Glosa
Slunečné sobotní odpoledne, 6. května 1995. Stojím před novou budovou Bata Shoe Museum - instituce, která ve svém oboru nemá obdoby. Koneckonců, čí jméno by měla nést, když ne jméno Bata. Kolekce, kterou paní Sonja začala sbírat ve čtyřicátých letech, se rozrostla natolik, že bylo třeba jí postavit vlastní budovu. Torontský architekt japonského původu a světového formátu Raymond Moriyama ji vytvořil ve tvaru připomínajícím krabici od bot. Proskleným vchodem vstupuji do foyer, které spojuje tři nadzemní a jedno ze dvou podzemních podlaží. Přípravy na inaugurační slavnost vrcholí. Nejsem tady jako návštěvník. Navrhovali jsme s naším studiem výstavu bot z časů královny Viktorie. Mezi černobílými kulisami městečka obývaného střevíčky stojí paní Baťová na štaflích a pokouší se přesměrovat reflektor. „Chtěla jsem zdůraznit tu centrální kompozici,“ říká, když od ní přebírám žebřík.
Snad je všechno v pořádku. Dole sandály z Egypta, holínka od Waterloo a sněhule z měsíčního modulu. Boty Elvisovy, Madonny i Lennonovy. V patře dioráma kanadského severu, obuv eskymáckých kmenů.
V přízemí se slibně rozjíždí večírek. U baru se potkávám se samotným Tomášem Baťou. Tmavomodrý oblek, na klopě malý odznáček nejvyššího řádu Kanady, sněhobílé vlasy typicky česané nahoru, na tváři široký úsměv. „Vítejte, krajane!“ odpovídá na můj pozdrav a v očích mu zajiskří. „Borůvkové martini doporučuji,“ pokračuje a stiskne mi ruku s energií dvacetiletého mladíka. Ptám se na něco o muzeu. „To je všechno práce mojí paní. Dnes má velký den. Myslím, že se to docela povedlo.“ Ano, velký den pro paní Sonju. Rozená Wettsteinová ve Švýcarsku, vystudovaná architektka spojila svůj život s Tomášem Baťou v roce 1946. Do Kanady, kterou si zvolili jako svůj nový domov, jej následovala poté, co ho komunisté označili jako třídního nepřítele. Začínali znovu, v chatě, blízko ontarijského města Trenton. Batawa, jak se tento kout jmenuje po svém zakladateli, vznikla vlastně jako důsledek první emigrace, před Němci. Tehdy přijelo kolem sta baťovských odborníků s rodinami a začali budovat nový Zlín.
„Stavěl se k překážkám s velkým smyslem pro humor,“ říká o manželovi paní Sonja. Zdá se, že to je něco, co mají společného. Při svém boji o muzeum se setkala s velkou dávkou pesimismu, a přesto svůj sen uskutečnila. V interview pro Toronto Star minulý týden paní Baťová uvedla: „Vyrobili jsme spoustu bot, ale co je důležitější, pomáhal lidem přežít. Celý život věřil v lidi,“ pokračuje paní Baťová. Matka čtyř dětí jistě nemluví jenom o materiálních požitcích, když říká: „Měli jsme spolu nádherný, nádherný život.“
