Dvojí ceny - to je hlavní neduh českého trhu bydlení. Co slov, návrhů a podnětů na toto téma padlo, to už ani nelze spočítat. Pokřivené tržní prostředí je ovšem stále realitou. Rozdíl mezi nájemným regulovaným a tržním je ohromný, rozdíly jsou mnohdy řádové. Například v Praze činí regulovaná cena 37 korun, zatímco tržní průměrně 150 korun.
Ministerstvo pro místní rozvoj se pod novým vedením do narovnávání tržních vztahů alespoň slovy pustilo velmi vehementně. Hlavní záměr Paroubkova týmu je velmi jednoduchý: razantní posílení nabídky. A to nabídky levných bytů, dostupných skoro pro každého - vlastně zejména pro ty, kteří si nemohou dovolit hypoteční úvěr. Na ministerstvu přitom mají i plán jak toho dosáhnout. Na jedné straně exhumace skomírající družstevní výstavby, na straně druhé podpora stavebních aktivit na komunální úrovni. K tomu příspěvky pro novomanžele, samoživitele i nesezdané páry. A v neposlední řadě i úrokové dotace k soukromým hypotečním úvěrům. Objektivně vzato se Paroubkovo ministerstvo zabývá i deregulací. Ovšem mnohem méně halasně. Co se tempa sbližování regulovaných a tržních nájmů týká, je ministr velmi opatrný. On či jeho podřízení mluví někdy o tříprocentním ročním růstu, jindy o pěti či osmiprocentním. V praxi by taková „rychlost“ ke kýženému sblížení obou typů nájmů nejspíš mnoho nepřispěla. Všechny tyto plány mají několik vad, které rozhodně nelze nazvat kosmetickými. Především: žijeme v časech všeobecné rozpočtové nouze. Jakkoli se hlavně na ministerstvu financí hovoří spíše o vratných půjčkách, ve svém souhrnu budou výše zmíněné záměry znamenat pro veřejné rozpočty další přívažek k výdajům a následně k deficitu. Není to jediný zádrhel. Všeobecně se ví, že bytů u nás není málo, problémem je ale jejich zchátralost. Vnitřní dluh na bytovém fondu, který se vytvořil v letech 1948-1989, se už ani nikdo nepokouší vyčíslit, protože jde o cifry více než závratné. V bytech s regulovaným nájmem, a těch je u nás zhruba tři čtvrtě milionu, se tento dluh stále více prohlubuje. Takže na jedné straně se budeme těšit z tisícovek nových moderních bytů a na straně druhé nám statisíce bytových jednotek bude pomalu padat na hlavu. Sporný je i sociální aspekt bytové koncepce ministerstva pro místní rozvoj. Rychlejší deregulaci se sociální demokraté brání s poukazem na příjmově slabé skupiny obyvatelstva. Jenže i ty současný stav bezprostředně postihuje. Nájemci, kteří dnes nepochybně těží z regulace, totiž mají děti. A ty budou svůj vlastní bytový problém řešit na pokřiveném trhu, což bez pomoci rodičů dokážou jen stěží. Pro většinu „regulovaných“ tak bude dnešní úspora představovat zítřejší výdaj. Stručně řečeno: nic pozitivního ani pro nájemníky, ani pro majitele domů, ani pro bytový fond. Je přitom dobré přesně říci, v jakých číslech se diskuze o deregulaci pohybují. Na jaře odmítnuté desetiprocentní zvýšení nájmů v pražských poměrech představuje částku 3,70 koruny na metr. V standardním bytu o výměře 60 metrů čtverečních pak výdaj 222 koruny měsíčně, v přepočtu na rok zhruba 2700 korun. Například v Kolíně by to ale byly jen 1152 koruny ročně. Je to skutečně neúnosné? V České republice se průměrný poplatek za mobilní telefonáty pohybuje kolem pěti set korun měsíčně. A mobilů máme přes deset milionů.