Být tebou, trochu se mrknu, kde má Porr ve světě ty svoje projekty, a argumentoval jako tak, jak argumentují oni – Tak o tom vím fakt velký kulový – To najdeš na internetu, který projekty kde dělali.
Ne, to není další pokračování zveřejněných odposlechů pražského podnikatele Romana Janouška s českými politiky. Takhle v únoru 2010 „ladili notičky“ Karli a Meischi, neboli někdejší rakouský ministr financí Karl-Heinz Grasser a stavební podnikatel Walter Meischberger. Den poté absolvoval posledně jmenovaný výslech na policii, v němž vypovídal v kauze nevýhodné privatizace státních bytů, v níž rakouský stát přišel kvůli mafiánským metodám a napojení bývalých politiků na vlivné podnikatele až o miliardu eur. Dodejme, že Porr je stavební firma, která měla „Meischiho“ (a nepřímo tak i bývalého správce státní kasy) uplácet.
Rakouská aféra, jejíž soudní dohra stále ještě není uzavřená, má mnoho podobností s Janouškovou kauzou. Třeba v používání telefonů. Zatímco Bém s Janouškem si vystačili s obyčejným mobilem a jedním šifrovacím telefonem, mírně paranoidní Grasser měl hned osm SIM karet. Aféra Grasser by stejně jako odkrytí rozsáhlých kontaktů Romana Janouška neexistovala bez investigativní práce novinářů.
V jednom se však kauzy, v nichž se byznys proplétá s politikou, zásadně liší. Rakušanům šlo podle všeho vždy jen o čirý byznys a také nahrávka neunikla do médií z tajných služeb, ale z „obyčejného“ státního zastupitelství. To je pro Grassera a jeho svatebního svědka a kamaráda Meischbergera možná škoda. Únik informací z tajných služeb totiž většinou ukáže, že pravda je mnohem komplexnější. Může se tím podstatně posunout vyznění černobílého příběhu o úplatných agentech a všehoschopných manipulátorech.
Donášení na kolegy
Když před šesti lety v Německu vyšlo najevo, že Spolková zpravodajská služba (BND) v letech 1993 až 1998 odposlouchávala novináře, kteří píší o činnosti rozvědky, začala se pod Ernstem Uhrlauem, ředitelem BND, houpat židle. Na první pohled byly důkazy jasné – sledování a pravděpodobně i napíchnutým telefonům se nevyhnuli ani vybraní žurnalisté z prestižních médií, jako je týdeník Der Spiegel nebo televize WDR.
Jenže bublina poněkud splaskla, když se ukázalo, že BND využívala minimum informací z vlastních zdrojů. Většina citlivých dat pocházela od kolegů novinářů. „Informace sahaly až k vyzrazení novinářských zdrojů,“ potvrdil šéf parlamentního vyšetřovacího výboru Michael Hartmann. Jen Josef Hufeschulte, redaktor týdeníku Focus s krycím jménem Jerez, poskytl na schůzkách tolik materiálu, že to vydalo na 219 stran poznámek ve složce. Tu mimochodem později celou zveřejnil server Wikileaks.
Celý příběh se tak obrátil vůči novinářské obci, která musela zpytovat svědomí a počítat s tím, že některé senzační články o zpravodajských službách jsou ve skutečnosti vykoupeny donášením na kolegy. Není divu, že sám Uhrlau kauzu ustál. Mimo jiné nikdo neprokázal, že o akci, kterou nařídil jeho předchůdce, skutečně věděl.
Sarkozyho odposlechy
Aféru, v níž si tajné služby posvítily na novináře, zažila před dvěma lety i Francie. Její pozadí i průběh byly ale mnohem závažnější. Novináři z deníku Le Monde totiž zjistili, že Liliane Bettencourtová, dědička kosmetického impéria L’Oréal, údajně pravidelně posílala vysoké částky v hotovosti lidem kolem prezidenta Nicolase Sarkozyho. Na oplátku úřady vždy přimhouřily oko nad jejím daňovým přiznáním. Kromě toho majetek nejbohatší Francouzky spravovala manželka tehdejšího ministra pro rozpočet Érica Woertha, takže tichá dohoda fungovala i personálně.
To ale redakce Le Monde, netušila, že jejich hlavního informátora – poradce ministra spravedlnosti Davida Sénata – odposlouchávají tajné služby a předávají záznamy do Elysejského paláce. Lidé kolem Sarkozyho dobře věděli, s kým a proč si volá. Kauza úplně do ztracena nevymizela, ale řešení je svým způsobem typické. Hlavní aktéři zůstali a „uklízelo“ se jinde. Éric Woerth odstoupil – aby se obratem stal ministrem práce, kde vydržel dalšího půl roku. Sénat byl „za odměnu“ poslán do středoamerického Cayenne, aby v této bývalé francouzské kolonii vedl reformu soudního systému.
Tajné služby aféru ustály. Nikomu se totiž nepodařilo prokázat, zda Sarkozyho spolupracovníci prostřednictvím odposlechů celou věc „orchestrovali“ ve svůj prospěch, nebo šlo o standardní operaci mající za cíl odhalit únik dat. Nejen v redakci Le Monde totiž disponovali materiály s různým stupněm utajení. Jediným zadostiučiněním z kauzy Bettencourtová je tak kniha Sarko m’a tuer (Sarko mě zabil), v níž Gerard Davet a Fabrice Lhomme, novináři z Le Monde, popsali ze svého pohledu prohnilost a úplatnost francouzské politiky.
Protiútok žalobou
Rozuzlení prozatím nemá ani slovenská kauza Gorila, kvůli níž vyšly do ulic desetitisíce lidí a která se zřejmě nejvíc podobá té české. Jisté je jen to, že na počátku stála akce Slovenské informační služby (SIS), jež monitorovala styky spolumajitele skupiny Penta Jaroslava Haščáka se slovenskými politiky. Přepisy nahrávek, které ze SIS unikly poprvé už před šesti lety, ale prozatím k odhalení rozsáhlé korupce nevedly. Přestože se spekuluje o tom, že kompromitující materiály vynesli za úplatu sami zaměstnanci SIS znechucení ututláváním případu, nic se doposud vyjasnit nepodařilo. Haščák věrohodnost spisu SIS popřel, tajná služba k němu mlčí a kanadský novinář Tom Nichols, který Gorilu vypustil, má zákaz publikovat svou knihu o provázání slovenské politiky se světem byznysu.
Zveřejnění nahrávek je jen prvním krokem, na nějž obvykle naváže mlčení zainteresovaných. Může se ovšem stát, že únik odposlechů z tajných služeb vyvolá efekt přesně opačný. V roce 2009 se například někdejší maďarská ministryně vnitra a předsedkyně Maďarského demokratického fóra Ibolya Dávidová vytasila s DVD, na němž blízký spolupracovník Viktora Orbána, šéfa opozičního Fideszu, údajně žádal její sledování po bývalých agentech rozvědky, kteří si založili soukromou bezpečností agenturu. Místo vyvolání skandálu se ale Dávidová dočkala civilní žaloby na ochranu osobnosti od Orbánova poradce.
Proč? Jakkoli je případ Dávidové, kauza Gorila nebo třeba i odposlechy francouzských novinářů na první pohled jasným důkazem o korupci, vše se může podstatně zkomplikovat tím, že záznam pořídily tajné služby. A to není totéž, co zapnutý diktafon v kapse saka. Výmluva na vyšší státní zájmy kryté tajnou službou je totiž kromě protiútoku civilní žalobou obvykle tím prvním, co chytří právníci obviněným doporučí. Někdy ovšem argumentace působí až komickým dojmem.
Například někdejší rakouský ministr vnitra Ernst Strasser byl před dvěma roky coby europoslanec za lidovce načapán reportéry The Sunday Times, kteří se vydávali za lobbisty a slibovali tučné úplatky za prosazení svých zájmů na evropské úrovni. „Moji zákazníci mi platí 100 tisíc eur ročně,“ nechal se slyšet Strasser. Sám pak ale zažaloval média s tím, že to říkal jen z jediného důvodu – reportéry považoval prý za americké nebo britské agenty rozvědky. „Provokoval jsem, abych získal informace,“ prohlásil minulý týden u soudu.
Já nic, já agent
Strasser je sice teď v Rakousku terčem vtipů, jeho kauza ale dobře popsala nelehké hodnocení důkazů opatřených z materiálů rozvědky. Rozklíčovat, co přesně je ještě plnění úkolů nadřízených netradičními metodami a co již obyčejná korupce a zneužívání úřadu, je většinou velmi těžké. Obzvlášť to platí v zemích, kde jsou odposlechy prováděné policií nebo tajnými službami na denním pořádku a lze předpokládat, že výmluva na dvojí hru o to spíše projde. Kromě Česka je to také Polsko, kde loni proběhly téměř dva miliony odposlechů, a Poláci se tak stali vůbec nejprověřovanějším národem v Evropské unii.
Hranice mezi tím, kdo komu slouží v rámci trojúhelníku vazeb mezi politiky, tajnými službami a byznysmeny, jsou dost mlhavé. Nad leckterými na první pohled šokujícími nahrávkami lze kroutit hlavou. Nakonec v nich ale není o mnoho víc, než beztak koluje na veřejnosti v podobě klepů. Každý záznam pořízený tajnými službami tak vyvolává nepříjemný pocit, že měl být pořízen jinak a jinde. Nahrát to znova jde však jen málokdy.
