Navracením zvířat do původního prostředí získávají zahrady body i u svých odpůrců. Česko proslavili hlavně koně Převalského, ale záchranných projektů jsou desítky
Honem, pojď sem – jídlo! ozvalo se zpoza rozrostlého akáciového porostu.
Navzdory opodál stojícímu stádu gazel Grantových a nedaleké druhé nejvyšší hoře Afriky Mt. Kenya jsem na chvíli africký kontinent vyměnil za východní Čechy. Slova však pronesl mohutný černoch, který v jedné ruce držel samopal a ve druhé hrst mrkve. Na třiapůltunový kolos už podruhé volat nemusel, vydal se k němu dobrovolně sám.
Příslušníci elitních rangerů soukromé keňské rezervace Ol Pejeta, která se stala domovem pro nejsledovanější záchranný projekt v Africe, prošli tvrdým výcvikem, jehož součástí byly elementární základy češtiny. „Aby si nosorožci na nové prostředí zvykali postupně, dávali jsme jim nejdříve české seno a chlácholili je češtinou,“ vysvětlil mi v roce 2010 už anglicky šéf rangerů Mohammed Ndoyo. Ol Pejeta se díky projektu Poslední šance pro bílé nosorožce a díky vazbě na královédvorskou zoo stala ztělesněním reklamy na Českou republiku v této zemi. Většina Keňanů si totiž se jménem naší země spojí kromě bývalých fotbalových hvězd především české nosorožce. Samec Súdán, který se do Afriky vracel po třiceti letech, se letos dokonce objevil na vítězném snímku prestižní soutěže World Press Photo od Brenta Stirtona.
Platí to i obráceně. Pražskou zoologickou zahradou zachráněný kůň Převalského a právě čtveřice nosorožců Súdán, Fatu, Suni a Nájin se v Česku stali synonymem pro reintrodukci, dlouhodobou strategii, jejímiž nástroji jsou projekty in situ a cílem návrat ohrožených zvířat do míst jejich původního výskytu.
Do Alp i na Filipíny Téměř každá tuzemská zoo má dnes svůj program anebo na něm spolupracuje s ostatními světovými zahradami. Nad Alpami krouží liberečtí, ostravští a pražští orlosupi, v Maroku skotačí olomoučtí adaxové. „Lidé by neměli vnímat zoologickou zahradu jako zařízení, kam se jdou podívat na lva. Stáváme se významnými hráči v ochraně přírody, a to jak u nás, tak ve světě. V Bulharsku jsme vypustili už čtvrtého supa a podílíme se na obnově další populace, která kvůli různým vlivům téměř zanikla,“ říká Roman Horský, ředitel zlínské zoo.
Peníze na tyto projekty získávají zoo třeba tím, že část z nich zavedla takzvanou korunu ze vstupného, některé dávají z každé prodané vstupenky ještě více. Pražský magistrát loni v srpnu rozhodl, že minimálně v následujících pěti letech tyto peníze zvýší na dvě koruny, a to nikoli ze vstupenky, ale ze vstupu. „Z koruny ze vstupného jsme v letech 2007 až 2011 podpořili například návrat koně Převalského do Mongolska, záchranu výra filipínského či ochranu goril nížinných ve střední Africe, kde vybavením podporujeme strážce rezervace Dja a ve školách pomáháme vzdělávat děti. Na projekty in situ tak prozatím putovaly přes čtyři miliony korun,“ uvádí ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek.
V Liberci dá fond in situ dohromady ze dvou korun ze vstupenky ročně 300 až 400 tisíc korun. „Je dobré, pokud jsou chovy ex situ, tedy v zoo, a in situ propojené prostřednictvím zvířat. Začali jsme proto chovat sambary skvrnité, jeden z nejohroženějších druhů jelena, pro který na Filipínách budujeme záchrannou stanici,“ říká ředitel liberecké zahrady David Nejedlo.
„Filipíny patří spolu s Madagaskarem k nejzničenějším zemím na světě, kde zbývají promile přírody. Příspěvky naší zoo se řádově pohybují ve statisících korun ročně, ale je třeba si uvědomit, že třeba na Filipínách je deset tisíc korun snová suma. Spolu s libereckou zoo podporujeme tamní záchrannou stanici Talarak. Předloni náš ošetřovatel poprvé zacvičoval tři měsíce místní lidi, aby pomáhali zachraňovat sojkovce, zoborožce, špačky. Loni jsme mu poslali necelých sto tisíc korun,“ tvrdí ředitel plzeňské zoo Jiří Trávníček.
„Naší strategií je, aby se peníze vynakládaly účelně. Preferujeme tedy vlastní projekty, které můžeme mít plně pod kontrolou, anebo hmotné plnění. Snažíme se také orientovat na druhy, které souvisejí se zoo. A také chceme, aby byla vidět Česká republika a nebyli jsme jen přívěskem na projektech jiných institucí.
Ostatně jsme rovnocennými partnery i pro vlády,“ upozorňuje Miroslav Bobek. „Od roku 2010 jsou projekty in situ financovány nejen ze vstupného, ale i z veřejné sbírky Pomáháme jim přežít. Touto formou jsme vybrali přes dva miliony korun a ze sbírky byl částečně financován i projekt Návrat divokých koní,“ dodává. Kolik stojí kůň Navracet ohrožené druhy do přírody se stalo zaklínadlem a zároveň kritériem pro hodnocení zoo veřejností. Neznamená to však pouze otevřít přepravní box. Vypuštěná zvířata je třeba v jejich prostředí monitorovat a chránit, což vyžaduje další investice. Ne každá znovu vysazená populace se ukazuje z dlouhodobého hlediska jako životaschopná. Organizace jako Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) či Světová asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA) monitorují projekty na celém světě. Reintrodukce byla tématem i Konference o biologické diverzitě (Convention of biological diversity) v japonské Nagoji v roce 2010, kde se posuzovaly mimo jiné argumenty proti – dlouhodobý pobyt zvířat v zajetí a vliv na jejich chování, narušení přirozených pudů přítomností člověka a další negativní aspekty.
Příkladem záchrany a úspěšné reintrodukce je zmíněný kůň Převalského. Koncem padesátých let, kdy začala vést pražská zoo jeho mezinárodní plemennou knihu, zůstalo v zahradách pouze pár kusů těchto divokých koní. Z mongolské přírody posléze zmizel docela. Tehdejší ředitel pražské zoo Zdeněk Veselovský se však stal jedním z iniciátorů mezinárodních převozů koní do jejich vlasti.
Poprvé „převaláci“ putovali do Číny v roce 1988.
Předloni pražská zoo poslala do Mongolska čtveřici koní, loni rovněž. A pokračovat hodlá také letos, i když jeden transport čtyř koní vyjde na 900 tisíc korun. Jak v případě královédvorské zoo, tak Prahy reintrodukce dělají reklamu zoo i celému Česku.
Kočka se vrací do Alp Ve stínu prašných plání Mongolska a Keni zůstávají projekty na záchranu mediálně méně „atraktivních“ zvířat. Ostravská zoo vypustila do volné přírody už 333 sov pálených. Podkrušnohorský zoopark Chomutov spolu s jihlavskou zoo se podílely na vysazení kočky divoké v rakouských a bavorských Alpách, další zahrady se podílejí na stabilizaci populace čápů bílých.
K úspěšným projektům v rámci Evropských chovných programů (EEP) patří návrat evropského zubra do míst jeho původního výskytu. Blízký příbuzný amerického bizona byl ve volné přírodě vyhuben již v roce 1921. A byly to právě zoologické zahrady, které umožnily přežít posledním zhruba 56 jedincům.
„V polovině osmdesátých let jsme patřili k málu zoologických zahrad v Evropě, které zubry chovaly. Podařilo se nám dostat tento druh doslova hrobníkovi z lopaty. Dnes žije na světě okolo tří tisíc zubrů, z toho osmnáct set jich je ve volné přírodě. Nejvíc v lesích Polska, Běloruska, Ukrajiny a Litvy,“ říká bývalý ředičeské tel chomutovského zooparku a současný ředitel zoo ve Dvoře Králové Přemysl Rabas.
Chomutov se v roce 2005 podílel na transportu dvou zubrů na východní Slovensko do Národního parku Poloniny, zubr evropský by měl být „navrácen“ také do Česka. Evropští odborníci totiž zjistili, že chybí nejen z hlediska biodiverzity, ale i z ekonomických důvodů. „Návratem zubrů ušetří daňoví poplatníci. Za umělou údržbu pastvin kosením totiž stát i Evropská unie platí každým rokem na dvě miliardy korun,“ poznamenaly Hospodářské noviny. Nosorožci z východních Čech V Africe žilo v sedmdesátých letech 700 exemplářů severního poddruhu bílého nosorožce.
Jenže špatná politická situace vedla brzy k tomu, že pytláci z divoké přírody vzácná zvířata zcela vyvraždili. Ještě v novém tisíciletí tu a tam zazněly nadějné zprávy, že se pár nosorožců nachází v jižním Súdánu a sousední Ugandě. Avšak vzhledem k nestabilitě obou států i nepřehlednému terénu močálů se nosorožce nepodařilo nikdy lokalizovat. Nadějí na zachování poddruhu zbyl chov v zajetí.
Dvůr Králové se díky expedicím svého bývalého ředitele Josefa Vágnera stal časem jediným chovatelem severního poddruhu nosorožců bílých na světě. Od osmdesátých let do roku 2000 se Dvoru podařilo jako jediné světové zahradě odchovat čtyři mláďata. Jenže od té doby se již žádné nenarodilo. Podle odborníků nosorožci s přibývajícím časem stráveným v zajetí ztrácejí sexuální apetit.
Poslední nadějí bylo pokusit se je dopravit zpět do Afriky. Vybrána byla soukromá rezervace Ol Pejeta ve střední Keni o rozloze 360 kilometrů čtverečních.
Pro nosorožce tam panují ideální podmínky. Vysoká nadmořská výška chrání před spavou nemocí i malárií, chorobami, které již několikrát zmařily životy zvířat dovezených ze zoo. Rezervace je oplocená elektrickým ohradníkem a nepřetržitě ji hlídají rangeři.
„V zahradě si nosorožci několik týdnů nacvičovali pobyt v přepravních boxech. Vyjednali jsme dokonce výjimku u letecké společnosti, aby s nosorožci mohli v boxu letět jejich ošetřovatelé, kteří je uklidňovali. Byly jim seříznuty rohy – kvůli bezpečnosti i preventivně, aby nelákaly pytláky,“ říká bývalá ředitelka královédvorské zoo Dana Holečková. Nyní jsou nosorožci monitorováni a pravidelně je jejich trus zasílán letecky do Vídně. Od vysazení dokonce již několikrát došlo k páření, samice však zatím nezabřezly.
S nepřicházejícím potomkem se stále častěji ozývají výtky odpůrců přesunu, že nosorožci měli zůstat v Evropě. S tím ale nesouhlasí vedení rezervace Ol Pejeta ani afričtí odborníci. Stále totiž existuje jedno řešení, pokud „klasické“ páření selže. „Kdyby se vybralo dost peněz, mohly by se financovat moderní reprodukční technologie používané ve vyspělých zemích při chovu skotu. Z vajíček a spermií by se vytvořily zárodky in vitro, které by se vložily do samic nosorožců z jihu Afriky.
Ty by potom rodily severní nosorožce,“ tvrdí Přemysl Rabas a dodává, že jde o velmi nákladnou proceduru. Nestačí na ni ani v přepočtu devět milionů korun, které Ol Pejeta každoročně vynakládá na ochranu rezervace před nájezdy pytláků.
Nezůstat v zoo „Do budoucna dojde k tomu – a v řadě případů tomu je už dnes – že budou vytvářeny další, záložní populace ohrožených druhů zvířat v zoologických zahradách či ve specializovaných záchranných centrech. Populace chované v lidské péči se přitom budou prolínat se zbytkovými populacemi takzvaných,divoce‘ žijících zvířat v prostorově čím dál omezenějších rezervacích,“ říká ředitel ostravské zoo Petr Čolas.
Keňa i Tanzanie se v současné době navzdory ofenzivní válce s pytláky potýkají s vážnými problémy. V Ol Pejetě byl letos brutálně zabit miláček návštěvníků, krotký a důvěřivý samec černého nosorožce Max, v nedaleké rezervaci Samburu byl podobně krutým způsobem zlikvidován osmdesátiletý sloní samec Changila. V Jihoafrické republice bylo loni zabito pytláky rekordních 668 nosorožců, z toho 425 v Krugerově národním parku, který je nejoblíbenějším safari v zemi.
„Je důležité, aby lidé pracující v zoo projeli svět, aby viděli severní Keňu, kde divoká zvířata nemají kde žít, jelikož se všude pase dobytek,“ tvrdí ředitel liberecké zoo David Nejedlo. „Zahrady mají smysl v tom, že v Keni komunikují s vládou a spolupracují na projektech ochrany druhů. Ale nikoli stylem, já velký bílý muž vám řeknu, co máte dělat. Hledáme cesty, jak co nejefektivněji chovat zvířata v zoo, ale nesmíme v nich zůstat. Svou práci děláme proto, abychom pomáhali zvířatům v jejich přirozeném prostředí,“ dodává Nejedlo. l
Téměř každá tuzemská zahrada má vlastní záchovný program, anebo na něm spolupracuje s ostatními světovými zoo V Jihoafrické republice bylo loni zabito pytláky 668 nosorožců, z toho 425 v Krugerově národním parku
O autorovi| Jan Svatoš • spolupracovník redakce Tomáš Pohanka • pohanka@mf.cz
