Odklady nutných změn zabolí už brzy
Nutnost reformy penzijního systému se obvykle zdůvodňuje především dlouhodobě nepříznivým demografickým vývojem. Jenže při podrobnějším prostudování fiskálních výhledů hrozí několik let odkládané zásadní rozhodnutí velkými škodami již ve střednědobém horizontu pěti, maximálně deseti let. Je jasné, že v období krátce po volbách bude před vládou a Parlamentem stát úkol výrazně změnit přinejmenším parametry současného penzijního systému, zejména pokud jde o věkovou hranici odchodu do důchodu a pravidla valorizací. Ministr práce a sociálních věcí a předseda ČSSD Vladimír Špidla sice proti podobným úvahám vehementně protestuje, ve skutečnosti jsou však tyto kroky víceméně zabudovány i v jeho koncepci penzijní reformy, kterou nedávno odsouhlasila vláda. Není čas. Bez odsunutí odchodů do důchodu bude v nejbližších letech podle ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) chybět v důchodovém systému částka pohybující se od 1,6 do dvou procent hrubého domácího produktu. V dnešních cenách jde zhruba o 25 až 35 miliard korun, což nevypadá příliš dramaticky a při úsporných opatřeních v dalších částech veřejných rozpočtů je to ufinancovatelné. Jenže pohled ministerstva financí (MF) na stejnou realitu je poměrně skeptičtější. Podle dokumentu Předvstupní hospodářská politika po započtení dalších výdajů spojených se zhoršováním věkové struktury obyvatelstva a nákladů na dluhovou službu by dosahoval schodek veřejných rozpočtů v roce 2010 téměř šesti procent hrubého domácího produktu a veřejný dluh zhruba pětašedesáti procent HDP. V té době přitom bude muset ČR plnit maastrichtská kritéria pro plánovaný vstup do eurozóny. Dokument MPSV o důchodové reformě proto také realisticky počítá s variantou zvýšení věkové hranice pro důchod na pětašedesát let. Opakovaná prohlášení Vladimíra Špidly, že chce naopak vytvořit podmínky pro to, aby každý mohl odcházet do důchodu podle své úvahy po odpracování předepsané doby (v současnosti 25 let), tuto nutnost jen velmi chytře zakrývá. Protože penze mají být počítány podle pojistné matematiky, bude ten, kdo odejde do penze dříve, dostávat silně pokrácený důchod. Špidlova verze nového zákona o důchodovém pojištění by měla nabýt účinnosti k 1. lednu 2005. Je přitom pravděpodobné, že současný návrh získá podporu i dalších politických stran, protože vnáší do systému také mnohé pozoruhodně nesocialistické změny. Méně solidarity, více spravedlnosti. Navrhované změny totiž velmi podstatným způsobem omezují existující nadměrnou solidaritu v systému, kdy lidé odvádějící na pojistném velmi vysoké částky mají nakonec vyměřen důchod téměř stejný jako ti, kdo nepřispívají téměř nic. Zatímco člověk, který pobíral 0,7 průměrné mzdy dostane důchod odpovídající 62 procentům hrubých pracovních předdůchodových příjmů, tak ten, který bral 1,3násobek průměrné mzdy, už dostane jen 39 procent svého původního hrubého platu. Špidlova koncepce inspirovaná švédským modelem by měla vycházet z virtuálního účtu (který bude mít každý pojištěnec u sociální pojišťovny), a vázat tedy mnohem více výměru důchodu na skutečně zaplacené pojistné. Pro nejvyšší příjmové kategorie je však mnohem důležitější, že by vyměřovací základ pro výpočet pojistného do státního systému sociální péče měl být nahoře omezen. Vládou projednaný návrh počítá s tím, že by maximálním příjmem zahrnutým do výpočtů sociálního pojistného byla částka odpovídající 1,9násobku průměrné mzdy v národním hospodářství. To, co člověk s vyšším příjmem ušetří, bude sice zdaněno, nicméně přesto zbyde docela slušná částka pro individuální spoření. Do penze v osmdesáti. Omezení neúnosné míry vnitrogenerační solidarity a krátkodobé a částečné řešení schodku v penzijním systému skrytým prodloužením důchodového věku jsou sice potřebné, ale jen zcela nedostatečné změny v nevyhovujícím systému. Zásadní odpovědi na otázku, jak dlouhodobě řešit demografický problém stárnutí populace, navrhovaná koncepce rozhodně nedává a ani si takové ambice neklade. V dokumentu se pouze konstatuje, že „zachování finanční rovnováhy systému není možné bez realizace významných opatření v oblasti výdajů (podmínek nároků a úrovně důchodů) i příjmů systému (nalezení dalších zdrojů financování) . Jednotlivá opatření v tomto směru jsou velmi problematická a v naší situaci většinou i pramálo účinná. Ve výzkumné práci, kterou pro Českou národní banku (ČNB) v loňském roce zpracoval Vladimír Bezděk, lze nalézt například výpočet, jak by se musel zvedat věk odchodu do důchodu, pokud by právě touto cestou mělo být dosaženo finanční stability systému. Už kolem roku 2030 by bylo nutné pracovat do sedmdesáti (to by se dotklo už generace narozené v letech 1960 až 1970) a kolem roku 2060 by se chodilo do penze v osmdesáti. Také nalezení nových zdrojů není nijak jednoduché. V případě každoročního zvyšování sazby pojistného by podle Bezděka bylo možné vyrovnat systém v případě, když bude veřejnost ochotna akceptovat neuvěřitelně drastický nárůst sazeb. V roce 2027 by musel každý na důchodce přispět 45 procenty a v roce 2057 dokonce více než sedmdesáti procenty svých příjmů. Další zdroje než pojištění znamenají přitom jen přesun k jinému druhu zdanění obyvatelstva. Je přece jedno, zda občan potřebnou částku zaplatí rovnou ze svého příjmu, nebo prostřednictvím spotřebních daní či DPH. Jedinou účinnější zbraní proti dramatickému vývoji v penzijním systému se zdá zásadní změna valorizace důchodů. V současnosti se dávky zvyšují jak v závislosti na inflaci, tak na vývoji průměrné mzdy. Pokud by platil současný systém, dosáhl by jeho kumulovaný dluh kolem roku 2060 tří set procent hrubého domácího produktu. To je v dnešních cenách více než pět bilionů korun. Jen úroky z takového dluhu by spolkly prakticky tři čtvrtiny státního rozpočtu. Naopak pokud by byla zvolena valorizace pouze v závislosti na vývoji cen, náročnost systému by zásadně klesla a už kolem roku 2040 by se mohl dostat do přebytků. Jenže tento model je patrně nerealizovatelný. Současná reálná úroveň důchodů je zhruba osm procent pod úrovní z roku 1990. Taková změna valorizačních pravidel by znamenala faktické zafixování životní úrovně důchodců. Pak by ve společnosti vznikaly dramatické sociální rozdíly. Návrh ministerstva práce a sociálních věcí předpokládá, že do roku 2010 by úroveň valorizace z poloviny určoval nárůst cen a z poloviny růst mezd. To je jisté zpřísnění proti současnému stavu, nicméně kvantifikace přínosů a výhled pro delší horizont chybí. Protože však Špidla opakovaně prohlásil, že hodlá udržet úroveň důchodů ke mzdám, je zřejmé, že sociální demokracie nebude zásadnějším změnám valorizačních pravidel příliš nakloněna. Sny o imigraci. Posledním hitem, kterým by chtěl Vladimír Špidla zvrátit vývoj finanční nestability penzijního systému, je řízená migrace. Mladí a legální pracovníci z ciziny by měli zvýšit počet plátců do sociálního systému. Je to však patrně záležitost značně iluzorní a nejde jen o možné problémy s xenofobií části české populace. Už zmíněná čísla ministerstva financí o schodcích v systému počítají se zvyšujícím se aktivním saldem migrace. To nyní činí asi deset tisíc osob ročně. MF předpokládá, že do roku 2030 stoupne na patnáct tisíc lidí ročně. K tomu, aby byl vyrovnán penzijní systém, by muselo podle studie ČNB do země přicházet po příštích padesát let v průměru zhruba sto tisíc imigrantů v produktivním věku ročně. To je jistě nereálná perspektiva. Imigrační politika má kromě toho také svá úskalí. Především v tom, že by do ČR přicházeli lidé méně kvalifikovaní, a tedy s nižší produktivitou práce. Jejich přínos pro penzijní systém by proto byl menší, než se očekává. Lidé vysoce kvalifikovaní totiž snadno nacházejí práci v západní Evropě a v USA. Nobel Špidla. Do hry se tak vrátí patrně i téměř zapomenutá diskuse o povinném spoření na stáří. To je sice v zásadním rozporu se stanovisky současného šéfa ČSSD, nicméně v dokumentu, který předložilo jeho ministerstvo, je mezi problémy určenými k další diskusi i varianta modernizovaného průběžného systému doplněného o částečně povinné spoření. Odpor k povinným kapitálovým fondům je však v ministerské koncepci penzijní reformy velmi silný, i když ve zmíněném dokumentu možná ekonomicky nepříliš vyargumentovaný. Kuriózní je odvolání na „ekonoma Světové banky a nositele Nobelovy ceny J. Stieglitze ze září 1999 . Ten sice měl výhrady k systémům povinného spoření, ale nikoli k samotné podstatě přechodu penzijních systémů z průběžných na kapitálově financované. Zejména však dosud není nositelem Nobelovy ceny a ve Světové bance také před časem skončil. Podobně se v dokumentu objevuje naprosto nepodložené tvrzení, že třicet procent příjmů z příspěvků je spotřebováno na administrativní výdaje a marketing kapitálových fondů. Jde patrně o třicet procent z kapitálových výnosů fondů. To by zhruba odpovídalo i současným poměrům na našem trhu penzijních fondů. Vážná je námitka hovořící o nákladnosti transformace systému k výraznějšímu využití povinného spoření. Pokud by do povinného spoření měli být zapojeni lidé s věkem nižším než dvacet let, kteří by po odchodu do důchodu museli plně spoléhat na to, co naspořili, dosáhly by transformační náklady do roku 2030 podle dokumentu zhruba 1,7 bilionu korun v dnešních cenách. To je astronomická částka. Nicméně pokud by přechod měl být jen dílčí a takový člověk by dvě třetiny důchodu dostával z průběžného systému a třetinu ze spoření, klesl by dodatečný náklad ve stejném období na 590 miliard. I to je asi příliš. Ministerstvo práce však ve svých výpočtech nebylo příliš korektní, protože časové řady jsou protaženy pouze do roku 2030, kdy dnešní dvacátníci ještě nebudou v důchodu, a nezačne tak vznikat úspora v průběžném systému. Zdá se, že právě pohled na příliš krátké časové řady negativně ovlivňuje posuzování výhodnosti povinného spoření ze strany politické reprezentace. Výhrady k povinnému spoření však mají i ekonomové. Například Ivo Foltýn, generální ředitel Penzijního fondu České pojišťovny, je přesvědčen, že kapitálové spoření na důchod má z ekonomického hlediska smysl pouze v případě, že kapitálové výnosy budou větší než inflace. Jenže to je jen těžko dosažitelné. Povinné fondy musí mít přísnější regulaci investic než fondy dobrovolné, kde účastník počítá s určitým rizikem. Portfolio složené převážně z vládních dluhopisů však sotva dá výnos, který by po odečtení nákladů na správu převýšil inflaci. Přechod k povinnému spoření je tedy spíše než pro ekonomy otázkou pro politiky. Jiní ekonomové však mají výrazně odlišné názory. Zejména právě s přihlédnutím k faktu, že v horizontu zhruba padesáti let nebude možné udržovat úroveň penzí z průběžného systému na výši, která by zaručila důstojný život. Lze očekávat, že diskuse o částečném povinném spoření na důchod začne brzy po volbách v příštím roce a její vývoj lze těžko předjímat. Každopádně i nový švédský model, kterým se inspiroval Vladimír Špidla, obsahuje povinné kapitálové spoření. Do fondově financovaného pilíře jde zhruba dvanáct procent z penzijního pojištění. Zaměstnanecké iluze. Naše ministerstvo práce by však místo povinných fondů raději vidělo zaměstnanecké fondy penzijního pojištění. Ty by podle návrhu reformy měly v budoucnu dát důchodci penzi ve výši zhruba sedmi procent průměrné mzdy. Vznik těchto institucí je však velmi kontroverzní, přestože fungují v mnoha zemích světa. Kritici upozorňují především na skutečnost, že již dnes mohou zaměstnavatelé přispívat svým zaměstnancům do existujících penzijních fondů, a tak neexistuje faktická potřeba iniciovat vznik nových institucí. Například v Penzijním fondu ČP přispívají zaměstnavatelé čtyřiceti tisícům pojištěnců z celkového počtu 310 tisíc. Představy, že zaměstnanecké fondy budou moci lépe zhodnocovat prostředky účastníků, se jeví jako liché. Jak upozorňuje generální ředitel PF ČP Ivo Foltýn, podstatná část nákladů fondů je fixní. Zaměstnanecké fondy přitom budou hospodařit s poměrně malými portfolii, proto budou jen těžko efektivnější než dnešní penzijní fondy, i když ušetří za reklamu. Velmi obtížné bude také dosáhnout bezpečnosti prostředků uložených v těchto fondech, protože sotva si lze představit takový regulační orgán, který by byl schopen účinně kontrolovat tisíce podnikových fondů. Kromě toho se zdá, že myšlence zaměstnaneckých fondů chybí širší politická podpora. Sociální demokraté přesto svou představu prosazují velmi vehementně a vypadá to, že i na úkor existujících penzijních fondů. Ty by měly být podle ministerské reformní představy ještě letos zasaženy novelou příslušného zákona. Především se navrhuje účetní oddělení majetku účastníků penzijního připojištění od majetku akcionářů fondu. Podobně je upravena legislativa v případě podílových fondů. Ivo Foltýn však připomíná, že podílové fondy v případě neúspěšných investic mohou snižovat hodnotu majetku svých podílníků, což je u penzijního připojištění nepřípustné. Proto navrhovaná úprava fakticky nedává smysl. Až za rok. Dokument, který připravilo Špidlovo ministerstvo, je zjevně více námětem pro širší diskusi než skutečným základem budoucího penzijního systému. Ten potřebuje hlubokou změnu. Do voleb se však k ní určitě nenajde širší politická vůle. Patrně neprojdou ani základní prvky navrhovaného systému, kterým je vytvoření Sociální pojišťovny a zmíněných zaměstnaneckých fondů. Každý rok odkladu řešení však zvyšuje náklady potřebné reformy.
