Letos si splnil dětský sen, když se vypravil na Nový Zéland. „Tam je to totiž úplně nejdál, pak už se jen vracíte,“ vysvětluje Michal Horáček, jenž během své čtvrtroční cesty světem navštívil spoustu kultur. Je to už ostatně jeho profesí. Jakožto kulturní antropolog se zajímá o pestrost světa.
EURO: Vrátil jste se nedávno z cesty kolem světa a do magazínu Koktejl jste napsal velkou reportáž ze Rwandy. Proč jste chtěl čtenářům přiblížit právě tuto zemi?
HORÁČEK: Nějakou dobu jezdím do Keni k Samburům. Rwanda je asi jen 50 minut letu z Nairobi a přál jsem si poznat jinou zemi východní Afriky, abych je mohl porovnat. Rwanda má jedinečné území národního parku Virunga na hranicích s Ugandou a Kongem, kde přežívá pár posledních horských goril v divoké přírodě.
EURO: Není ale vždy zaručené, že tam na gorilu natrefíte. Viděl jste je?
HORÁČEK: Jasně, spatřil jsem horské gorily. Musí se to ovšem zorganizovat dlouho dopředu, je to také dost drahé. Stojí to 500 dolarů za jednu návštěvu. Vše se musí domlouvat předem, protože Rwanda je – na naše zvyklosti – velmi zvláštní autoritářský stát.
EURO: Rwanda je zemí několika G: kromě goril je tím dalším genocida z roku 1994. Dolehla na vás nějak i po těch šestnácti letech?
HORÁČEK: Tomu se nedá uniknout. Je to otevřená rána, není to tak strašně dávno. Všichni víme, že spor se odehrával mezi skupinou Tutsiů a Hutuů. Ovšem vůbec se neví, jak rozdělení vlastně vzniklo. Je možné, že je to etnické rozdělení, geneticky postavené, ale začíná převažovat názor, že tomu tak vůbec není, že jde o rozdělení spíše sociální. Tomu, kdo měl deset krav, jednoho dne řekli: „Teď už nejsi Hutu, teď jsi Tutsi.“
EURO: A pak vypuklo vraždění s více než 800 tisíci mrtvých. Poznamenalo vás takové místo?
HORÁČEK: Šel jsem k památníku v Kigali. Je to strašný zážitek. Pokud tam jdete s někým místním, dá se předpokládat, že když to opět uvidí, tak se zhroutí. A to se nevyhnutelně i stane. Všichni vám vyprávějí srdcervoucí příběhy. Koupil jsem si tam knížku od Roméa Dallaireho, velitele kontingentu Organizace spojených národů, frankofonního generála, jenž byl se svými lidmi uprostřed všeho toho zabíjení v Kigali. Je to tlustá kniha. A celá je hlavně o tom, jak mezinárodní společenství nebylo vůbec schopné cokoliv říci a něco udělat. On tam uprostřed masakru musel jen přihlížet, protože nemohl zasáhnout. O deset let později se pokusil o sebevraždu.
EURO: Odpovídá slavný film Hotel Rwanda skutečnosti?
HORÁČEK: Podívejte, když vám ve Rwandě něco vyprávějí, je obtížné zjistit, zda je to pravda a komu máte věřit. Vůbec se to nedá dešifrovat. Je to spletité. Hotel Rwanda vypráví o řediteli, který za značného osobního rizika chránil Tutsie. Jenže místní nám tvrdili, že to tak vůbec není, že to byl člověk, jenž po nich chtěl peníze, a že každé tři neděle ty, kdo nezaplatili, z hotelu nelítostně vyhodil. A venku před hotelem je pak brutálním způsobem rozšvihali mačetami. Jestli je to pravda nebo ne, to se nedá ověřit.
EURO: Ve Rwandě se děly bezpříkladné násilnosti, zabíjení těhotných, záměrná infikace virem HIV, vraždění cepy a kosami. Jak si jako vystudovaný antropolog vysvětlujete, že lidé, kteří léta žijí mírumilovně vedle sebe, se takhle změní?
HORÁČEK: To je otázka, kterou si klade celý svět. Myslím, že na to nikdo nikdy nenabídl uspokojivou odpověď. Netýká se to jenom Rwandy. Do Kigali jsem přiletěl přímo z Kambodže, kde jsem viděl památník úplně toho samého. Šli jsme po dvoře nějakého chrámu, na němž rostla palma, která má ostré listy. A průvodce říkal: „Těmito listy se lidem řezaly hlavy.“ Trvalo to dlouho a hodně to bolelo. Pak z něj také vypadlo, že takhle zahynul jeho otec. Ale když jsem přiletěl z Kambodži a Rwandy, hned jsem si uvědomil, že i my v Evropě jsme kulturou, která byla takovým věcem vystavena: Osvětim, Treblinka nebo Srebrenica. Člověk si kolikrát řekne, tam v Africe ale žijí zaostalí „primitivové“. Daleko nevysvětlitelnější je, že úplně totéž – jenže s inženýrskou přesností a organizační precizností – se dělo i u nás.
EURO: Čím to?
HORÁČEK: Vysvětluji si to metaforicky, že všichni v sobě máme anděly i ďábly. Každý člověk. A jestli shodou zvláštních okolností převáží ďábelství, pak to vybuchne a obtížně se tomu zabraňuje. To není národní rys. Na ten moc nevěřím. Že by k tomu měli větší sklony černoši ve Rwandě nebo Asiaté v Kambodži nebo Němci, kteří poslouchají Beethovena a roztáčejí posléze kohoutky s plynem, to ne. Myslím, že je to antropologická konstanta. Je to prostě v lidech, je to nevysvětlitelný mechanismus. Takže se to stane na Balkáně nebo v Turecku při arménské genocidě. Najednou se to spustí. A pak tomu ani potomci těch lidí nemohou uvěřit; snaží se to buď popírat, nebo nějak vysvětlovat, ale racionálně se to vysvětlit nedá. Zkrátka se to sesbírá a najednou propukne. A může to propuknout kdykoliv. Jistě tomu není konec.
EURO: Jaké další země jste navštívil?
HORÁČEK: Má cesta trvala čtvrt roku, takže pár jich bylo. Navštívil jsem Thajsko, kde jsem vykonal pěší pouť po buddhistických klášterech, většinou méně známých a ve vnitrozemí. To bylo pěkné. Mají tam i nádherný hotel, jenž se rozkládá v rýžových polích. Přišel se mi dokonce představit manažer hotelu. Jmenoval se Luboš a byl z Uherského Hradiště! Z toho vidíte, jak opravdová globalizace dnes již je. Čekám tam nějakou kuriozitu, jinakost a přivítá mne Čech.
EURO: Ještě někde jste potkal Čechy?
HORÁČEK: Čechy už potkává člověk všude, ale tohle bylo opravdu hodně bizarní. Pak jsem byl ve zmíněné Kambodži, Malajsii, dále na ostrůvku ve Velkém korálovém útesu, v Austrálii, na Novém Zélandu, v Barmě, v Indii, Keni, Rwandě a třeba také v Londýně.
EURO: Spíše vás zajímali lidé, památky nebo příroda?
HORÁČEK: Vždycky mě zajímají lidé. Když tam jedete, vidíte památky i přírodu. Ale hlavní jsou lidé.
EURO: Zažil jste někde opravdový „kulturní šok“?
HORÁČEK: V Barmě. Barma je socialistický stát s tím vším, co jsem prožil v Československu. Je to tam úplně strašné. Jako bych se vrátil do šedesátých let. Byl to velký šok, ale nikoliv z toho, že bych to neznal, ale protože jsem to znal až moc dobře. Celé ovzduší policejního státu je něco nepředstavitelného: všechno se rozpadá, vše je špinavé, nic není, nic nefunguje, za něco vezmete a zůstane vám to v ruce. Přiletíte vnitrostátním letem a musíte stále znova vyplňovat hrozný papír, že bydlíte v Roudnici nad Labem. A oni to neumějí ani přečíst, ale prostě to musíte vyplnit. Hnus. V tomhle je to úplně strašná země. Ale lidé jsou jinak božští. Stejně jako Barma sama o sobě, to je něco báječného. Bylo štěstí, že jsem měl výborného nativního průvodce, který mě vzal ke skutečně normálním, běžným lidem. Zažil jsem už tisíckrát, že mi někdo tvrdil: „Takhle žijí lidé, my vás tam vezmeme.“ A vždycky to byla nějaká skanzenová vesnička, kde předstírali, že dělají placky z kukuřičné mouky a další nesmysly.
EURO: Proč jste se vůbec vydal na tak dlouhou cestu?
HORÁČEK: Už jako kluk jsem toužil jet na Nový Zéland, protože jsem si zjistil, že to je nejvzdálenější země, kam se vůbec můžete dostat. Když pojedete dál než na Nový Zéland, tak už se budete blížit zpět k České republice. Nikam dál už jet prostě nemůžete. Takže na jižním konci Jižního ostrova Nového Zélandu je to úplně nejdál. Tam jsem byl a tím mám již „splněno“. Hotovo. Nešlo tedy o cestu kolem světa. Jel jsem na Zéland a pak zpátky, ale jinudy.
EURO: Splnil tento vysněný kout světa vaše očekávání?
HORÁČEK: Nemůžu říci, jestli splnil nebo nesplnil. Nový Zéland je zvláštní místo. Když tam někdy ve čtrnáctém století přišli Maoři, nikdo tam předtím nežil. A první, co se stalo, bylo, že neudrželi oheň, takže celý Nový Zéland kompletně shořel. Hořel prý asi 140 let, kromě okolních ostrůvků se nezachovala vůbec žádná původní vegetace. Z tisíciletých pralesů nezbylo vůbec nic. Nový Zéland tak, jak jej vidím já – a viděl jsem ho i z malých letadel – je přesně tou zemí, jak si ji bílý muž představuje. Přesně tak, jak má správně vypadat.
EURO: Je to snad země narýsovaná podle pravítka?
HORÁČEK: Ano, jsou tam stromy, jež normálně vídáváme v lese, ale jsou vysázené, jako by to byla kukuřice. Pěstují tam dřevo, které rychle roste, a přitom není úplně řídké. Vědí, že za 34 let, to mají spočítané, je prodají Číňanům. Postupně vidíte menší stromy, větší, ještě větší, největší a hle, tady už se kácejí a prodávají Číňanům. A na jejich místě se už jde zase zakládat školka. Je to farma na stromy. S naším biotopem lesa to nemá nic společného. Je to úplně směšné. Neuvěřitelné.
EURO: Takový řád se týká jenom lesů?
HORÁČEK: Takhle tam dělají všechno možné. Mají třeba jelení farmy. Jako jsou někde farmy na pštrosy nebo u nás s hovězím dobytkem, na Zélandě jsou farmy na jeleny. Vyvážejí to maso do Německa, kde si pak lidé pochutnají na zvěřině. A to proto, že si někdo před sto lety vymyslel, že je na Nový Zéland vyveze z Bavorska a bude je tam chovat.
EURO: Je v tak nalinkovaném státě místo pro Maory, kteří se kolonizátorům mocně vzpírali?
HORÁČEK: Moc ne. Je pravda, že typický Novozélanďan není takzvaně čistý běloch. Zdá se mi, že každý má nějakou tu maorskou krev. Je to hodně promíchané. Jistě, existují ještě dosud Maoři geneticky čistí, ale jsou na tom stejně jako Romové u nás. Potýkají se s alkoholismem, nepředstavitelnou obezitou, dále zločinností i nevzdělaností. Vše, co známe ohledně romské problematiky z ČR, se bohužel týká i Maorů. Když vidíte rugbyový tým, který začíná tancem haka, řeknete si, jo, to jsou ti bojovníci. Skutečný pohled je ale smutnější.
EURO: Maorské tradice už neexistují?
HORÁČEK: Jsou, ale uchovávané muzeálním způsobem. Nějaký osvícenec přijde a řekne: „Tohle musíme zachovat.“ Jak vládne politická korektnost, mají hodně posvátných maorských míst, skutečně strašidelných. Navštívil jsem Rotoruu, posvátné místo plné sirných pramenů, kde se cítíte jako uvnitř vřídla v Karlových Varech. Když se člověk vymaní z nalinkovaných farem, zbývají na Zélandu skutečně krásná místa. Milford Sound je ohromný fjord na Jižním ostrově. Byl jsem i v Norsku, viděl velké fjordy, ale tento je podivuhodný – dlouho jej vůbec nemohli objevit. Z moře ani není vidět. A je to jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděl.
EURO: Myslíte si, že míšení kultur, historií a tradic jsou příležitostí pro vědce, aby tuto směsici zkoumali?
HORÁČEK: Konkrétně tento případ je asi něčím podobným, jako je v Česku romistika. Mám pocit, že u nás už asi polovina antropologů „dělá“ Romy, takže tam se zkoumají Maoři… Někdo by ovšem mohl třeba zkoumat ruskou komunitu na Novém Zélandu. Nevím, třeba to někdo i dělá.
EURO: Základním nástrojem vašeho oboru je terénní výzkum. Vám jsou nejbližší Samburové, které jste opakovaně navštívil. Může nastat situace, že se milionář Horáček sebere, odletí do Keni, bude mezi nimi sedm měsíců žít a na něco přijde?
HORÁČEK: Je to málo pravděpodobné, ale vyloučené ne. Jenže aby to byla skutečná vědecká práce, musel bych zvládnout místní jazyky. Přitom ani ti lidé, kteří umí svahilsky, většinou neumějí místní jazyk, který se jmenuje maa. A já se nedivím, protože asi neexistuje ani žádná učebnice. Hledal jsem ji v největším knihkupectví v Nairobi, v antikvariátu, ale nenašel. Možná někde je, je to taková mytická kniha, že ji někdo někdy prý viděl… A že by Samburové měli trpělivost, seděli a učili vás maa, to je zhola nemožné.
EURO: Ani misionáři nepřipravili nějaké slovníčky?
HORÁČEK: Znám místní misionáře, ale nikdo z nich je nemá. Nikdo. Snaží se mluvit svahilsky, domluví se, neboť v samburské komunitě vždy někdo svahilsky umí – je to taková lingua franca napříč několika státy od Tanzanie až do Rwandy a Ugandy.
EURO: Kolik je teď Samburů?
HORÁČEK: V šedesátých letech jich bylo kolem sto tisíc. Teď se zdá, že navzdory všem suchům jich může být až kolem 300 tisíc.
EURO: Vy jste byl opakovaně v jedné komunitě, stejné vesnici?
HORÁČEK: Vesnice tam nejsou. Samburové jsou nomádi, vlastně polonomádi. Každá rodina má usedlost, která se jmenuje manyatta. Tu si postaví z chrastí, přidají akácii, svážou to a potom najdou ještě zvláštní keř, který má ostré trny proti šelmám. Obkrouží to, postaví si domečky, zdržují se v nich společně se svými kozami; jen sem tam mají krávy. Žijí z mléka a trochy masa. Málokdy zaříznou kozu. Ta země není schopna podporovat více nežli oněch 300 tisíc lidí. To je tak na hraně. Samburové mají vlastně pořád hlad.
EURO: Jakou změnou prošla tato kultura v poslední době?
HORÁČEK: Když jsem tam na začátku 21. století přišel, doslova k nim vtrhla okolní civilizace. Opravdu vtrhla. Teď najednou mají mobily. A nejenže mají mobily, ale dají si už i cukr, což nebývalo. Společnost je postavena na životním cyklu, kdy člověk prochází fázemi: napřed je dítě, pak bojovník, mladší, starší, ještě starší a úplně vše závisí na věkových skupinách. Řídí to rada starších. Jenže mladí, kteří se seznámili s mobily, už teď mají pocit, že starší ničemu nerozumějí. Nemají k nim úctu a celá hierarchie se úplně ničí.
EURO: Vyvíjí se to nějak?
HORÁČEK: Z letoška mám zprávy, že rada starších poprvé uvažuje, aby generace, jež se v roce 2004 stala hlavním věkovým stupněm, byla prohlášena za úplně nepodařenou, úplně špatnou a že se předčasně udělá nová, protože tahle je poznamenaná nějakým osudovým prokletím. Fakt! Vážně se o tom uvažuje, mluví se o tom dnes a denně. Jenže přišly mobily, na které nebyli zvyklí, a najednou místo,aby byli hrdými bojovníky, kteří bojují se sousedními kmeny kopím, tak se u nich objevují kalašnikovy. Najednou je všechno jinak. A zjišťují, že jsou vlastně strašně chudí, ovšem dříve si tak vůbec nepřipadali. Teď už vidí i ostatní; dostanou se do města a vidí, že tam mají motorky, televize…
EURO: Mohou se tradiční kultury ve věku zrychlené komunikace udržet, nebo už je to prohraná bitva?
HORÁČEK: Bylo to jedno z posledních míst. Ani většina rodilých Keňanů tam v životě nebyla. I pro ně je země Samburů úplně bizarní místo, nekonečně vyprahlé pláně a divocí bojovníci s oštěpy. Mezi Sambury bylo, řekl bych, asi tolik Keňanů jako Čechů.
EURO: A vy byste se nebál, kdybyste tam měl dlouhodobě zůstat?
HORÁČEK: Teď už ne, když mě znají, ale předtím by to bylo divné. Navíc neumím ani svahilsky, jen pár slov, takže bych tam těžko mohl žít. Nehledě na to, že bych to stěží vydýchával. Není mi dvacet, abych bydlel v domečku vysokém 1,4 metru, uplácaném víceméně z trusu, v němž je otevřené ohniště, které nemá odvětrání, takže všichni staří Sambuři jsou poloslepí nebo úplně slepí. Ok, jednu noc tam přespíte. Ale pak si dáte sprchu a koupíte biftek. Ovšem žít tam opravdu s nimi, na to nejsme ustrojení. Trénovaný sportovec, který to miluje, je to dobrodruh, by to nějak přežil, ale třeba bych to přežil i já, i když by to bylo hodně těžké.
EURO: Co jste zjistil nového o člověku po této cestě tam a zpátky?
HORÁČEK: Když jezdíte pár měsíců po světě, nedá se předstírat, že by to bylo o moc hodnotnější než turistika. Člověk nesmí být moc pyšný a tvrdit, že něco zásadního zjistil. Ale do kontaktu s lidskými příběhy se přece jen s trochou štěstí dostanete. Musíte mít šanci se s lidmi dostat do úzkého kontaktu jinak než jako turista. Získat někoho, koho znají a respektují. Teprve pak je malinká šance, že aspoň něčemu porozumíte.
EURO: A nasál jste nějaký silný příběh?
HORÁČEK: Ano, v Kigali. Potkal jsem muže, který vyprávěl, že když byl úplně malý, rodina utekla před vražděním někam do Keni. Až potom, když se situace usadila, se vrátili domů a začali pátrat po ztracených příbuzných. Najali si nějakého chlapíka, který jim v tom pomáhal. Byl hrozně fajn, milý a v lecčems jim pomohl. Jenže potom zjistili, že to byl právě on, kdo byl zástupcem velitele skupiny, která jejich blízké zmasakrovala mačetami.
Michal Horáček (58)
Textař, spisovatel a antropolog. Studoval na Fakultě žurnalistiky UK, ale byl vyloučen – v roce 1974 vycestoval bez schválení fakultní organizace Socialistického svazu mládeže do USA. Poté psal o dostizích – pro časopisy v USA či Austrálii. Již během studií začal v Chuchli sázet na koně, stal se černým bookmakerem, což později zúročil při založení sázkové kanceláře Fortuna, kterou roku 2004 prodal investiční skupině Penta. Na Fakultě humanitních studií UK vystudoval v roce 2007 antropologii, nyní pokračuje v doktorandském studiu. Je autorem stovek písňových textů, řady knih a lyrikálu Kudykam, uváděného ve Státní opeře. Má dvě děti, žije v Roudnici nad Labem.
