Zatímco architekti hledající nové estetické a prostorové podoby za ně získávají architektonická a designérská ocenění, běžný investor rodinných domů, vil, firemních sídel, hotelů, penzionů je stále okouzlen nepovedenými napodobeninami historických slohů staletí vzdálených. Firmy vyrábějící některé typy schodišť jsou natolik inspirovány historií, že si architekti jako například Stanislav Fiala raději navrhují vlastní modely, které se pak individuálně nebo v malých sériích vyrábějí a jsou použitelné nejen do většiny nových moderních staveb, ale i při rekonstrukcích například venkovských stavení. Je zajímavé, že se specializované firmy o pravidelnou a hlubší spolupráci s kvalitními architekty ani nepokoušejí a nadále zaplavují trh a inzertní stránky časopisů odpudivými rádoby historickými replikami.
Ukázky, kterými chce magazín E8 upozornit na lepší možnosti, jsou přirozeně jen výběrem, pro inspiraci však více než dostačujícím.
Magie schodišťových čísel aneb Jak rozeznat dobré řešení
Ve třicátém třetím, nově přepracovaném vydání proslulé učebnice Ernsta Neuferta Navrhování staveb z roku 1992 (vyšlo původně v Německu v roce 1936) je poznamenáno, že chůzí po schodišti spotřebovává člověk průměrně sedminásobek energie, než vyžaduje chůze po rovině. Za fyziologicky nejpříznivější je zde považováno stoupání při sklonu schodiště 30 stupňů. Nestor české architektury, tvorby interiéru a nábytku prof. ing. arch. Jan E. Koula si v knize Průvodce po bytě z roku 1947 povzdechl nad faktem, že lidé budují schody i tam, kde by nemuseli: „Člověk, zdá se mi, vůbec rád někam stoupá, někam vylézá, i když, rozumně vzato, běhat po schodech nahoru a dolů je nepohodlné, únavné a spíše by se nemělo. Snad je v tom jakýsi atavistický pud, ono vyhledávání výšek, které znamenají pračlověkovi v nás větší bezpečnost. Proto snad také bývají ložnice obvykle v 1. patře. A jen zřídka se vyskytují jednotlivci, kteří se snaží dokázat rozumovými i rozumnými důvody, že by ložnice měly být v nižším podlaží a obytné prostory v podlaží vyšším.“
Schodiště je tedy věc nadmíru vážná a stojí za to uvážit, zda používáme ta správná a zaměstnáváme ty pravé architekty. Na pomoc vezměme čtyři soubory kritérií.
Vzorec funkční dokonalosti
Poměr stoupání po schodišti je určen délkou kroku dospělého člověka (61 až 64 cm). Pohodlnou chůzi po něm totiž neurčuje jen samotná výška jednotlivých stupňů. Rozhodující je vzájemný poměr výšky a šířky. Vzorec 2h + b = 63 cm uváděný v učebnicích a vyjadřující jejich optimální poměr umí každý architekt zpaměti. V tomto vzorci „h“ představuje výšku stupně, „b“ šířku stupně, 63 cm délku jednoho kroku. Zvolíme-li výšku stupňů 17 cm, pak od čísla 63 odečteme její dvojnásobek (34), a vyjde nám správná šířka stupňů (v tomto případě 29 cm, neboť 63 – 34 = 29). Obecně se považují za pohodlné schody, jejichž výška nepřesahuje 18 cm, přičemž platí, že výška všech schodů musí být jednotná. Pokud jde o schodišťové rameno, musí být tvořeno minimálně třemi a maximálně osmnácti stupni (existují ovšem výjimky).
Na schodech s pravoúhlým profilem stupňů si lze často všimnout tmavých skvrn vzniklých otěrem pat a špiček tmavě nakrémovaných bot o svislou podstupnici. I z tohoto důvodu jsou výhodnější ustupující podstupnice, čímž se současně zvětšuje plocha stupnice.
Informace vyčtená z pohybu
Není důležitý jen samotný požadavek výškového rozdílu, ale také způsob jeho překonání. Velkorysá vnější schodiště nebo široká kruhová či vřetenová schodiště vstupních foyer společensky významných administrativních budov, bank, soudů, hotelů, divadel vytvářejí atmosféru, při níž se člověk pohybující po schodišti stává účastníkem jakéhosi představení. Po schodech se nejde, ale hrdě a vzpřímeně kráčí. Jejich nízké a široké stupně jsou nositelem noblesy i dramatičnosti. Jsou-li však zvoleny z materiálu, který z psychologického hlediska vyvolává nevhodnou asociaci (například z modrého nebo modrozeleného materiálu připomínajícího vodní hladinu či tůni), lze okamžitě sledovat ostražitý pohyb kráčejících osob. Našlapují opatrně a přidržují se zábradlí, i když je povrch jednotlivých stupňů opatřen zdrsněním proti uklouznutí.
Reprezentační schodiště nenásilně nutící člověka ke vznosnému postoji a chůzi nabízejí i velkorysá výtvarná řešení.
Únikové schodiště (také schodiště pro služebnictvo či personál) musí naopak umožňovat rychlé překonání výškového rozdílu, proto bývají schody vyšší a spád někdy prudší.
Další indikátory kvality: Dobří architekti vždy uvažují i o tom, jaké pocity mohou lidé na schodišti mít. Nejen to, zda se budou cítit bezpečně, ale také, jak budou vypadat z různých pohledů a zvláště z podhledu!
A dále: Nezapomínají ani na to, že schodiště může někdy být velmi hlučné, neboť kroky po schodech z jakéhokoliv materiálu jsou dobře slyšitelné.
Riziko z vyššího principu
Bezpečnou chůzi po schodech podporuje samozřejmě zábradlí nebo madlo. Naše normy schodiště bez zábradlí nepřipouštějí, přesto se na architektonických stolech rodí a v praxi existují. Většina z nich patří k velmi zdařilým ukázkám citlivě zakomponovaných schodišť i do polohou a výškou nepříznivých prostor. Jejich uživatelé náležející ke skupině lidí s vysokým výtvarným cítěním podstupují nebezpečí úrazu a většina z nich tak činí z vyššího principu estetického vědomě a ráda.
Doporučovaná výška zábradlí je 110 cm. Materiály, z nichž se vyrábějí, musejí být nehořlavé (s výjimkou madel), a pokud je výplň zábradlí dělená, nesmějí být svislé mezery širší než 13 cm. Tato a další různá omezení vedou architekty k novým výtvarným a technickým řešením, přičemž zábradlí a madlu věnují stejně individuální péči jako samotnému schodišti.
Na téma bezpečnosti ještě dodejme, že stupnice z leštěných materiálů (sklo, žula, mramor, umělý kámen, keramika, ocel, tvrdá dřeva jako dub nebo jasan a další) musejí mít protiskluzovou úpravu (opískování povrchu, vybroušené drážky, vystupující reliéf, nalepené drsné pásy bránící uklouznutí apod.). A ještě optický trik: K bezpečnosti přispívá rozlišení stupnic a podstupnic materiály nebo barevností, aby si i v šeru jdoucí člověk všiml měnící se výškové úrovně podlahy.
Obývané schodiště
Obvykle takzvané vyrovnávací schody, které umožňují rozdělení jednoho velkého obytného prostoru na několik funkčních zón. Diferencování výšek a jejich vyrovnávání stupni má vždy prostorový půvab. Když Adolf Loos uskutečnil svou myšlenku domu jako různě velkých a vysokých prostorů v domě Tristana Tzary v Paříži či Müllerově vile v Praze, „zbavil“ se schodiště jako nevlídného a neobyvatelného prostoru (nicméně schodiště pro služebnictvo byla zachována). Několikastupňové vyrovnávání různých výšek jednotlivých zón v domě již není schodištěm. Také Le Corbusier „likvidoval“ schodiště v některých vilách návrhem ramp, které přinášely zajímavá prostorová řešení. Dnes stačí listovat knihami či odbornými časopisy o zahraničních i domácích stavbách, aby se prokázalo, že podobné uvažování je globálním návodem.
Terminologie schodišť
Schodiště se skládá z nosné konstrukce, schodišťového stupně (jednotlivé prvky schodišťového ramene, které mají svou výšku a šířku) se stupnicí (horní plocha stupně), případně podstupnicí (přední svislá plocha schodišťového stupně), eventuálně podesty (odpočívadla).
Podle funkce rozlišujeme schodiště hlavní, vedlejší a vyrovnávací (mezi různými výškovými úrovněmi téhož podlaží nebo mezi prvním nadzemním podlažím a terénem). Podle umístění se dělí na vnitřní, venkovní (umístěná mimo objekt, ale půdorysně i výškově s ním přímo související) a na terénní.
Podle půdorysného tvaru známe schodiště přímočará (rovné stupně se stálou šířkou stupnic) a křivočará (zkosené stupnice). Oblíbená jsou křivočará schodiště vřetenová, kruhová, točitá či eliptická. Liší se průchodnou šířkou, poloměrem zakřivení a stoupáním. Jednoduše lze rozpoznat schodiště jednoramenná (bez přerušení podestou), dvouramenná (dvě schodišťová ramena rozdělená podestou) a rozvětvená (dvě výškové úrovně se překonávají dvěma nebo více rameny v témže schodišťovém prostoru). Směr výstupu rozhoduje, zda je schodiště přímé, pravotočivé či levotočivé.
(Fotografie následujících schodišť naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
U Černé Matky boží
Suverénní eleganci původně obchodního a kancelářského domu U Černé Matky boží v Praze od Josefa Gočára odpovídá schodiště s kovovým zábradlím a téměř filigránskými detaily. Ukázka detailní práce v duchu českého kubismu první poloviny 20. století.
Magická věž
Schodiště vodárenské věže v Praze-Jinonicích oslovuje „průmyslovou poetikou“. Jeho jediným posláním je umožnit rychlé zdolání vysoké vertikály. Trojúhelníkový vnitřní prostor vytváří magický obrazec s nekonečnou hloubkou.
Interiér podle Evy Jiřičné
Schodiště vyvolávající dojem nebeské klenby nesené krajkovím ocelové konstrukce vzniklo z nutnosti vybudovat přístup do půdního bytu nad obslužným schodištěm, původně užívaným služebnictvem. Autorkou tohoto esteticky ojedinělého a perfektního funkčního řešení v podkroví paláce ze 17. století je Eva Jiřičná.
Dokonalý detail
Zavěšené ocelové schodiště v podlouhlém prostoru půdního bytu pozorovatel téměř nevnímá. Subtilní schodišťové stupně jsou tvořeny zalomenou ocelovou deskou. Dokonale řešený detail je myšlenkou Ivany Doubkové ze studia Donlič interier.
Fialovská citlivost
Vřetenové schodiště Stanislava Fialy z architektonického studia D3A je pohledově atraktivní shora i zezdola. Důraz na detail dokumentuje citlivý přístup architekta k materiálu, prostoru i lidem, kteří se budou po schodišti pohybovat.
Beton v renesanci
Málokdo by se odvážil tvrdit, že betonové schodiště může být krásné. Roman Koucký dokázal ve slavonickém renesančním domě vytvořit schodiště z betonu jako zajímavou skulpturu, u níž vedle proporcí hraje významnou roli světlo a stín.
Schodiště s brouky
Schodiště v žateckém Muzeu chmele upoutává zajímavým detailem. Jeho autor Jiří Müller umístil na stěnu pod schodištěm hmyz a brouky, kteří se vyskytují v chmelových oblastech. Intenzivně nasvětlení a zvětšení se pak objevují v jednotlivých čočkách na vnější stěně schodiště.
Skulpturální
Schodiště Jana Šépky patří k originálním skulpturálně tvarovaným prostorovým objektům. Místo pod ním slouží jako úložný prostor. Některé podstupnice jsou v pravidelném rytmu tvarovány tak, aby mohly být nasvětleny z vnější strany schodiště, což jistě dodává člověku pocit jistoty (zvláště když schodiště není doplněno madlem ani zábradlím).
Univerzální
Nedostatek v nabídce jednoduchých schodišť vedl Stanislava Fialu k vytvoření vlastního vřetenového modelu, který lze vyrábět z oceli či hliníku. Nadčasový industriální výraz se snáší dobře s přírodními materiály, sklem, prostředím průmyslovým, venkovským i městským.
