Na začátku pandemie mě Češi šokovali

Německý novinář Hans-Jörg Schmidt je sice celoživotním fanouškem Borussie Dortmund, ale opravdovým domovem je pro něj Praha, do které se před třiceti lety zamiloval. Českou metropoli považuje za nejkrásnější město v Evropě a do Německa už se vracet nehodlá. „Už jsem tady tak dlouho, že myslím v češtině, mám sny v češtině. Vím, že tady spousta věcí nefunguje, například chřest je skandální, ale jsem tady doma,“ říká s nadhledem dopisovatel německého deníku Sächsische Zeitung.

* Narodil jste se a vyrostl v Německu. Jak se stalo, že už tři desetiletí žijete v Česku?

Studoval jsem žurnalistiku v bývalé Německé demokratické republice v Lipsku a potom jsem pracoval v rozhlase v Berlíně jako zprávař. Teprve po revoluci se naskytla možnost dělat to, po čem jsem od začátku toužil. Samozřejmě jsem chtěl být také sportovním reportérem, ale to zůstalo na úrovni snů. Najednou jsem se mohl věnovat zahraniční politice a od začátku bylo pro mě jasné, že budu pracovat jako korespondent v Praze. Začínal jsem 2. ledna 1990, což byl den, kdy Václav Havel poprvé přijel do Německa, zastavil se v Berlíně a v Mnichově a jeho tisková konference byla tehdy moje první práce. V červnu 1990 jsem potom přišel do Prahy. Kolegové se mě ptali, proč chci zrovna do Prahy, když pro mě bylo Československo vždycky otevřené. Právě proto, že jsem Prahu znal a vždy to pro mě bylo nejkrásnější město v Evropě.

* Čím bylo pro vás osobně to období krátce po sametové revoluci výjimečné?

V listopadu 1989 jsem v německé televizi viděl záběry z Václavského náměstí. Ten malý chlap, obrovský knír a vynikající tmavý hlas. To byl Havel. Ničemu jsem nerozuměl, ale viděl jsem tu atmosféru, jak lidé byli úplně mimo a zvonili klíči. A já jsem si řekl, že s tím Havlem musím udělat rozhovor, samozřejmě exkluzivní. Potom jsem přijel do Prahy a oslovil ministerstvo zahraničí, byl jsem na vládě i na Hradě a řekl jsem jim, že jsem v Praze vlastně jenom proto, abych mohl udělat rozhovor s panem prezidentem. Žádný problém, pane Schmidte, my si vaše přání zapíšeme, sdělili mi. A pak jsem čekal sedm let. Když jsem ten rozhovor skutečně udělal, řekl jsem si, že bych se vlastně mohl vrátit do Německa, ale tady je to tak krásné, že jsem zůstal.

* Vzpomenete si na první dojem, který na vás Češi udělali?

Představoval jsem si, že všichni Češi jsou Havlové. Že všichni mají neustále v ruce knihu a čtou. Pak jsem ale viděl, že lidé kupují i bulvární noviny, a byl jsem úplně hotový. Říkal jsem si – to snad není možné, to nejsou moji Češi, to má být kulturní národ, co to dělají? (smích) To pro mě bylo překvapení. Ale jinak jsem tuto zemi znal a začátky tady pro mě byly velice hezké. Samozřejmě jsem měl problémy s jazykem, ale ty mám doteď. Musíte si také uvědomit, že Havel nemluvil jako normální politik, on mluvil jako spisovatel a já jsem musel pro rádio pracovat s tím, co říkal. A přitom jsem mu vůbec nerozuměl. Na začátku jsem měl tlumočnici, která mi to vysvětlovala, ale někdy jsem měl podezření, že i přesto vůbec nevím, o čem mluvím, což je velmi nebezpečné. Jinak to ale šlo.

* Co vás v průběhu těch třiceti let překvapilo na české politické scéně?

Pro každého německého novináře v Praze hrají česko-německé vztahy velkou roli. Když v roce 1997 podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl česko-německou deklaraci s tím, že chtějí udělat tlustou čáru za minulostí a dívat se už jen do budoucnosti, moc jsem tomu nevěřil. Proto mě překvapovalo, jak to určitou dobu poté všechno fungovalo. Čeští politici už nemluvili o křivdách, které způsobili Němci Čechům, Němci už nemluvili o odsunu. Až přišly prezidentské volby a diskuse Zemana se Schwarzenbergem. A Schwarzenberg v odpovědi na provokativní dotaz řekl, že by Edvard Beneš dnes kvůli odsunu Němců stál v Haagu u soudu. Zeman pak využil tento okamžik a opět v lidech z pohraničí vyvolal strach, že sudetští Němci se zase vrátí, pokud se Schwarzenberg stane prezidentem. A s tímhle Schwarzenberg opravdu neměl šanci ty volby vyhrát. Byl jsem tenkrát hodně rozladěný z toho, že tyhle staré křivdy rozhodly o tak důležité věci, jako je volba prezidenta. Byl jsem tenkrát překvapený, že ty směšné kecy lidé brali opravdu vážně. Byla to totální deziluze.

* Jaké rozdíly vnímáte v přístupu Němců a Čechů v souvislosti s protipandemickými opatřeními?

Vše, co jsem se naučil a dozvěděl o Češích za těch třicet let, bylo na začátku korony úplně „prázdné a falešné“, jak kdysi popsal Klaus svého nástupce Topolánka. Přišla korona a ti jinak benevolentní Češi najednou dělali přesně to, co nařídila vláda. Bez problémů a bez protestů. Nosili dokonce krásné roušky. A když čeští pendleři přišli v Německu do práce, Němci z nich byli úplně mimo a ptali se, co to má znamenat. Češi jim to v klidu vysvětlovali a Němci za 14 dní už také nosili roušky. Němci ale pořád brblali, byli strašně protivní a rozčilení. Ausgerechnet Němci, kteří jsou vždy tak disciplinovaní. Skandál! A Češi se tomu mohli smát, protože v Čechách nebylo tolik případů nemoci jako v Německu. Můj obraz o Češích a Němcích jsem mohl zahodit do koše. Jenže to, že byli lepší než Němci, potom bohužel Češi využívali s typicky českým přístupem. V létě najednou už roušky nebyly nutné a ne příliš dobrou roli v tom sehrála vláda. Premiér Babiš i Češi si mysleli, že mají vyhráno. Bohužel to byl omyl a pak ještě nastal problém, že Češi najednou nechtěli roušky nosit. Němci jsou teď daleko disciplinovanější než Češi a z průzkumů vyplývá, že chtějí, aby byla zavedena ještě tvrdší opatření. Takže můj starý obraz o Češích a Němcích je už zase v pořádku. Radost z toho ale nemám.

* Co Němce nejvíce znepokojuje?

V první řadě Němce velmi zajímá, jak to v Čechách s pandemií vypadá. Hans-Jörg Schmidt (67)

?? Po studiu žurnalistiky v Lipsku sbíral novinářské zkušenosti ve státním rozhlase NDR.

?? V rámci zahraniční redakce se

specializoval na východní Evropu.

?? V roce 1990 se stal korespondentem

z tehdejšího Československa.

?? Více než dvacet let pracoval pro Die Welt, přispíval též do Sächsische Zeitung, vídeňského deníku Die Presse a jeho služeb využívala i bonnská katolická zpravodajská agentura KNA.

?? O Česku vydal mimo jiné knihy „Tschechien: Ein Länderporträt“ a „Tschechien – wieder Zeman: kein Frühling in Prag“.

V Drážďanech je velký hlad po těchto informacích. Měl jsem například obrovské množství reakcí na krátký rozhovor, který jsem pro Sächsische Zeitung vedl s českým velvyslancem v Berlíně Tomášem Kafkou. V rozhovoru šlo o to, jak dlouho mohou ještě zůstat otevřené hranice, jak přislíbili premiéři Babiš s Kretschmerem. Ten zájem pramení z toho, že lidi ze Saska jednak zajímá osud blízkých sousedů, jednak jezdí do Čech nakupovat levnější benzin a cigarety a chtějí prostě vědět, dokdy budou hranice otevřené. Samozřejmě mají lidé také trochu strach, protože hodně Čechů jezdí do Saska dále nakupovat a kvůli tolika pozitivním případům se bojí.

Na Facebooku se hodně Sasů ptá, jak je možné, že Češi ještě smějí do Německa. » Mají Němci ve svou vládu důvěru?

To není tak jednoduché. Samozřejmě že všichni doufali, že už nebude druhý lockdown

nutný. Opatření jsou hodně podobná jako v Čechách a nikdo z toho nemá radost.

V první řadě ne ti lidé, kteří provozují restaurace. Hodně investovali po prvním lockdownu, aby ta místa byla bezpečná.

Existuje navíc více studií, že v restauracích není tak velké riziko nákazy koronavirem.

Totéž platí pro oblast kultury. Teď je všechno zavřené a lidé od kultury jsou dost zoufalí. A překvapivé je, že Česká republika je v některých případech daleko velkorysejší než Německo. Například takové dávky, které zaplatí česká vláda lidem, co se musejí doma starat o děti, protože jsou zavřené školy, v Německu neexistují. V Německu lidé všeobecně mnohem více a otevřeněji v médiích diskutují o opatřeních vlády. Tady takové diskuse vidím spíše na Facebooku místo v televizi nebo v novinách. Němci mají prostě déle demokracii a demokracie bez diskuse nemůže existovat.

Jsou v Německu také skupiny, které vládní rozhodnutí zpochybňují a reagují ostřeji?

Samozřejmě je v Německu mnohem více protestů v ulicích než tady. A tím nemyslím říjnové představení na Staromáku, tam nešlo o normální protest. To byli v první řadě hooligans, kteří chtěli nesmyslný boj s policií a vypracovali si celý bitevní plán.

V Německu sice nepotkáte při takové příležitosti hooligans, ale většinou jsou to stále stejní lidé, kteří protestují proti vládě, kdykoli mají možnost. Protestovali proti běžencům nebo všeobecně proti Merkelové.

Zajímavé je, že jsou tam vždy fanoušci AfD a jiní extremisté. A k tomu ještě přijdou lidé, kteří vnímají covid jako velkou lež. Právo na demonstraci je ale v Německu svaté.

Vnímáte nějaký český fenomén opakující se v čase, který nás brzdí nebo nutí opakovat chyby?

Politici tu využívají velmi rádi nejen traumat, ale i mýtů. Prvním takovým pohádkovým příběhem je, že Československý stát byl za první republiky druhé Švýcarsko. Demokratický stát jako hrom. Tahle legenda ovšem neříká nic o tom, že německá minorita tu vlastně nechtěla žít. Ani nic o tom, že Němci tu nebyli rovnoprávnými občany, i když je Masaryk a Beneš nazývali „naši Němci“.

Co se týče traumat, každý ví, že Česko bylo za komunismu členem Rady vzájemné hospodářské pomoci, která nikdy nefungovala. Václav Klaus pak manipulativně říkal, že EU není nic lepšího než RVHP, že Brusel je dnešní Moskva a že v rámci EU dnes Německo vyhraje válku, kterou prohrálo v roce 1945.

A absurditu předsudků jsme měli příležitost vidět právě teď. Sněmovna a Senát se snažily otevřít cestu tomu, aby 300 sester a lékařů, kteří pracují v armádách států EU nebo NATO, mohli v případě potřeby přijet pomáhat do Čech. A na to konto se v Poslanecké sněmovně vyjádřil poslanec SPD, že doufá, že ti západní vojáci nám tady nezůstanou jako Rusové 22 let. A musí být jasně řečeno, že ti vojenští lékaři nebudou mít zbraně. To říkal naprosto vážně s přesvědčením, že budou mít místo skalpelů samopaly. Problém je, že takoví poslanci nebo politici třicet let po revoluci ještě nepochopili, že nemluví jen k občanům České republiky, že jsou tu také zahraniční dopisovatelé a čtenáři ze Západu se pak automaticky ptají, jestli to ti Češi myslí vážně. Na nabízenou pomoc jako odpověď takové řeči v parlamentu. To je neuvěřitelně trapné.

* Už jste říkal, že bylo těžké se přesunout do jiného jazykového prostředí. Co na tom bylo nejsložitější?

Gramatika, té doteď vůbec nerozumím. (smích) To samozřejmě nemyslím úplně vážně, pro mě bylo úplně nejdůležitější, že všechno vlastně chápu, že rozumím novinám, rozhlasu a televizi. Přišel jsem taky na krásný trik, když koukám na televizi. Zjistil jsem, že existují titulky pro lidi, co špatně slyší, a protože rozumím věcem lépe, když je vidím napsané, koukal jsem hlavně na ty titulky a to mi to hodně pomohlo. Jinak mluvím takzvanou kneipen tschechisch.

* První věc, která se vám vybaví, když se řekne Praha?

Doma, druhá vlast. Protože kdybych teď musel z Prahy odejít, byl by to můj konec. Už jsem tady tak dlouho, že myslím v češtině, mám sny v češtině. Vím, že tady spousta věcí nefunguje, například chřest je skandální, a to je pro Němce velmi důležité. Vím také, že český fotbal je katastrofa. Já fandím Borussii Dortmund, mám satelitní připojení a na zápasy koukám na německé televizi. Ale jinak jsem tady doma. Šestnáct let jsem jezdil každý víkend do Německa za manželkou a v neděli večer jsem se zase vracel. A když jsem přijel, říkal jsem si, že jsem konečně doma.

* Co ve vás vyvolává nejsilněji pocit domova?

To je taková směs. Zaprvé Češi a Němci jsou si velmi podobní, takže pro Němce je jednoduché tady žít. Problém je samozřejmě jazyk. Jinak pivo je super, holky jsou krásné. Je hloupé to tak říct, ale je to pravda. Lidé jsou inteligentní, jsou šikovní, jsou trošku jiní než Němci, protože tolik neplánují, jsou flexibilní a neradi sedí třikrát denně na firemním mítinku, kde mají přemýšlet, jak se co bude dělat. Češi zkrátka jdou a udělají to. Také kolem sebe nedělají takový cirkus. Češi také mohou ještě normálně žít, což doufám, že jim vydrží. Němci žijí pro práci. Já chci kromě práce také žít a vím, že v Praze to jde mnohem lépe než v Německu a je úplně jedno kde.

* Jak osobně vnímáte vývoj novinařiny v Čechách a ve světě?

Každé ráno asi od pěti hodin čtu všechny české a slovenské komentáře z tisku, abych měl nějaký přehled. To dělám už více než patnáct let, a tak vidím, jakým směrem se komentáře vyvíjejí. Úroveň tady v Čechách bude horší a horší.

* Čím to je?

Největší problém začal tehdy, když němečtí vydavatelé Mladé fronty, Lidových novin, Deníku, Hospodářských novin a podobně prodali svoje noviny oligarchům. A je jedno, jestli to je Bakala, nebo Babiš. Češi vždy rádi říkali, že to jsou německé noviny, že jejich šéfové jsou Němci a jak je to hrozné, ale vtip je v tom, že například německý šéf pro Mladou frontu a Lidovky nerozuměl ani slovo česky. Nikdy se to nenaučil a ani o to neměl zájem. Nikdo tam nikomu neříkal, co musí napsat a proč, natož aby to bylo proněmecké. Chyba těch Němců ale byla, že vůbec nekoukali na to, kdo je Babiš, kdo je Bakala, a prodali jim ty noviny přímo jenom proto, že měli nejvíce peněz. To byla neskutečná politická chyba, ale zase to ukazuje, že lidé v byznysu vůbec nemyslí politicky. Koukají jenom na peníze a podle toho ty noviny vypadají. S tím opravdu vůbec nejsem spokojený, úroveň je mizerná a já si myslím, že lepší to nebude.

* Kromě novinařiny máte blízký vztah také k literatuře. Která oblast vás přitahuje nejvíce?

Na knihy už dlouho nemám čas. V ložnici mám knihovnu, kde je asi osm set knih v češtině a slovenštině. Ani jednu jsem nečetl. Opravdu nevím, co s nimi mám dělat, nikdo je nechce. A protože jsem sám nějaké knihy napsal, nikdy nemohu knihu vyhodit, je za tím práce.

* Je za vámi mnoho let práce, vybudoval jste si stabilní pozici. Máte ještě nějaké profesní sny?

Vlastně jsem mohl přestat pracovat už před dvěma lety, ale to by byla hloupost, protože jsem na volné noze a to znamená, že důchod, který mám z Německa, vypadá asi tak jako normální český důchod, s tím nemohu žít ani náhodou. Takže musím dál pracovat, dokud to půjde. Ale profesní sen nemám. Teď mám sen přežít – během korony jsem ztratil čtyři redakce, které neměly kapacitu na dopisovatele z Česka. Korona je ale zároveň šance napsat něco opravdu dobrého, dosud jsem třeba nikdy neviděl Karlův most úplně bez lidí a to samo o sobě stačí k tomu, abych o tom napsal celou stránku.

* Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Nemám žádný vzor. Vždy jsem obdivoval Egona Erwina Kische, Franze Kafku a Karla Čapka, ale my teď žijeme v jiné době, která je velice rychlá. Teď tady máme lidi, jako je Trump. De facto musíme pořád koukat, jestli ten svět, jak ho známe, ještě stojí. To rád píšu lidem, se kterými si dopisuji: Buďte v klidu, Praha ještě stojí. Hrad je ještě tam, kde má být. Aktuální vzory pro mě ale neexistují. Chci zkrátka dělat svou práci slušně a to mi stačí. Já jsem z německých novinářů v Praze vlastně nejdéle, takže ti noví volají mně a ptají se, jak bych to dělal já. Tak to má ale být. (smích)

* Co považujete za největší posun ve vztazích mezi Čechy a Němci?

Já v tomhle nejsem úplně optimistický, na druhé straně nemusíme pořád říkat, že jako Češi a Němci se máme moc rádi. To není nutné. My musíme jen společně normálně žít. Nedávno jsem napsal komentář, kde jsem zmiňoval, že důležité jsou ty normální každodennosti, které spolu máme. A to je vlastně lék proti nacionalismu.

O autorovi| Kateřina Černá, spolupracovnice redakce