Nejdříve dvě „bezvýznamné zprávy z minulého týdne: Agentura ČTK oznámila, že majoritní podíl v české firmě Vagnerplast získala německá Villeroy & Boch AG. Koupila podíl tří ze čtyř českých společníků Vagnerplastu a zavázala se, že navýší kapitál firmy o další prostředky na investice. „Byla to nabídka, která se neodmítá, zdůvodnili uzavření kupní smlouvy dosavadní majitelé a zakladatelé podniku vyrábějícího akrylátové vany a sprchové kouty.
Deník MF Dnes přinesl portrét majitelky a zakladatelky kosmetické firmy Ryor Evy Štěpánkové. I na ni prý nedávno naléhali zahraniční zájemci. „Nenechala jsem si ani říci částku, jakou by mi nabídli. Kdybych firmu prodala, už bych nemohla dál rozvíjet svoje nápady, musela bych se podvolit vedení někoho jiného, zdůvodňuje zápornou reakci.
Výrobní areál firmy Vagnerplast je v obci Velké Přítočno u Kladna, podnik Evy Štěpánkové v nedalekých Kyšicích, vzdušnou čarou bratru deset kilometrů.
Dva podobné příběhy sousedících podniků, ale s rozdílným koncem. Stejných se každý rok odehrávají desítky, některé třeba právě teď. Výhodně prodat a získat miliony, či neprodat a zůstat svým pánem? I takové dilema přináší úspěch. To, co může být pro jednoho zadostiučiněním, je ovšem pro jiného noční můrou.
Mnozí již – stejně jako společníci Vagnerplastu – prodali. I oni dostali nabídku, „která se neodmítá . Vzpomeňme na koupi výrobce nealko nápojů, společnosti Toma, americkou Pepsi–Colou nebo případ, když norská Orkla Foods koupila českého výrobce pizzy, firmu Guseppe. Vitana, ovládaná norským Rieber and Son, převzala výrobce koření Emarko. Ve světě internetu najdeme takových případů ještě více: Zahraniční investoři vstoupili do firem Seznam.cz, Atlas.cz, NetCentrum a dalších.
Firemní životopisy jako by vyplivla kopírka. Na začátku je pouze nápad a odhodlání. Prvním podnikatelským prostorem je často byt či garáž. Pak přichází první zaměstnanec a za ním další desítky, někdy už dokonce stovky. Firma získává významný podíl na trhu a stává se pro zahraniční investory atraktivní. Léta usilovné práce končí nabídkou na převzetí…
Rozhodovaní určitě není snadné. Argumenty, které převážily u majitelů Vagnerplastu, jsou stejně pochopitelné jako protiargumenty Evy Štěpánkové. Ti, kteří nakonec prodají, tak mnohdy činí pouze ze strachu, že v případě opačné reakce, si tu zahraniční zájemce postaví konkurenční podnik na zelené louce a z trhu je postupně vytlačí. Nebylo by to poprvé, kdy někdo po odmítnutí cizozemské finanční návnady zkrachoval. Lze vzpomenout třeba na majoritního akcionáře jednoho nejmenovaného obchodního řetězce. Říkával, že zájemců o firmu je hodně, ale on „nikdy neprodá . Jeho supermarketová skupina už neexistuje. Vagnerplast má roční tržby 400 milionů korun, německý Villeroy & Boch 1,63 miliardy marek. K porovnání sil obou tyto údaje snad stačí.
„Výprodej perspektivních českých firem by mohl být vnímán i jako prohra tuzemského podnikatelského stavu, vyklízejícího tak své pozice. Důležité však je, že dvě stě zaměstnanců z Kladna a okolí bude mít i nadále práci a českou obchodní bilanci nebude tlačit do schodku dovoz akrylátových van. Můžeme také doufat, že podnikatelé, kteří prokázali nesporný talent, jej uplatní i jinde. O penězích, které z prodeje inkasovali, lze již bez obav tvrdit, že je to skutečně soukromý český kapitál. A navíc poctivého původu. Takového je u nás stále poskrovnu.
Držme palce Evě Štěpánkové, aby svým způsobem statečného rozhodnutí nemusela nikdy litovat.
