jsme měli velký strach, že jdeme do světa, který neznáme. Proto jsme si přivedli celou partu na výrobu a spoustu externistů. Je tam asi čtyřicet lidí, co tam tak různě chodí - všechno kamarádi. Takže jsme se obalili svým zázemím a dopadlo to dobře. Soubor byl perfektní a na ty lidi, se kterými jsme pracovali, bych nedal dopustit. Přestože to i pro ně byla nová zkušenost, setkali jsme se s velkým porozuměním a podařilo se nám udělat věc, kterou jsme si udělat přáli.
Jinak děláme nejen s lidmi, které známe, ale často také s neherci. Jsou to třeba výtvarníci, řemeslníci, kteří se na představení podíleli a pak zůstali. Má to své výhody, protože prostředí a kulisy perfektně znají a umějí s nimi zacházet. Pak třeba překonávají své bariéry, ale se zájmem, protože nejde o jejich normální práci a baví je to. Profesionálního herce musíte motivovat jinak. Je to jeho práce a on nemá důvod být nadšený. Toho musíte nadchnout vy. Což chápu – jdou z jedné práce do druhé a nemají důvod dát zrovna vám to nejlepší ze sebe. To jsou dvě různé situace.
Co připravujete nového? Máme před sebou dva projekty, tak snad příští rok něco bude. Nabídli nám dělat s tátou znovu pro Národní divadlo. Je to taková jazzová opera od pana Suchého, jmenuje se Dobře placená procházka. Také připravujeme něco pro Quadrienále, scénografickou výstavu příští rok. Momentálně se hodně scházíme a povídáme, plánujeme. Projekt s tátou je už ale docela připravený. Na podzim by se měly připravovat dekorace a od ledna se začne zkoušet.
Petr Forman (41)
Vystudovaný loutkoherec, režisér, divadelní a filmový herec, syn režiséra Miloše Formana. Spolu s dvojčetem Matějem je vůdčí osobností Divadla bratří Formanů. Jejich asi nejznámějším počinem je dramatizace novely ruského spisovatele Alexandra Grina Nachové plachty, připravená v rámci festivalu Praha 2000 speciálně pro loď Tajemství.
Od roku 1996 spolupracuje Divadlo bratří Formanů s francouzským souborem Cabaret Théatre Dromesko. Se společným představením Bouda, které je současně divadlem i hospodou, cestují po část roku již téměř deset let po celé Evropě.
V roce 2003 Petr Forman režíroval v Národním divadle operu Philipa Glasse Kráska a zvíře. Na scénu mimo jiné přivedl živého koně a nechal „sežrat“ ředitele divadla. Kvůli inscenační náročnosti se však představení dočkalo pouhých sedmi repríz.
Je často obsazován jako filmový herec. Vytvořil hlavní role ve filmech Vojtěch, řečený sirotek a Akumulátor 1. Z novějších snímků hrál například ve filmech Kousek nebe, Horem pádem nebo Mazaný Filip.
Vlnobití 2006 Od 19. do 30. června kotví loď Tajemství v Praze na Rašínově nábřeží u Palackého mostu. V září se vydá na plavbu po dalších českých městech.
20. 6. S kůží na trh / Marta Trpišovská, Jana Hudečková (20.30)
21. 6. Tracollo a Livietta (20.30)
23. 6. Indická inspirace / DAMARU (20.30)
26. 6. Barokní opera / Divadlo bratří Formanů (20.30)
28. 6. Barokní opera / Divadlo bratří Formanů (20.30)
30. 6. Radůza: koncert spojený s plavbou (20.30)
Předprodej pokladna Divadla v Celené. Aktuální informace naleznete na adrese www.formanstheatre.cz.//
Divadelní loď Tajemství
Posádka: 22 mužů/žen
Cestující: 172 mužů/žen
Plachty: 192 m2
Délka: 72 m
Výška stěžňů: 9,35 m
Výtlak: 1100 t
Rychlost: 8,1 uzlu
