Bývalé průmyslové regiony to mají těžké všude. Řešením může být experiment
Kde jinde začít úvahu o budoucnosti industriálního jádra Moravskoslezského kraje než tam, kde kdysi tak mocné spojení uhlí a oceli vzniklo. Tedy v Anglii, protože ta nebyla jen kolébkou průmyslové revoluce, ale i útlumu klasických průmyslových odvětví.
V britských politických dějinách je legendární „Ma ie's walk in the wilderness“, kdy tehdejší premiérka Margaret Thatcherová v září 1987 vyrazila do StocktonuonTees na severovýchodě Anglie, aby se na vlastní oči přesvědčila, jak to v „terénu“ vypadá. Na dobových fotkách se paní středního věku na podpatcích a s kabelkou v ruce a broží na klopě kostýmku probíjí jakýmsi rumištěm zarostlým plevelem a posetým haldami stavební suti s polorozpadlými továrními halami v pozadí. Krajina naprosto k nerozeznání od toho, co je dnes k vidění na Kladně v areálu bývalé Poldovky.
Je to něco jiného než přízračně temný „industriál“ ostravské Dolní oblasti předtím, než se začala „gentrifikovat“. Už tehdy měl něco do sebe. Převážně ale tahle území nikoho jsou čistým destilátem úpadku, který neuchvacuje, jenom deprimuje.
NÁKUP BUDOUCNOSTI
Od časů paní Margaret se toho i v severní Anglii hodně změnilo, na mnoha „brown” eldech“ vyrostly byznysparky a průmyslové zóny, ale že by region silně vyzařoval postindustriální prosperitu, to se říct nedá. Ono se to nedá říct ani o Porúří, rozsáhlém německém souměstí s více než osmi miliony lidí v Severním PorýníVestfálsku, které bývalo před sto lety centrem německého kamenouhelného hornictví, ocelářství a těžkého strojírenství včetně zbrojařství. Takový kříženec Ostravy a Plzně, akorát asi pětadvacetkrát větší. Nehledě na miliardy marek a eur utracené za organizovaný útlum a „nákup nové budoucnosti“ zanechá projížďka Porúřím v návštěvníkovi znatelně horší dojem než ujetí stejné vzdálenosti někde mezi Norimberkem a Mnichovem nebo kolem Stuttgartu.
Bývalá NDR, to je kapitola sama o sobě, kde se nejen venkov, ale i středně velká města, celé regiony, ba i spolkové země dosti rychle vylidňují. Osvícenější starostové se smířili s tím, že proti trendu se bojovat nedá, a vzali přebytečné paneláky ocelovou koulí.
Představa, že dnes je lze zaplnit žadateli o azyl, nečiní představu o jejich budoucnosti o nic atraktivnější.
JAK NA TO
Reportáž v tomto vydání týdeníku Euro z Ostravy a Karvinska popisuje situaci regionu, který po pravdě řečeno není ani na půli cesty ke své budoucnosti. Přinejlepším bude za pár let bez uhlí, přinejhorším bude bez mladých lidí, kteří by do zdejších sídel přinesli vitalitu a přitáhli investory. Jak již bylo řečeno, nebudeme ani první, ani poslední, komu se ze všeho nejspíš podaří vytvořit strukturu, kde ti, co nejsou v důchodu a mají práci, jsou zaměstnáni v komunále, veřejné správě, případně ve zdravotnictví. Není a nebude měst, kde by nebyl nějaký ten Lidl nebo Penny Market, pneuservisy a správkárny aut, ale slušně platící větší soukromé firmy, které podnikají ve službách či výrobě čehokoli s vysokou přidanou hodnotou, aby jeden pohledal.
Představ o tom, jak se tomuhle scénáři vyhnout, najdete víc. Každý, kdo se tím kdy zabýval, se ale nutně musí utkat s otázkou, jaké daňové a rozpočtové nástroje se hodí nejlépe do situace, kdy se nějaký region z hlediska vlastní ekonomické aktivity propadá, nejproduktivnější část populace z něj utíká a daňový výnos na obyvatele prudce klesá.
Český model se dovede s některými aspekty tohoto temného scénáře vypořádat docela dobře – kupříkladu zdravotnictví je podstatně méně závislé na prosperitě regionu a dosti vysoká úroveň fiskální centralizace dovede kompenzovat ekonomicky slabé oblasti vyššími transfery včetně investičních na výstavbu infrastruktury nebo byznysparků. Následně dovedeme přilákat firmy na daňové prázdniny, které mohou být v regionech postižených nezaměstnaností vyšší.
Na druhé straně v Česku nedovedeme vytvořit silný fiskální motiv zejména pro mladé lidi, aby nejen zůstali, ale i přicházeli, v podobě nižších sazeb daně z příjmu, případně sociálních daní. Ostravsko není jediný region, který je postižen hlubokou změnou hospodářské struktury. Moc se to neví, ale před nějakými sto dvaceti lety byla nejprůmyslovější oblast celého RakouskaUherska nikoli ve Slezsku, ale na území dnešního Šluknovského výběžku, hlavně v textilním průmyslu, dnes v podstatě zcela zaniklém.
ZVLÁŠTNÍ ZÓNA
Nenalhávejme si ale vůbec nic: dosavadní transferové a dotační strategie dovedou postavit nové silnice, opravit nemocnice, radnice a školy, ale nedovedou udržet kohokoli, kdo má aspoň trochu vyšší náklady obětované příležitosti a může se odstěhovat za lepším.
Nefunguje to ani u nás, ani v podstatně bohatším Německu.
Deindustrializace může být tak tvrdá, že jediné, co vás napadá, je tyhle enklávy proměnit na zvláštní ekonomické zóny, kde by neplatila hlavní omezení podnikání v oblasti zdanění příjmů plynoucích z tamní ekonomické aktivity a vyplacených mezd, ale ani ochrana v podobě sociálního zákonodárství. Trocha liberálního experimentování nemůže uškodit.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
