Nabídka nedospělosti

Nový vůdce toryů David Cameron odmítá americké neokonzervativce

Jen málokoho překvapilo, že čeští novináři vyrukovali 11. září s antiamerickými a protizápadními komentáři. Tato nejapnost byla spíše připomínkou toho, že česká žurnalistika naposledy hájila západní civilizaci v roce 1938 a od té doby se ani neobtěžovala zjistit, co to vlastně je. Tragičtější však bylo, že se téhož dne k podobnému antiamerikanismu propůjčil i šéf britských konzervativců David Cameron ve svém prvním nástinu zahraniční politiky. V projevu totiž pohřbil tradiční britský konzervatismus s jeho morálními jistotami a civilizačními návyky. Cameron byl o to trapnější, že labouristé i liberálové se ve výroční den největší současné americké tragédie veškerých projevů citlivě zdrželi. Z této jeho ideové pomatenosti a politické infantility, kterou nazývá „dospělá debata“, stojí za to ocitovat několik nejvýraznějších nesmyslů.

Podivné výroky.

Cameron prohlásil: „Jsem liberální konzervativec, nikoli neokonzervativec.“ Dal tím však najevo za prvé svou neznalost toho, že liberalismus a konzervatismus jsou opačné póly politického spektra. A za druhé, že podle něho dnes existují dva konzervatismy: nový, americký, vracející se k základům konzervativní tradice, od něhož se však distancuje, protože z průzkumů veřejného mínění plyne, že se většině Britů nelíbí. A nový, britský, od konzervativní tradice zcela oproštěný, k němuž se hlásí, protože by se většině Britů mohl zamlouvat. Přihlásil se tím nikoli k lidem, kteří dnešní americkou vládu považují za razantní obhájkyni západní civilizace, ale k těm, pro něž představuje největší hrozbu světovému míru. Americké neokonzervativce označil za válečné štváče - ve výčtu jejich chyb tvrdil, že příliš rychle sahají po vojenských řešeních - a za politické naivky, neboť se domnívají, že demokracii lze nastolit pomocí armády. Nestyděl se je ani častovat otřepanými klišé, například že „bomby a rakety nejsou dobrými velvyslanci, protože nezískávají srdce ani mysl lidí a nelze jimi vybudovat žádnou demokracii“. Jako by nevěděl, jak byla zavedena demokracie v Německu a Japonsku. Výsledkem dosavadní politiky Spojených států podle Camerona je, že nestabilita světa a hrozba terorismu jsou dnes větší než před pěti lety a že posílil antiamerikanismus. V roli „starého přítele“, jehož povinností je být „ke svým spojencům upřímný“, napomíná Ameriku za věznění teroristů na Guantanamu a Izrael za „neúměrné bombardování Libanonu“. Zavrhl tak tradiční konzervativní vidění světa, podle kterého se musí „bránit to, co je nedokonalé, před tím, co je nekonečně horší“, jak prohlásil Winston Churchill. A přistoupil na rétoriku levicových liberálů, kteří hlásají, že nemáme právo nikoho soudit - a před jeho útoky se bránit -, protože nejsme na sto procent dokonalí.

Neokonzervativní strategie.

Neokonzervatismus je pokus o vystřízlivění ze všech utopií, o přiznání si faktu, že totalitarismus lze usmířit nebo porazit kompromisy a ústupky. Vychází z vědomí toho, že pokračující morální rozpad, ztráta úcty k západním hodnotám a neochota je bránit vedou k zániku Západu. V mezinárodní politice jeho základ tvoří Reaganův poznatek, že totalitním režimům se musí čelit dvěma souběžně probíhajícími strategiemi: 1. Nekompromisní silnou obranou a v případě potřeby i útokem. V každém případě však být věrohodně připraven zaútočit a neustupovat hrozbám. 2. Demokratizací totalitních režimů.
Těmito strategiemi Ronald Reagan porazil sovětské impérium a totéž se George Bush snaží uplatnit v případě islámského terorismu a totalitních islámských států. Sovětská totalita a ta islámského terorismu se však v několika ohledech liší. A to má za následek, že postup, jímž byl poražen komunismus, proti islamismu nelze uplatnit, alespoň prozatím. Za prvé komunismus se ideově vyčerpal a jeho konec si v komunistických státech přála nejen většina občanů, ale i mnoho politiků. Islámský totalitní džihádismus je naopak na vzestupu a jeho popularita se i u prostých muslimů zvětšuje. A za druhé sovětské impérium bylo jasně daný státní a politický útvar s vymezenými hranicemi a s normální armádou. Na rozdíl od něj se džihádismus rozprostírá po celém světě včetně silné, ale často obtížně identifikovatelné páté kolony uvnitř západních zemí, schopné ovládat a zastrašovat jinak mírumilovné občany - i muslimy - a manipulovat jimi.
V důsledku toho ve všech demokratických volbách v islámských zemích vítězí islamismus. Proto nelze vyloučit, že se neokonzervativci mýlí ve svém přesvědčení, že demokracii je možné naroubovat i na islám. Z tohoto hlediska by kritika neokonzervativní politiky byla smysluplná.

Příčiny změny.

V projevu 11. září Bush tuto politiku hájil takto: „Nacházíme se na začátku souboje svobody s tyranií. Onoho zářijového rána se najednou ukázalo, že jasno a klid, které jsme na Blízkém východě viděli, byla jen fata morgana. Dlouholeté úsilí o stabilitu a udržování míru nám nepřineslo jedno ani druhé. Proto jsme změnili politiku a posílili vliv Ameriky ve světě ve prospěch svobody a demokracie, velkých alternativ k útlaku a radikalismu.“
Jaké své „liberálně konzervativní“ řešení celosvětovému džihádu místo toho nabízí Cameron? „Dvě hlavní kvality, které by vždycky měly tvořit základ zahraniční politiky: pokoru a trpělivost.“ Jako by Evropa až dosud na džihádistickou hrozbu reagovala jinak.
Proč se politika konzervativní strany tak dramaticky změnila? Jde jen o touhu dostat se k moci za každou cenu, kvůli níž jsou konzervativci ochotni nejen se vzdát všech svých principů, ale i ohrozit bezpečnost státu více než Blairovi labouristé? Nebo o podstatnou změnu jejich myšlení? Částečnou odpověď nám poskytuje nový Cameronův poradce pro zahraniční politiku William Dalrymple, který se v britských novinách neostýchal tvrdit, že jakákoli souvislost Saddáma Husajna s terorismem byl výmysl neokonzervativců, „radikalizaci islámského světa vyvolaly izraelské násilnosti“ a „11. září bylo přímou odpovědí na Šaronovo potlačování druhé palestinské intifády na podzim 2000.“ (Ariel Šaron se stal premiérem až v roce 2001, zatímco Usáma bin Ládin plánoval útok již v roce 1999.)

Noví spojenci konzervativců.

Není divu, že hlavní britská muslimská - a otevřeně protižidovská a protiizraelská - organizace Výbor pro veřejné muslimské záležitosti konzervativní stranu za Cameronův projev pochválila: „Tony Blair rozzlobil muslimskou veřejnost, protože poslal zbraně Izraeli. Na rozdíl od něj však stínový ministr William Hague kritizoval Izrael za neúměrné použití síly během letní invaze do Libanonu a nyní se David Cameron zásadně distancoval od neokonzervativní rétoriky, neboť odmítá představu střetu civilizací a přijímá roli OSN. Muslimská komunita to vítá. Konzervativci už nejsou ti špatní. Konzervativní strana dříve či později vytvoří vládu a pokrokoví a politicky uvědomělí muslimové jí v tom musí pomáhat. Konzervativci jsou k nám vstřícní a stejně se musíme chovat i my k nim.“
Britská konzervativní strana, která se vždycky zastávala zdravého rozumu, individuální svobody a západní civilizace, se přes noc stala obhájkyní „pokrokových muslimů“, protižidovské lobby a politických antiamerikanistů. A tak v době, kdy Británie zoufale potřebuje mužnou morální sílu a jasnozřivost nového Churchilla, jí její konzervativci nabízejí nedospělost a jistou variantu Chamberlainovy přikrčenosti a mnichovanství. Nejtragičtější na této věci je, že nikdo proti ní v konzervativní straně neprotestuje a všichni ji považují za její oficiální zahraniční politiku, kterou by měla prosazovat po příchodu k moci.
A pak čekejte záchranu západní civilizace od českých novinářů.