Panuje všeobecný názor, že vystavené dílo ve stálé expozici prestižní státní galerie je pro autora vždy výrazem ocenění jeho tvorby. Pro sběratele je potom zárukou, že takový umělec je akceptován odbornou veřejností a pevně zařazen do kontextu vývoje českého výtvarného umění. V principu to je pravda, kterou nelze zpochybnit, neboť by se tím popřelo jedno z měřítek kvality díla. V praxi je ale situace často odlišná, neboť i ve výtvarném umění existují mezi odborníky osobní preference, které skutečný obraz výtvarného umění pokřivují, nebo dokonce poškozují. Dějiny umění i historie státních sbírek to přesvědčivě dokazují. Rezervovanost k Josefu Čapkovi a Václavu Špálovi v době, ve které žili, je známa. Dnes jsou oba nezpochybnitelnými osobnostmi českého umění, dosahujícími na tuzemských aukcích vysokých cen. Na 177. členské výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes byl na podzim roku 1933 nabízen Špálův obraz Pivoňky za 7000 korun. Přitom Špála byl již v roce 1923 označován za kýčaře a dnes práce s tímto datováním dosahují statisícových částek.
Ve státních sbírkách byla normalizační doba typická tím, že bylo předepsáno, co se smí a nesmí vystavovat. Bohužel dnes, kdy nejsou odborníci zatíženi žádnými příkazy a mohou objektivně prezentovat české výtvarné umění, ovlivňují jejich rozhodnutí různá lobby, zájmy i módní trendy. Nově otevřená sbírka Národní galerie ve Veletržním paláci je toho dokladem. Je jistě raritou, že stálou expozici českého umění 19. a 20. století připravil generální ředitel Národní galerie a výtvarník v jedné osobě Milan Knížák. Zarážející je, s jakou lehkostí expozice přehlédla některé původní rysy českého výtvarného umění, aby se zřejmě účelově a dodatečně vyrovnala světovým trendům. Z výtvarných skupin je zde pouze Skupina 42, chybí někteří čeští surrealisté, nadhodnocen je František Gross nad Mikoláše Medka, Emil Filla nad Karla Čapka i Bohumila Kubištu a zcela chybí František Tichý. Nepochopitelně je zviditelňován třeba Pavel Brázda, zatímco v expozici není řada autorů, mimo jiné Jiří Sozanský, Jiří Beránek nebo obtížně zařaditelná Jana Kremanová.
V jejím případě je opomíjen intimní tón ženského malířství, které v sobě univerzálně zahrnuje závažná témata lidského bytí. Dílo Kremanové (narozena 9. 2. 1938) je obrazovým podobenstvím hledání cest člověka a osciluje mezi figurální expresí a fantaskním symbolismem. Její plátno Scaramouche patří jednoznačně mezi nejlepší díla českého umění osmdesátých let a mělo by viset v Národní galerii. Vzniklo mimo silný vliv postmoderny a je nadčasové hloubkou svého obsahového sdělení. Zájemci mohou tento obraz spatřit na komorní výstavě Jany Kremanové v pražské galerii Franze Kafky do 1. dubna 2001.
Aukce
UMĚNÍ A STAROŽITNOSTI.
Vídeňské Dorotheum připravilo jarní aukci, na které nabídne 418 položek výtvarného umění a starožitností. Kolekce výtvarného umění je průměrná a měla by oslovit nejrůznější zájemce. V aukci se uskuteční čtyři samostatné dražby, což je pravidlo v případě nabízených děl s vyvolávací cenou nad jeden milion korun. Kromě Emila Filly a dvou obrazů Josefa Čapka je v samostatné dražbě ještě Španěl Oscar Dominguez. Filla se stal nejvyššími cenami v nákupech jasným trendem a vždy se čeká, co se od něho na aukci objeví. Jeho obraz Dvě ženy, který Dorotheum nabízí, ale není nijak působivé plátno, a tak zřejmě větším lákadlem bude líbivé Děvčátko Josefa Čapka s vyvolávací cenou 1,4 milionu korun. Aukce proběhne tradičně v hotelu Renaissance Praha 24. března 2001 od 14 hodin.
