Efektivnímu využívání výrobních faktorů, růstu mezinárodní konkurenceschopnosti a plnému využití růstového potenciálu české ekonomiky stále překáží množství skutečností. Jsou to nízká mobilita pracovních sil, neefektivní alokace kapitálu prostřednictvím bankovního systému, nefunkčnost kapitálového trhu jako zdroje rozvojového kapitálu, nereformovaný sociální, penzijní systém i vzdělávací systém, nízké mzdy ve zdravotnictví a školství, nevyužitý domácí vědecko–technický potenciál, zdlouhavý proces bankrotů a rozsáhlá a neflexibilní státní byrokracie. Zakonzervování rozdílu mezi životní úrovní v Česku a ve vyspělých tržních ekonomikách by přitom mohlo vést ke zpochybnění tržně orientované strategie rozvoje společnosti, k radikalizaci společnosti a k hledání alternativních modelů ekonomického a politického uspořádání. Trvale nižší životní úroveň by při volném pohybu pracovních sil v rámci jednotného trhu Evropské unie vedla k odlivu mozků a k profilaci České republiky jako ekonomické periferie bez klíčového růstového faktoru, jímž je kvalifikovaný lidský kapitál.
Uvěznění v takzvané pasti nízkých mezd a nízkých kvalifikací s trvalým založením konkurenceschopnosti na komparativní výhodě levné pracovní síly a podhodnoceného měnového kursu vzhledem k paritě kupní síly by omezilo možnosti zvyšování technologické vyspělosti ekonomiky. Navíc nízká adaptabilita a inovační schopnost neumožňuje pružně reagovat na změny poptávky na světovém trhu, vyvážet na nové a dynamicky se rozvíjející trhy a snižuje schopnost přizpůsobení ekonomiky nepříznivým nabídkovým šokům. Hrozí také vznik takzvané „duální ekonomiky se sektorem vývozně zaměřených a prosperujících firem pod zahraniční kontrolou a na druhé straně se sektorem zaostávajících domácích podniků, neschopných začlenit se do celosvětových dodavatelsko–odběratelských struktur.
Dvě cesty.
Podmínkou řešení tohoto problému je hospodářská politika založená na růstu lidského kapitálu a zapojení domácí ekonomiky do produkčních sítí nadnárodních společností a mezinárodního obchodu. Dokončení transformace znamená vytvoření ekonomiky schopné dosahovat vysokých temp růstu, jehož tahounem by byly investice a export. Modelovým příkladem může být hospodářská politika prováděná v posledních dvou desetiletích v Irsku nebo od druhé poloviny devadesátých let v Maďarsku. Vysoká investiční atraktivnost ekonomiky, rostoucí exportní výkonnost a schopnost domácích subjektů využívat příležitostí plynoucích z angažovanosti zahraničního kapitálu, přinese dlouhodobý hospodářský růst, zvýšení životní úrovně a dostižení životního standardu zemí Evropské unie. Opačnou možností je střídání různých koncepcí hospodářských politik, realizace ad–hoc mixu fiskální a monetární politiky spojená s neochotou provádět hlubší reformy. To vede k cyklickému prohlubování vnější i vnitřní nerovnováhy a střídání období ekonomického růstu a recese. Příkladem tohoto scénáře muže být vývoj v Řecku v průběhu posledních dvou desetiletí.
Nový mix.
Pro úspěch doporučované hospodářské politiky je důležitý konsenzus mezi jejími tvůrci, který by umožnil sladění fiskální a monetární politiky při udržení vnější rovnováhy. Nový mix hospodářské politiky by měl brát ohled nejen na požadavek dohánění české životní úrovně vzhledem k průměru unie (vyjádřeno ukazatelem HDP na obyvatele), ale i na udržitelnost vnější rovnováhy při tomto „doháněcím procesu. Je totiž empiricky ověřenou skutečností, že akcelerace hospodářského růstu vede v České republice k akceleraci vnější nerovnováhy.
Není to přitom jen důsledek vysoké důchodové elasticity importu, ale zejména vysoké dovozní náročnosti českého exportu, která se v závislosti na členění podle jednotlivých komoditních skupin zahraničního obchodu pohybuje v rozmezí od 66 až do 84 procent. To znamená, že na jednu korunu vývozu potřebujeme dovézt zboží až za 80 haléřů. Dalším, málo zmiňovaným faktem, který v situaci hospodářského oživení prohlubuje vnější nerovnováhu, je efekt „přetahování exportu na domácí spotřebu. Pramení z toho, že v případě růstu domácí poptávky je pro české exportéry výhodnější uskutečňovat svůj odbyt na domácím trhu, kde není ani kursové, ani mezinárodní platební riziko, a navíc jsou zde menší dopravní i pojišťovací náklady.
Z toho vyplývá, že při procesu reálné konvergence, a tím implicitně stanovených požadavcích na vysoká tempa růstu hospodářství, bude nutné nastolit takovou hospodářskou politiku, která bude myslet i na udržení vnější rovnováhy. Uvedené negativní efekty pravděpodobně nebude možné nikdy zcela vymýtit, ale změnami hospodářské politiky na straně nabídky je zcela jistě bude možné alespoň potlačit. Jako základní krok se jeví zvýšení konkurenceschopnosti českého zpracovatelského průmyslu, podpora malých a středních firem zaměřená na jejich zapojení do dodavatelsko–odběratelských vztahů s mezinárodními firmami i obchodními řetězci a v neposlední řadě zvýšení tlaku na růst produktivity práce a efektivnosti firem, které byly až dosud zvyklé na státní pomoc.
Pozitivní přelévání.
Udržení vnější rovnováhy je o to naléhavější, uvědomíme–-li si velikost a otevřenost naší země a stupeň globalizace světového hospodářství. Vysoká provázanost národních ekonomik vede k vyšší nestabilitě a „turbulentnosti sil ovlivňujících ekonomické prostředí. Růst světového obchodu – a tím i celého hospodářství
- v posledním desetiletí byl ovlivněn především technologickým pokrokem, který snížil dopravní a komunikační náklady a rozšířil sortiment nabízených produktů. Rozvoj technologií rovněž umožnil dosahování velkých úspor z rozsahu, a tím i velkých objemů produkce převyšujících domácí poptávku. Zvýšení stupně automatizace a kapitálové vybavenosti výroby snížilo podíl přímých pracovních nákladů na celkových produkčních nákladech, takže v některých odvětvích jen levná pracovní síla k dosažení konkurenceschopnosti již nestačí. Tím jsou postiženy nejen rozvíjející se ekonomiky, ale i vyspělé země, které se potýkají s rostoucí nezaměstnaností nekvalifikované pracovní síly (takzvaná technologická nezaměstnanost), naopak poptávka po kvalifikované pracovní síle převyšuje její nabídku – viz situace v oboru informačních technologií.
Za hlavní nositele globalizace jsou považovány nadnárodní společnosti, které do hostitelské ekonomiky přinášejí řadu kvalitativně nových prvků a představují jeden z nejvýznamnějších prostředků technologického transferu. Klíčový význam mají nepřímé efekty neboli efekty pozitivního přelévání (spill–over), jejichž naplnění závisí na tom, zda jde pouze o přenos současné výrobní technologie, nebo i výzkumně vývojové aktivity a dalších fází výrobního procesu. Příliv přímých investic navíc pozitivně působí na restrukturalizaci odvětví a regionů a následně i celé ekonomiky. Tento potenciál se účinně využívá v Irsku a v případě tranzitivních ekonomik především v Maďarsku.
Třesk a šok.
Také česká hospodářská politika by měla více usilovat o využití těchto efektů přílivu přímých zahraničních investic. Konkrétně by toho mohlo být dosaženo podporou vstupu přímých zahraničních investic přinášejících nové technologie a podporou investic, které do výrobního procesu budou více zapojovat domácí subdodavatele. Je to důležité hlavně proto, že dosavadní výroba v podnicích se zahraniční majetkovou účastí se vyznačuje vysokou dovozní náročností. V mnoha případech zahraniční firmy umisťují do České republiky pouze takzvanou zušlechťovací činnost či práci ve mzdě, kdy jsou veškeré komponenty dovezeny ze zahraničí a hotové výrobky odebírány zákaznickou firmou v zahraničí. Česká republika tak sice dosahuje komparativních výhod v podobě levné pracovní síly s dobrou kvalifikací a relativní blízkosti zákazníků na trhu Evropské unie, avšak přidaná hodnota ve výrobě je velmi nízká.
Možné konkrétní kroky směřující k zesílení pozitivních efektů přílivu zahraničních investic lze spatřovat v systému daňových úlev či politice podporující sdružování malých a středních firem do větších vyjednávacích celků. Řešení se tedy týká zejména nabídkové strany ekonomiky. V souvislosti s tím vyvstává otázka, zda ministerstvem průmyslu a obchodu navrhovaná Strategie urychlení národohospodářského růstu („velký třesk ) nepředstavuje spíše poptávkově orientovanou hospodářskou politiku. Obáváme se, že ano, což v situaci, kdy strana nabídky z domácích zdrojů zaostává za pružností a kvalitou nabídky ze zahraničí, povede k dalšímu prohlubování schodku obchodní bilance. Navíc si klademe otázku, zda investice chystané v rámci tohoto programu v rozsahu 265 miliard korun, které by měly být uskutečněny v rozmezí pouhých dvou let (2001 až 2002), budou skutečně produktivní. Z čistě odborného hlediska tento impuls představuje pro malou otevřenou českou ekonomiku jednoznačně šok, který navíc přichází v období hospodářského růstu, zvětšující se vnější nerovnováhy, vysokých deficitů veřejných financí a zejména stále nejasných skrytých dluhů a státních záruk.
