CYRIL SVOZIL, MAJITEL SPOLEČNOSTI FENIX GROUP - Politiku komentuje tvrdě a bez servítků, mezi zaměstnanci má pověst přehnaně přísného šéfa. „Letošní rok zaútočíme na trhy Severní Ameriky,“ prohlašuje rozhodně Cyril Svozil. Loňský stomilionový růst tržeb jeho firmy na výrobu topných těles přitom dodává jeho slovům pořádnou váhu.
Jesenicko je kraj, kde už všichni výběrčí daní dávno pomřeli hlady a nejčilejší firmou je místní sociálka. Tak často vidí tuto část pohraničí pražská nebo brněnská podnikatelská elita. Ale i ti největší posměváčci musí s nechutí přiznat, že právě tady existuje společnost, která dravostí a tempem růstu posílá řadu nejen českých podnikatelských tygrů zpátky k miskám s mlékem.
Řeč je o skupině Fenix Group, jejíž někdejší garážový byznys s výrobou elektrických topných těles přerostl ve vskutku světovou záležitost. Širokou škálu produktů z této firmy může zájemce nalézt ve 48 zemích světa. Jesenické výrobní hale navíc zdatně sekunduje její slovenská a dokonce i skotská sestřička.
Divoké, ale vstřícné časy
Dřevem vyložená myslivecká hospůdka vyzařuje příjemnou pohodu, z kuchyně voní pečená kachna a pivo si stále drží našlehanou čepici. Zjevně spokojený majitel jesenické firmy Fenix Group skládá větičku po větičce jeden příběh úspěchu. Jenže než si mohl Cyril Svozil do památníčku zapsat dnešní více než osmisetmilionový roční obrat, užil si i leccos ze slastí a strastí českého byznysu. Pokusy o nevybíravou korupci počínaje a neúspěšným působením v politice konče.
„Začínali jsme úplně od nuly, v pěti lidech, každý dal 20 tisíc korun nutných tehdy pro založení firmy. Samotný nápad jít do elektrických topných systémů byl logický, těžký průmysl neměl perspektivu a tak bylo jasné, že bude spousta volné elektřiny,“ ohlíží se zpět dnes už majoritní podílník společnosti Cyril Svozil.
Myšlenka i zdroje tedy byly na světě, brzy je následovaly první výrobky. Osobní kontakty s Čechofrancouzem Michelem Cermakem navíc otevřely podstatnou škvírku do země galského kohouta, kterou se do Francie začaly valit stále větší dodávky především sálavých panelů.
„Byly to tehdy vlastně zlaté časy. Jistě, bylo těsně po revoluci a nikdo vám nemohl s ničím poradit a vůbec šlo o divočejší dobu. Na druhou stranu ale všichni chápali podnikatele jako jakési novodobé hrdiny. Úřady se snažily vám vyhovět a pomoci, ne jako dnes, kdy vám spíš s chutí hodí klacek pod nohy,“ vzpomíná.
DRUHÁ STRANA MINCE
Kritiku z úst konkurence uslyší Cyril Svozil jen sporadicky. Vzhledem k velikosti svého podniku a šíři jeho nabídky totiž žádnou alespoň trochu srovnatelnou zatím v Česku nemá. Občasná výtka tak zazní hlavně z úst některých jeho zaměstnanců, podle nichž je jejich šéf až příliš často zbytečně pedantský, a fungování jesenického podniku tak občas připomíná vojenský útvar s přesně stanovenými pravidly a zákazy pro každou zbytečnou a demoralizující drobnost. Na druhou stranu, firma poskytuje v regionu skutečně nadstandardní mzdy, zahrnující i 13. a 14. plat.
Schopní jdou do byznysu, zbytek do politiky
Obrovský hlad, který v první polovině devadesátých let po elektrických topných tělesech vznikl, pak táhl celou společnost kupředu. „Zlom přišel až kolem roku 1995. Tehdy zažilo celé odvětví silný propad a firmy našeho zaměření začaly jedna po druhé odpadat. Díky letům hojnosti se totiž všichni koncentrovali jen na český trh, který ale nebyl schopen výrobky absorbovat,“ vysvětluje Svozil. Fenix však už v této době dodával podstatnou část své produkce do zahraničí a z přísného oddělování zrna od plev tak vyšel jako vítěz.
Do stejné doby se také datuje start zhruba pětiletého politického působení tohoto podnikatele, kdy v zastupitelstvu města Jeseník hájil barvy ODS. „Šel jsem do toho s tehdy ještě hodně naivní představou, že když jsem dokázal něco v komerční sféře, mohl bych ledasco změnit i na politické úrovni. Samozřejmě jsem neuspěl,“ napůl pobaveně a napůl odevzdaně komentuje toto své působení Svozil.
„Stát není firma a jakékoliv jeho orgány se podobnému řízení brání. V české politice navíc hledají své místo ti, kteří nemají šanci dosáhnout úspěchu v byznysu. Takže třeba prosazujete konkrétní opatření, perfektně vyzkoušené v praxi a opravdu fungující. Jenže o něm musíte přesvědčit i několik dalších lidí, kteří s vámi sedí v zastupitelstvu či městské radě. Přičemž třeba o manažerských návrzích si troufají rozhodovat i ti, kteří v životě neřídili ani králíkárnu. Ve výsledku se tak váš návrh přetvoří v něco, pod co se bojíte podepsat,“ rozohňuje se Svozil.
Bouře utichne až tehdy, když se řeč přesune na britskou politiku a hlavně na železnou lady Margaret Thatcherovou, se kterou se jesenický podnikatel setkal osobně. Někdejší britská premiérka nejspíš ani netuší, jakého fanouška má někde v srdci Evropy, určitě by jí ale potěšilo slyšet, s jakým obdivem a znalostí věci je zde komentován její nekompromisně konzervativní způsob vlády. Včetně známého střetu s velmi silnými britskými odbory, který měl i své oběti na životech.
Příkré kritice neunikne ani současné nastavení české politické scény, údajně velmi silně vylučující aktivní podnikatele. „Je vyvíjen obrovský tlak, aby každý budoucí politik před kandidaturou svůj byznys prostě opustil. Přitom je to nesmysl, nikdo schopný firmu jen tak neobětuje. Střetům zájmů se dá zamezit stanovením a hlavně dodržováním jasných pravidel. Dnes je místo toho politikům bráněno mít nějakou fabriku, ale všelijací vykukové vydělávají nesrovnatelné částky na různém poradenství a politickém dohazování kšeftů. Což je podle mě daleko zákeřnější,“ srovnává Svozil české poměry se situací v Británii a Skotsku.
Dotace je sprosté slovo
Ještě daleko vášnivější reakce vyvolá naťuknutí dnes už každodenní otázky evropských dotací. Cyril Svozil totiž patří k jejich vášnivým odpůrcům, laskavým okem nehledí ani na jejich českou variantu.
„Co je to za systém, když trh rozhodne o vítězích a poražených, a pak přijde stát, úspěšným sebere peníze a s nimi udělá z padlých další úspěšné. Biti jsou pak právě jen ti schopní. A vůbec, stát se má starat o obranu, vzdělávání, soudnictví a policii. Přitom u nás není jediná čistá armádní zakázka a na frontu by vojáci ani nedojeli, ze soudů funguje snad jen ten nejvyšší správní a o zbytku ani nemluvím,“ zřetelně vymezuje úkoly státu Svozil.
Co se evropských peněz týče, Fenix Group se v roce 2000 zúčastnil jednoho z pilotních projektů pro zisk dotací, na nichž se měl celý systém testovat. Firma získala přes tři miliony korun, byla ale posléze za porušení pravidel pokutována vrácením dotace a stoprocentním penále. Až soud toto rozhodnutí zvrátil.
„Byla to příšerná zkušenost. Neuvěřitelné papírování a starosti, neustále se také měnila pravidla. A znovu a znovu se někdo ze státní správy pokoušel získat od nás něco bokem. Vyvrcholilo to tím, že mi volali z ministerstva průmyslu a obchodu, že se mám do druhého dne dostavit podepsat závěrečnou smlouvu. Měl jsem tu obchodní návštěvu, tak jsem chtěl s plnou mocí poslat kolegu. Jenže ze mě asi chtěli zase zkusit něco dostat, tak mi do telefonu řekli, že když přijede on, nechají ho tu celou noc sedět. A opravdu to tak dopadlo,“ mračí se Svozil.
„I samotné rozhodnutí finančního úřadu o pochybení bylo velmi zajímavé. Měli jsme projekt v řádech milionů, v němž unijní dotace tvořila jen malou část. Během vyřizování se ale pohnul kurz eura, čímž celá investice o 600 tisíc korun zlevnila. A tím jsme prý nedodrželi podmínky smlouvy,“ vysvětluje podnikatel své údajné pochybení.
Celým tímto neúměrně časově i psychicky náročným pokusem proto skončila dotační anabáze firmy Fenix. Podle rezolutního vyjádření jejího majitele by si stejně každá solidní firma měla umět vydělat peníze sama. Pozoruhodné navíc je, že stejně kritickým okem hledí Cyril Svozil také na zakázky státu, jichž se pro údajnou přílišnou zkorumpovanost neúčastní.
Čína byla jen dočasný úspěch
Pokud byla druhá polovina devadesátých let pro firmu s názvem bájného ohnivého ptáka tvrdým oříškem, nové tisíciletí už je hlavně ve znamení úspěchů. Samostatnou pobočku má Fenix na Slovensku, v roce 2003 se členem konsorcia stává i převzatý skotský podnik na výrobu topných fólií Flexel International. Právě díky němu dnes patří Velká Británie k největším trhům jesenické firmy.
Samozřejmě, žádné stromy nerostou do nebe a klopýtnutí se nevyhne nikdo. Například ze slibně se rozvíjejícího čínského trhu musel Fenix i přes počáteční úspěchy ustoupit, důvodem bylo nejen klasické kopírování výrobků a problematické podnikatelské prostředí, ránu do vazu zasadilo exportu i nevyrovnané clo. Zatímco pro čínské výrobky totiž při dovozu do Evropy dosahovala sazba 2,5 procenta, opačným směrem už to byl desetinásobek.
Úspěchem naopak skončilo poměrně riskantní rozhodnutí z roku 1995, kdy Fenix odstartoval výrobu kabelů k velkoplošným topným systémům. V době svého nákupu se výrobní linka dokázala sotva uživit, na přelomu tisíciletí už ale pomohla firmě zachytit rapidní nárůst obliby tohoto topení, a to dnes tvoří asi tři čtvrtiny celkové produkce společnosti.
Jediné, co by tak dnes mohlo jesenickému milovníku aut kazit náladu, je nedostatek času pro brouzdání po skotském venkově a návštěvy místních specifických palíren whisky. Vzhledem k jeho členství v jednom ze starých skotských klubů, zaměřených právě na tuto zlatavou tekutinu, jde totiž o vysloveně promarněnou příležitost.
