Zájem o olympijské hry v Londýně začíná být v Česku enormní, přestože do nich zbývají ještě více než tři stovky dní. Po čtyřiceti letech od olympiády v Mnichově mají tuzemští fanoušci vrcholné sportovní klání skutečně na dosah. Prahu dělí od Londýna „pouhých“ 1266 kilometrů, necelé dvě hodiny letu. A Českému olympijskému výboru se podařilo získat výjimečně mnoho vstupenek. Ostatně kdo ví, jestli letní hry zavítají ještě někdy tak blízko Česku.
Jak přibývá nominovaných českých sportovců pro Londýn, stoupá též zvídavost českých fanoušků i zájem médií o ně. Ne všichni jsou hvězdy typu oštěpařky Barbory Špotákové či veslaře Ondřeje Synka. Do Londýna proklouzne také několik mladých a zatím málo známých.
K nejvážnějším adeptům patří vícebojařka Kateřina Cachová, rychlostní kanoista Lukáš Koranda, judista Lukáš Krpálek a moderní pětibojař Ondřej Polívka. Ano, oni jsou těmi českými olympijskými nadějemi. A to doslova, protože patří do speciálního projektu McDonald‘s Olympic Hopefuls.
Řetězec rychlého občerstvení se pětatřicet let řadí mezi partnery Mezinárodního olympijského výboru a jako jeden z mála subjektů smí používat olympijskou symboliku. Aby vytěžil z miliardové (v korunách) podpory olympijských myšlenek co nejvíce, přišel před šesti lety s myšlenkou pomoci sportovcům, které čeká těžký přechod z juniorské do seniorské kategorie. Ne všichni ho zvládají, a proto se jim hodí nejen finanční podpora, ale i sportovní vybavení a rady odborníků.
Český olympijský výbor, sportovní svazy a McDonald’s vytvořily v roce 2005 tým olympijských nadějí, skupinu mladých sportovců s velkým potenciálem do budoucna nejen pro letní olympijské hry 2012 v Londýně, ale i zimní v ruském Soči 2014. Projekt navíc zahrnuje další letní a zimní olympiády bez časového omezení. Kromě adeptů na start v britské metropoli patří do vybrané společnosti také biatlonistka Veronika Vítková či sjezdař Adam Zika. Vznikla rovněž „olympijská přípravka“, do níž vklouzli juniorští sportovci do osmnácti let – jachtařka Markéta Audyová, rychlostní kanoista Tomáš Janda a triatlonista Lukáš Kočař.
České olympijské naděje týmu nečerpají jen finanční prostředky. Podpora spočívá také ve spolupráci s lékařem Milošem Barnou a fyzioterapeutem Davidem Vrbickým, na jejich stravu dohlíží výživový expert Petr Havlíček. Marian Jelínek, trenér hokejistů extraligové Plzně, plní roli sportovního psychologa. Patrony projektu byly a jsou osobnosti českého sportu od olympijských vítězů Martina Doktora či Roberta Změlíka přes cyklistickou hvězdu a vítěze tří etap na Tour de France Jána Svoradu až po lyžařské medailisty z olympijských her nebo mistrovství světa Olgu Charvátovou-Křížovou s Lukášem Bauerem.
Lukáš Koranda, 22 let, rychlostní kanoistika
„Je výborné mít takovou podporu. Nejde jen o peníze nebo sportovní vybavení, ale také o možnost poradit se s odborníky a popovídat si se sportovci, kteří už něčeho dosáhli,“ říká Lukáš Koranda, dvaadvacetiletý kanoista USK Praha. Ten se po přechodu k trenérovi Waldemaru Fibigrovi – mimo jiné také účastníkovi olympijských her – vypracoval mezi nejlepší seniorské singlkanoisty na trati v délce pět tisíc metrů. Na nedávném mistrovství světa v maďarském Szegedu získal stříbrnou medaili a jen 1,2 sekundy ho dělily od titulu mistra světa. Dva měsíce před tím skončil třetí na evropském šampionátu v Bělehradu. Také proto hodnota jeho akcií skutečně stoupá. „Na jeho výkonnosti je vidět fungující zázemí a klid pro přípravu. Lukáš si vše srovnal v hlavě, ví, za čím jde a jak toho dosáhnout,“ tvrdí kouč Fibigr.
O tom, jak naloží s penězi, které dostane v nejbližších týdnech a měsících a jež slouží výhradně pro sportovní přípravu, má Koranda zcela jasno: „Všechny je investuji do příští sezony a do dodatečné olympijské nominace, která pro mě zůstává jedinou možností, jak se dostat do Londýna.“ Pádlo, loď a zimní soustředění v teple. „Ano, musím se připravit nejlépe v životě. Výsledky mi ukazují, že jdeme s trenérem správnou cestou. Nyní se tedy budeme ještě více soustředit na olympijskou trať tisíc metrů, abych přes náročnou evropskou dodatečnou kvalifikaci do Londýna prošel,“ míní student pražského Českého vysokého učení technického, kterého do lodi „poslala“ učitelka ze základní školy. Chtěla, aby nezbedné dítko vybilo svou energii jinde než ve třídě. „Dá se říci, že jsem byl hodně energické dítě a neustále jsem zaměstnával třídní učitelku. Jednoho dne mi domluvila trénink na vodě, abych ze sebe přebytečnou energii dostal. A jak jsem k té dřině na vodě přičichl, už jsem věděl, že nechci měnit,“ popisuje své kanoistické začátky Koranda.
Možný nástupce legendárního Martina Doktora, dvojnásobného olympijského vítěze z Atlanty 1996, však k vrcholu nemířil přímou cestou. Hazardoval se svým nadáním. „Nechtělo se mu trénovat, neměl zažitou disciplínu, musel jsem ho hodně přemlouvat. Ale podařilo se a Lukáš dnes patří mezi nejlépe fyzicky vybavené kanoisty,“ líčí jeho trenér Waldemar Fibigr.
Kateřina Cachová, 21 let, lehká atletika
Přestože její jméno ještě před pár měsíci téměř nikdo neznal, vyjma snad jen atletických odborníků, během posledních týdnů se svými výsledky „prodala“. Bronz ze světové univerziády v Číně má pro studentku druhého ročníku Ekonomické fakulty na Vysoké škole báňské v Ostravě velkou hodnotu stejně jako stříbrná medaile z červencového evropského šampionátu atletů do 23 let na jejím domácím stadionu v Ostravě-Vítkovicích. „Čím více času od toho závodu uplynulo, tím více si ten úspěch uvědomuji. V první chvíli jsem byla spíše zklamaná. Zlatá medaile mi totiž unikla jen o 11 bodů. Po poslední disciplíně, běhu na 800 metrů, jsem to tedy moc neprožívala a neradovala se. Ale teď už si to užívám a mám ze stříbra radost,“ vzpomíná vícebojařka, která minulý týden absolvovala své první mistrovství světa mezi dospělými v jihokorejském Tegu, na němž skončila jednadvacátá.
Na rozdíl od Korandy nebyla Cachová neposednou žákyňkou. Za českou olympijskou naději pro Londýn 2012 „může“ babička. „To ona mě přihlásila do sportovní školy, kde byla hlavní náplní atletika. A už mi to vydrželo. Začala jsem s vícebojem, protože mi žádná disciplína nedělala problém. Neměla jsem potřebu utíkat k jiným disciplínám. A nyní vím, že jsem udělala dobře,“ přibližuje své začátky jedenadvacetiletá sedmibojařka. S atletikou začala v deseti letech ve sportovní třídě na základní škole v Ostravě-Zábřehu. Od třinácti let minimálně třikrát týdně pilovala techniku s trenérem Michalem Buzkem v SSK Vítkovice. Pod jeho vedením si Cachová vytvořila i osobní rekord 6123 bodů, její metou je překonat 6268 bodů – české ženské maximum. „Nejde říct, kdy nebo za jak dlouho se mi to podaří. Ale součet mých nejlepších osobních výkonů v jednotlivých disciplínách dává 6400 bodů, takže na český rekord mám. Ale ono je strašně složité poskládat právě ve dvou konkrétních dnech sedm disciplín za sebou,“ dodává atletka, pro niž je Londýn 2012 jasným cílem.
Lukáš Krpálek, 20 let, judo
Pokud někdo z českých olympijských nadějí udělal letos „díru“ do světa, pak jistě Lukáš Krpálek. Vítězství ve Světových pohárech dokořenil bronzem na srpnovém mistrovství světa v Paříži. A to v pouhých dvaceti letech. V něm má české judo skutečnou olympijskou naději, dokonce medailovou. Navíc jako jediný ze čtyřlístku českých olympijských nadějí má start v Londýně jistý. Do jeho váhové kategorie do 100 kilogramů postoupí 22 judistů z žebříčku mezinárodní federace s podmínkou jednoho soutěžícího za stát. „V redukovaném pořadí jsem po mistrovství v Paříži na čtvrtém místě, takže už se nemusím honit za body a mohu se připravovat na Londýn,“ raduje se judista.
O Krpálkovi ví česká sportovní veřejnost už déle. Také proto, že se svými 198 centimetry nejde přehlédnout. V juniorských kategoriích neměl konkurenci, o čemž svědčí dva tituly mistra světa. To, s jakou grácií a úspěšností se „vepral“ mezi dospělé, však překvapilo. A nyní ho to zároveň „zavázalo“.
„Když už na té olympiádě budu, tak samozřejmě udělám vše pro to, aby to cinklo,“ říká s odhodláním česká judistická jednička. „Judo je malý sport a nejsou v něm velké peníze, takže taková podpora se velmi hodí a umožní mi kvalitní přípravu,“ doplňuje judista, jehož ještě do konce roku čekají dva dlouhodobé tréninkové kempy v Asii. První v Jižní Koreji a druhý v domovině juda Japonsku.
Krpálkovy začátky nepatří zrovna mezi ty judisticky předpisové. Strýček ho totiž původně měl dovést na trénink karate. „Bylo mi šest let, bráchovi skoro o dva víc. Strejda nás prostě šoupl do tělocvičny a dál se nezajímal. A my až skoro po měsíci zjistili, že vůbec nechodíme do karate, ale na judo,“ vypráví svěřenec trenéra Petra Laciny v USK Praha. Bez dvou centimetrů dvoumetrový a sto kilo vážící judista se mimo soubojů na tatami věnuje truhlařině, studuje obor dřevařská a nábytková výroba.
Ondřej Polívka, 23 let, moderní pětiboj
Také Polívka sbíral tituly mistra světa v juniorech. Před dvěma roky na ně v Lipsku navázal i v seniorech, kde se stal mistrem Evropy mezi dospělými. Byl rovněž světovou jedničkou a patří mezi pětibojařskou špičku.
Stejně jako většina utekl k pětiboji od plavání. Příklady našel v olympijském medailistovi z Atén Liboru Capalinim či dosud jediném českém mistru světa v moderním pětiboji Michalu Sedleckém. Anebo Davidu Svobodovi, mistru Evropy. Ti všichni začínali v bazénech, ale své největší sportovní úspěchy posbírali při šermu, plavání, jízdě na koni, běhu a střelbě z pistole, tedy v moderním pětiboji. „Tam zpátky, tam zpátky. To mě nudilo a potřeboval jsem změnu,“ popisuje své sportovní začátky.
A kde jinde než v Praze, na Julisce, v Dukle Praha a později Armádním sportovním centru? Díky pětiboji a špičkové výkonnosti se stal z Polívky profesionál Armády ČR. Při vyhlášeních Pětibojaře roku či Sportovce ČR obléká uniformu.
Student České zemědělské univerzity v Praze-Suchdole o svém sportování hodně přemýšlí a pomáhá mu i technické nadání. Také proto patří k nejrychlejším střelcům mezi pětibojaři. Při letošním Světovém poháru na Sardinii vytvořil dokonce světový rekord v poslední disciplíně moderního pětiboje, kterým je tříkilometrový běh kombinovaný nově se střelbou z laserové pistole. Právě vývoj a nové technologie zasáhly moderní pětiboj v posledních letech nejvíce a Polívka se s nimi velmi skvěle „popasoval“. Nejprve se spojením střelby a běhu a letos i se střelbou z laserové místo diabolkové pistole. Jeho „palba“ dokonce vzbudila takový rozruch mezi soupeři, že podle reprezentačního trenéra Jakuba Kučery chodila Polívkovou střelbu okukovat konkurence. Zástupci zahraničních družstev ho točili na video, aby zjistili, v čem je tak výtečný a v čem tkví jeho úspěch. Jenže on s klidem elegána tvrdí: „Prostě mě to baví, a navíc mi to spojení sedlo. A Češi jsou přizpůsobiví, což je v našem odvětví potřeba. Musíme se totiž v okamžiku rychle přeorientovat na úplně jinou sportovní disciplínu.“
Polívka si pochvaluje nejen podmínky pro přípravu, ale také možnost seznámit se s ostatními sportovci. „Přestože závodíme v jiných sportech, jsem rád, že jsem se s ostatními nadějemi setkal, protože si můžeme vyměnit nějaké poznatky z tréninku,“ říká pětibojař, jenž nedávno pokřtil knihu sportovního psychologa Mariana Jelínka Strach je přítel vítězů. Na křtu se sešel s olympijskou vítězkou v rychlobruslení Martinou Sablíkovou či s hokejovým šampionem Martinem Strakou. „Také na tuto akci jsem se dostal díky ,nadějím‘. To, že mezi nimi jsem a pak se mohu bavit s takovými osobnostmi, je pro mě povzbuzením,“ míní Polívka, který už atmosféru předolympijského Londýna zažil při červencovém finále letošního Světového poháru. Z Greenwich Parku, kde se skákalo na koních, běhalo a střílelo, měl metropoli na Temži jako na dlani. „Také proto bych se tam rád vrátil,“ říká nejrychleji střílející moderní pětibojař.
ČLÁNKY DO MAILU