Malé a střední firmy přebírají žezlo
V centru Zlína, vedle autobusového nádraží před lety bývalo koupaliště. Říkalo se mu – jak jinak v tomto městě – Baťák. Bylo však demolováno a na betonovém prostranství vyrostlo tržiště. Mezi nabízeným zbožím jasně dominují boty a textil dálněvýchodní provenience. Dalo by se říci nic atypického, obrázek důvěrně známý ze stovek jiných českých měst. Absurdní však je, že stánky s levnou obuví se nacházejí v samém sousedství největší české obuvnické firmy Svit, navíc na jejím pozemku. Když jdou dělníci odpoledne ze směny, hned za píchačkami se prodírají mezi trhovci. Nájemné od stánkařů je pro Svit zřejmě velmi atraktivní, jinak by si těžko dovolil v ústraní popíjet víno, když jiným káže vodu. Asijský pogrom. Všichni čeští obuvníci do jednoho, zlínské nevyjímaje, již několik let hovoří o tom, že jedním z hlavních viníků krize tradičního odvětví je právě dovoz „poddeklarovaných bot z Asie, a žádají vládu o regulaci po vzoru Evropské unie. Import obuvi již druhým rokem překračuje hranici 30 milionů párů a poptávku českých spotřebitelů uspokojuje z plných devadesáti procent. Kromě toho do země putuje odhadem čtyři až šest milionů párů zcela nelegálně. Mezi zeměmi původu oficiálních dovozů jasně dominuje Čína. Podle údajů Generálního ředitelství cel z východní mocnosti do ČR loni dorazilo 17,1 milionu párů, což Číňanům zajistilo 55procentní podíl na českém trhu. Průměrná deklarovaná dovozní cena jednoho páru činila pouhých 66,93 Kč, tedy méně než dva dolary. „Ceny deklarované dovozci jsou zcela jasně podvodné. V Číně nelze koupit boty za méně než tři či čtyři dolary, ale to se netýká například obuvi celokožené. Ta i tam stojí kolem deseti dolarů, říká tajemnice České obuvnické asociace Vlasta Maye–rová. K řešení levných dovozů textilu a obuvi se již vytvořila zvláštní pracovní skupina, jejímiž členy jsou zástupci výrobců, obchodníků i státních úřadů. V čele je poslanec Unie svobody Ladislav Korbel. Spolu s ostatními veřejně prosazuje, aby vláda usnesením stanovila minimální dovozní ceny. Jak uvedl v tisku (Hospodářské noviny 10. 4. 2000), v případě, že by se prokázalo ohrožení domácích výrobců, bylo by možno přistoupit podle pravidel WTO i na zavedení dovozních kvót. Korbel a jeho kolegové z komise upozorňují, že od roku 1997 Evropská unie uplatňuje minimální ceny pro dovoz obuvi z Číny, Thajska a Indonésie ve výši 5,7 eura za jeden pár. Jednotlivé členské země mají stanoveny i licencované kvóty. Minimální ceny zavedlo loni v březnu pro asijskou obuv také sousední Polsko. Vlasta Mayerová si myslí, že Česká republika by se neměla s použitím ochranářských opatření vůči Číně a dalším zemím zdráhat, a poukazuje na to, že i Číňané omezují licencemi dovoz osobních aut Škoda, což je nejvýznamnější český exportní artikl. V loňském roce česko–čínský obchod skončil dalším rekordním schodkem, tentokrát již ve výši 17,5 miliardy korun (dovoz 19,5 miliardy, vývoz jen dvě miliardy). Za první dva měsíce letošního roku dosáhlo české pasivní saldo tří miliard korun. Manželé Dagmar a Petr Kubátovi ze Zlína začali s podnikáním v roce 1995. Od počátku se specializovali na výrobu dětské usňové obuvi v nejmenší velikostní skupině. Tak jako některé další menší firmy dokázali využít poptávky na trhu po kvalitní dětské obuvi, vyvolané pozvolným úpadkem zručského Sázavanu. Nejdříve – jak je v oboru dosti obvyklé – zajišťovali zakázky zadáváním práce ve mzdě. Prvních sedm zaměstnanců přijali v roce 1996. V Březolupech nejdříve otevřeli spodkovou dílnu, později ji rozšířili i o dílnu vysekávací a šicí. Počet zaměstnanců stoupal a zastavil se na čísle 85. K 1. březnu letošního roku však museli Kubátovi kvůli poklesu poptávky pětadvacet žen propustit. Petr Kubát je přesvědčen, že hlavní příčinou jejich problémů je právě nekalá asijská konkurence a její tolerance ze strany vlády. „Až budou mít vietnamští spoluobčané stejné podmínky k podnikání jako my, budeme moci hovořit o regulérní soutěži. Ještě před dvěma roky neměli manželé žádné závazky, všem řádně platili. Nyní přiznávají, že jsou v druhotné platební neschopnosti, zpožďují se s platbami daní a stát jim vyměřuje penále. A to si nežijí nad poměry – sami sobě vyplácejí měsíčně deset tisíc hrubého. „Řekli jsme zaměstnancům, že dokud budeme mít komponenty na výrobu, tak pojedeme dál. Potom to zavřeme a i my se půjdeme zaregis–trovat na úřad práce, říká s trpkostí Dagmar Kubátová a dodává, že kdyby věděla, jaké poměry u nás panují, nikdy by se do podnikání nepouštěla. Rodinná firma D.P.K. přitom nepaří k obuvnickým nýmandům. Jejich dětská kolekce získala ocenění na mezinárodním obuvnickém veletrhu KABO, jsou držiteli ocenění Czech Made, samozřejmostí je certifikát hlavního hygienika pro zdravotně nezávadnou obuv. Spolu s brněnskou firmou Profin–C (v Hrušovanech u Brna šije pro děti především domácí textilní obuv) či firmou Fare podnikatele Aloise Šůstka ze Slopného na Zlínsku (dětská a pánská vycházková obuv) jsou řazeny mezi nové naděje dětské obuvnické výroby. Botostroj zlikvidován. V loňském roce česká produkce opět poklesla z patnácti na 13,5 milionu párů, většina z toho směřovala na export. Pokud se bude analytik dívat na český obuvnický průmysl prizmatem průmyslové velkovýroby, přepadnou jej nejchmurnější myšlenky. Komunismem započatý proces likvidace geniálního díla Tomáše Bati byl v posledních letech zdárně dokonán. V případě dvojky a trojky českého obuvnického průmyslu to platí doslova. Likvidaci třebíčské firmy Bopo, tradičního výrobce pánské a dámské obuvi, schválili akcionáři (největší vliv ve firmě má PPF, KIS a podnikatel Vladimír Trochta) loni 17. prosince. Zručský Sázavan, u jehož zrodu byl taktéž Tomáš Baťa, je v likvidaci od dubna 1998 a na konci května téhož roku byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Jednička trhu, zlínský Svit, se drží nad vodou jen díky letité shovívavosti bankovních ústavů. Co zavinilo pád? Určitě ne jen Asiaté. Bopo, stejně jako třeba Firma Raveli z Veselí nad Moravou či Stival Napajedla, nejvíce ze všeho doplatilo na extrémně silnou orientaci na ruský trh. Již v roce 1997 tam směřovalo asi 35 procent z třebíčské produkce. V srpnu 1998, kdy v Rusku vypukla finanční krize, byl vývoz ještě intenzivnější
- mířila tam zhruba každá druhá bota. Prudký pád rublu přinesl citelný propad v tržbách a o zimní obuv vyrobenou speciálně pro ruské klima v jiných zemích nebyl jinde zájem. Ještě za rok 1995 Bopo vykázalo zisk pět milionů korun, v roce 1997 to byla ztráta 247 milionů a kritický rok 1998 přinesl propad
téměř 300 milionů. Před čtyřmi lety zaměstnával podnik přes 2000 lidí, letos i poslední z nich skončí na dlažbě. Ve Zruči nad Sázavou po rozsáhlé obuvnické výrobě zbyla jen rezidua. Opuštěný areál Sázavanu byl rozparcelován a objekty nabídnuty novým investorům. Mezi kupci obuvníci nejsou. Bývalý generální ředitel a předseda představenstva Sázavanu Vladimír Klatovský však ještě v roce 1998, nedlouho po prohlášení konkursu, založil se svým francouzským partnerem společnost Bihr Plus. Ta má dvě haly Sázavanu pronajaty. Zhruba 150 zaměstnanců v nich šije pantofle a zdravotní obuv. Jelikož však ve veřejném výběrovém řízení získaly haly jiné dvě firmy, je možné, že Bihr Plus bude muset z objektů odejít. Jednu z nich by měl vyklidit pro místní Strojírny Sázavan, které před nedávnem začaly s malosériovým šitím letní obuvi. Spoluvinu za krach Sázavanu určitě nese Fond národního majetku. Z akcií privatizovaných ve druhé vlně kuponové privatizace si ponechal až téměř do samého krachu společnosti plných 43 procent. Do statutárních orgánů firmy však nedosadil žádného svého zástupce. Svojí pasivitou způsobil, že se obuvnická firma nedočkala kýženého strategického investora, místo toho se podnik stal rejdištěm investičních fondů. Neodpovědní vlastníci. Kuponová privatizace jako naprosto rozhodující metoda odstátnění (na kupony šly všechny velké obuvnické podniky) nepřinesla jediný pozitivní výsledek. I tradičního výrobce sportovní obuvi Botanu Skuteč (od roku 2000 se přejmenovala na Botas) působení fondů dostalo na pokraj konkursu. Určitý obrat nastal v roce 1995, kdy majoritu odkoupila společnost Benal. Pod jejím vedením se podnik, taktéž založený Baťou, ač v silně zredukované podobě, postupně z největších potíží dostal. I přes nutnost umořovat kumulovanou ztrátu z let 1992 a 1993 za loňský rok předběžně ohlásil mírný zisk, když rok předtím měl propad 21 milionů. O tom, že stabilní vlastnická struktura je elementárním základem pro fungování podniku, svědčí zlínská Novesta, která vznikla v roce 1992 jako společnost s ručením omezeným odštěpením jedné z 22 divizí Svitu. Největší český výrobce pryžové a textilní obuvi, který loni vyprodukoval 2,24 milionu párů, sice také nemá důvod k oslavám (za rok 1999 mírná ztráta 2,1 milionu, přičemž tržby poklesly o 70 milionů na 605 milionů korun), obecně je však považován za firmu se seriózními majiteli i dobrou perspektivou. Jeho speciální gumová obuv pro nejrůznější povolání a druhy sportu (rybářská, lovecká, jezdecká, jachtařská) má určitě budoucnost. Svit bez lesku. Stále největší firma Svit Zlín je zcela samostatným případem. Tak jako všechny kolosy je stejně těžké jej zničit jako znovu rozhýbat. Osudové problémy se datují již od roku 1991, kdy po velmi nešťastné mezivládní dohodě s Ruskem podniku za dodané, ale nezaplacené boty uvízla v zahraničí pohledávka ve výši 41 milionů dolarů. Dodnes je deblokována jen z poloviny. Úvěrové zatížení skupiny Svit činí oficiálně asi 2,5 miliardy korun. Za loňský rok vyrobila 3,6 milionu párů obuvi a jako jedna z mála šla s výrobou mírně nahoru. I ona však ve velké míře šije pro jiné (zejména americký Timberland). Rizikem práce ve mzdě je, že zahraniční zadavatel zakázky se bez velkých rozpaků může přesunout do jiné levnější země. Z provozní činnosti Svit ohlásil zisk 243 milionů korun, avšak částka zatím nezahrnuje opravné položky. Důsledkem chystaného „vyoprávkování bude pravděpodobně ztráta ve výši několika set milionů korun. Nynější dění ve Svitu je značně nepřehledné. Obecně se má za to, že je výsledkem třenic dvou nejvýznamnějších věřitelů, IPB a Komerční banky, o to, kterému z nich se podaří ze zdecimované firmy dostat zpět více peněz. Největší věřitel, IPB, prosadil nástup krizového managementu v čele s novým generálním ředitelem Petrem Nováčkem. Ten vystřídal Vlastimila Valentu, který přes firmu Zlín Group ovládal Svit i jako akcionář. Valenta údajně podíl ve Zlíně Group v minulých dnech prodal, čímž vlastnický vliv ztratil. Tři etapy záchrany. Nový ředitel, který nastoupil 8. března, pro týdeník EURO uvedl zatím pouze to, že restrukturalizace skupiny s téměř pěti tisíci zaměstnanci bude probíhat ve třech etapách. Jako první by měla proběhnout restrukturalizace finanční, která má zajistit dohodu se všemi věřiteli tak, aby vznikl prostor pro realizaci následujících dvou fází. Mají být „definovány ekonomické jednotky, které budou dále rozvíjeny, a ty, které budou postupně utlumovány . Ve druhé etapě, při operativní restrukturalizaci, se plánuje „optimalizace nákladů společnosti a optimalizace objemu vázaných aktiv . Odprodejem všech zbytných aktiv mají být generovány finanční prostředky na úhradu závazků. Jako třetí v pořadí podle Nováčka přijde strategická restrukturalizace, jejíž součástí bude tržní profilace společnosti a bude vytvořen systé–mový tlak na zvýšení jejího výkonu. Nováček je přesvědčen, že Svit má stále velkou šanci na přežití a na to, aby byl schopen generovat zisk. Mladí lidé a dobré myšlenka. Jan Pivečka je i ve svých osmdesáti letech mezinárodně uznávaný obuvnický expert. Syn někdejšího majitele koželužny a obuvnického závodu ve Slavičíně na Zlínsku (nyní firma Prabos, v níž má Pivečka 17 procent „restitučních akcií, zbytek patří Svitu) a poválečný prezident Svazu československého obuvnického průmyslu strávil plných 44 let mimo svou vlast. Prvních deset let byl spolupracovníkem Tomáše Bati, od roku 1956 pomáhal zachraňovat podnik v Hanau u Frankfurtu nad Mohanem, od roku 1980 pracoval jako poradce pro německá ministerstva vzájemné spolupráce a hospodářství. „Problém českého obuvnického průmyslu není o nic menší či větší než problémy obuvnictví v jiných zemích, to znamená, že je řešitelný, říká nestor českých obuvníků. Co se týče bývalého Baťova zlínského podniku, nebojí se však použít tvrdších slov. „Po špatně provedené privatizaci následovala transformace, restrukturalizace, revitalizace a po celou tu dobu se tunelovalo. Za vším špatným v oboru vidí právě diletantsky provedenou privatizaci a skutečnost, že továrny vláda svěřila lidem, kteří neměli žádné globální zkušenosti. „Ze strany manažerů to nemusel být vždy zlý úmysl, ale ze strany vlády to chyba byla. Jan Pivečka zřídil nadaci, jejímž hlavním cílem je pomáhat mladým lidem se zájmem o obuvnickou výrobu, například zajišťováním stáží u zahraničních firem. Získat mladé talentované lidi pro práci v branži považuje za rozhodující pro její záchranu. Pivečka věří firmám, u jejichž založení stojí neotřelá myšlenka. Příkladem podnikatele, který přesně věděl, co chce, je Rus Nikolaj Palatajkov. Bývalý varietní umělec, žijící v Praze, se živí hlavně výrobou baletní obuvi podle vlastního užitného vzoru, zapsaného patentovým úřadem. Mezi zákazníky zakázkové ruční práce vysoké kvality patří světové divadelní i baletní scény, hvězdy baletního umění (odběratelem je i Michail Baryšnikov). Palatajkovova společnost, založená v roce 1994, musí dokonce kvůli nedostatku výrobních kapacit šedesát procent zákazníků odmítnout. Tři nohy a značka. Že to s obuvnictvím nemusí být až tak špatné, pokud přijde nápad a schopní lidé, dokazuje i společnost Vecra se sídlem ve Skutči na Chrudimsku a administrativním centrem ve Žďáru nad Sázavou. Většinovým majitelem je Miroslav Pospíšil (44), který v minulosti osm let pracoval ve funkci generálního ředitele Botany Skuteč. Jeho manželka je ředitelkou. Vecra dnes zaměstnává na třech místech (Žďár nad Sázavou, Velká Kraš v okrese Jeseník, Bystré u Poličky) kolem pěti set lidí. Loni měla obrat 160 milionů, letos čeká již 300 milionů. Společnost začala s výrobou v roce 1993 ve Velké Kraši, v někdejším pobočném závodě podniku Gala Prostějov. Nejdříve šila ve mzdě svršky pracovní obuvi, později začala s finální výrobou. Veškerý zisk reinvestovala. Postupně vybudovala i vývojové pracoviště a zahájila produkci z vlastních materiálů. Dnes šije pro přední světové firmy – pracovní obuv pro Lupos, hokejovou pro Bauer a Graf, pro Burton kompletuje snowboardové vázání. Pod svou značkou Vecra zahájila výrobu hokejové, krasobruslařské a běžkařské obuvi. Výrobním sortimentem tak konkuruje právě Botasu Skuteč, kde Pospíšil před lety působil. „Já o žádné krizi českého obuvnictví nevím. Nejsme odvětví, které je na tom konkurenčně nejhůře. O krizi se mluví hlavně proto, že do problémů se dostaly největší firmy, míní Miroslav Pospíšil. Za největší chybu velkých firem považuje, že nezačaly propouštět hned, když se dostaly do potíží. Místo toho se i opakovaně snažily vrátit na velmi vratký ruský trh. Nezastírá, že i jejich firma, ač je po celou dobu činnosti zisková, není bez potíží s financováním. „Využíváme factoringu, dodavatelských úvěrů a těžíme z důvěry zákazníků, jmenuje recepty řešení. Pospíšil zdůrazňuje, že firma i v budoucnu musí stát na třech nohách – kooperační výrobě pro jiné (světové) obuvnické firmy, výrobě pod vlastní značkou a neobuvnické produkci. Budování značky Vecra pak považuje za životně důležité. „Bez značky se v budoucnu nikdo neobejde. Pružnost malých. Jozef Bakšay (49), někdejší federální ministr zahraničního obchodu (leden 1991 až červenec 1992), se k obuvnické výrobě dostal oklikou. Jeho zájem o obor probudilo setkání s Tomášem Baťou. Po skončení vládní kariéry měl řadu nabídek, ale zatoužil něco nového budovat. V červnu 1993, z peněz půjčených od kamaráda, založil v Praze společnost s ručením omezeným Simone Style. Začal jako velkoobchodník obuví. První kamion bot uskladnil u svého zetě v třípokojovém bytě. Okolnosti si později vyžádaly rozvíjet i maloobchod. První prodejnu Exico Shop otevřel v nákupním centru v Praze na Černém Mostě. Značku Exico, dříve patřící podniku zahraničního obchodu, si pronajal. Dnes již má osm prodejen v nákupních centrech a hypermarketech po celé republice a připravuje otevření dalších. V roce 1997 využil Bakšay prohlášení konkursu ve znojemském podniku Dapo a odkoupil provozovnu v Hrušovanech nad Jevišovkou (okres Znojmo). Dnes v ní více než dvě stě pracovníků šije kolem 1300 párů obuvi denně, převážně dětské. Celkem Jozef Bakšay zaměstnává v obchodě a výrobě již tři stovky lidí. Zpočátku i jeho výrobní firma Exico Hrušovany šila boty pouze ve mzdě (zejména pro firmu Bause), nyní se jí již daří produkovat dětskou obuv pod svou značkou Exico. Až bude zákaznický servis dokonalý, chce ji bývalý ministr podpořit reklamou. Jozef Bakšay považuje za největší chybu, že se jemu ani dalším nepodařilo přesvědčit ostatní politiky a veřejnost o nesmyslnosti české cesty privatizace a neodvratitelnosti globalizace. V současné době již na budoucnost obuvnických gigantů s tisíci zaměstnanci nevěří. „Menší firmy nabízejí podstatně větší pružnost, míní. Považuje za významné, aby se firmy naučily nepřetržitě obměňovat výrobní park. „Pro obuvnickou výrobu jsou totiž důležité tři základní prvky – dobrý návrhář, dobrý manažer a k tomu vhodná technologie, lidi do provozu stačí jen zaškolit. Slibovaní investoři nepřišli. V roce 1990 si Ministerstvo průmyslu ČR Jana Vrby najalo americkou poradenskou firmu Arthur D. Little, aby vytvořila plán restrukturalizace a privatizace obuvnického průmyslu. Studie se měla stát východiskem pro vyhledávání vhodných investorů i jednání s koncernem Baťa. Vrbovo ministerstvo průmyslu i ministerstvo privatizace Tomáše Ježka v roce 1991 odmítlo návrh Tomáše Bati juniora na jeho majetkový vstup do Svitu s poukazem, že plán představuje de facto „skrytou formu restituce majetku . Nakonec se Baťa s vládou dohodl jen na převzetí sítě třiceti prodejen a výrobního závodu v Dolním Němčí. Dnes je i tak Baťova obchodní síť jednoznačně nejsilnější v republice. Loňský průzkum GfK ukázal, že je také bezpečně na prvním místě z hlediska spontánní znalosti značek vycházkové obuvi (druhý byl Botas a třetí Svit). Podle obuvnického experta Jana Pivečky poradci ministerstva průmyslu na začátku devadesátých let slibovali sedmnáct investorů, kteří údajně mají zájem do obuvnického průmyslu vstoupit. Těžko objektivně posoudit, kde se stala chyba, ale kromě Bati jediným významnějším investorem, který přišel a zůstal, byla italská firma IPR. Ta již v roce 1990 založila s několika „uprchlíky ze Svitu, s dobrými kontakty na Rusko, společnost Stival. Příběh Stivalu je příběhem celé české transformace: V letech 1990 až 1995 sebevědomí a megalomanie, rychlý nástup na český i zahraniční trh, okázalá výstavba. Od roku 1995 postupný propad, za rok 1998 téměř půlmiliardová ztráta. I Stival se dostal do velkých problémů kvůli exportu do Ruska (v letech 1996 až 1998 vyvážel dvě třetiny svého obratu, většinu právě na ruský trh). V loňském roce Stival se svým naprosto rozhodujícím věřitelem, Komerční bankou, připravil desetiletý projekt restrukturalizace (firma dlužila ústavu zhruba miliardu korun). Než se však stačil nyní již jediný majitel, italská IPR, s bankou dohodnout, byla pohledávka rozhodnutím vlády převedena na Konsolidační banku, respektive její novou dceřinou společnost Konpo. „Jednání o restrukturalizaci začínají od začátku, potvrzuje generální ředitel Stivalu Jiří Frkal. I přes fatální finanční potíže působí moderní výrobní podnik Stivalu ve Veselí nad Moravou i jeho maloobchodní síť se 48 prodejnami a etablovanou značkou stále poměrně atraktivně. Frkal říká, že existují seriózní zahraniční investoři, kteří jsou ochotni pohledávku od společnosti Konpo odkoupit a její následnou kapitalizací vstoupit do Stivalu jako vlastníci. Neřekl však, kolik jsou ochotni za pohledávku zaplatit a jak dlouho jsou ještě ochotni čekat.
