USA a Evropská unie s obavami sledují investice arabských šejků a Číňanů
Severoatlantická výspa kapitalismu se musí bránit nové hrozbě. Americké a evropské společnosti i vlády pozorují s rostoucí nervozitou nové hladové monstrum, které mění podobu celosvětových financí ohromujícím způsobem. Jde o investiční aktivitu státem řízených takzvaných suverénních fondů, zejména z oblasti Perského zálivu. Mají kapitál ve výši bilionů dolarů, neustálý přísun čerstvých peněz a pevnou oporu v národních ekonomikách.
Tyto suverénní fondy, jak zní otrocky doslovný, ale vlastně velmi přesný překlad anglického sovereign funds, disponují astronomicky vysokým kapitálem. Podle studie společnosti McKinsey mohou tyto státní firmy denně investovat částku ve výši dvou až tří miliard dolarů. Do hledáčku kamer západních novinářů a politiků se asijské národní banky, ale i petrodolaroví investoři dostali ve chvíli, kdy si média uvědomila obrovskou politickou sílu, kterou tyto fondy mají. Mohou-li zahraniční vlády uplatňovat přímý vliv na velké podniky USA nebo Evropské unie, vzbuzuje to v těchto zemích obavy.
Fondy ropných šejků v posledních měsících koupily desetiprocentní podíl v Citigroup, pořídily si velký balík ve společnosti Carlyle Group, v private equity ikoně západního světa, v obrovské firmě na výrobu polovodičů Advanced Micro Devices či v evropském výrobci letadel EADS. Jiné fondy z Číny a ze Singapuru pomohly investičním bankám Morgan Stanley a Merrill Lynch. Emirátský státní fond IPIC vlastní polovinu v Hyundai Oil Refinery v Jižní Koreji, pětinu v rakouském olejářském a plynárenském gigantu OMV a deset procent ve španělské ropné firmě CEPSA. Seznam podniků je už příliš dlouhý.
Když před dvěma lety společnost Dubai Ports World chtěla koupit kontrolu nad šesti přístavy v USA, které získala převzetím britské rejdařské firmy Peninsular & Oriental Steam Navigation, američtí politici zareagovali hystericky, senátoři a kongresmani transakci blokovali. Nyní ale, když zejména velké americké finanční domy musely v důsledku hypoteční krize odepsat desetimiliardové ztráty, už nikdo nechce nic zablokovat, protože možná jde o přežití.
Strach z vlivu cizinců na národní ekonomiky rostou zvlášť vzhledem k tomu, že bohaté východní státy často patří k těm, u nichž se hranice mezi politikou a ekonomikou stírají. Tyto země tak dovedou svého ekonomického vlivu využívat k posilování politických pozic.
Zda ekonomická moc státním fondům vydrží i v příštích letech, je především otázka vývoje cen ropy. Právě ta totiž stojí za velkou částí jejich majetku. Prim drží Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty spolu s menšími, ale o to bohatšími zeměmi, jako jsou Bahrajn, Kuvajt, Omán a Katar.
Podle studie McKinsey je reálné, že pokud se v budoucnu udrží cena ropy kolem sedmdesáti dolarů za barel, tak se za čtyři roky dostanou celková zahraniční aktiva zemí těžících ropu až téměř na sedm bilionů dolarů.
A přitom jsou to naše peníze, které západní ekonomiky platí zemím vyvážejícím ropu a zemní plyn. Severoatlantický finanční svět se dostal do pasti vlastní politiky volného pohybu kapitálu. Při zájmu suverénních fondů investovat na západě nemůže prohlásit: „Vítáme, když se před našim kapitálem otevřete, ale nechceme, aby váš kapitál přišel k nám.“
Proti těmto fondům se začínají objevovat i kritické hlasy. Ozývá se proto volání po regulaci, která by fondy donutila k větší transparentnosti. „Protože suverénní fondy se staly tak důležitými hráči, musejí se chovat bezchybně,“ uvedl pro Financial Times Mervyn Davies, ředitel Standard Chartered, významné banky zaměřené na rozvojové trhy, a současně hlavní ekonomický poradce britského premiéra Gordona Browna. Rostoucí moc státních investorů byla i jedním z hlavních témat letošního Světového ekonomického fóra v Davosu.
Také v kampani demokratických kandidátů na amerického prezidenta se často hovoří o obavách ze suverénních fondů. Analytik Jim Frajer v televizi CNBC v souvislosti s investicemi arabských a čínských státních fondů položil otázku: „Chceme, aby se naše banky dostaly pod kontrolu teroristů a komunistů?“
Newyorkský demokratický kongresman Charles Schumer byl mnohem realističtější, když prohlásil, že vzhledem k situaci, do jaké se americké finanční instituce kvůli nedostatku peněz dostaly, zbyly pouze dvě možnosti: Buď do amerických bank budou investovat cizinci, nebo davy lidí zůstanou bez práce…
Michal Kučera, István Lékó
