Čtvrtstoletí po krachu socialismu začínají čeští byznysmeni sebevědomě přebírat západní konkurenty.
Čtyřicátník z Dvora Králové nasedl do čerstvě koupeného favorita a přes Prahu se vydal na své první obchodní jednání k Mnichovu. Bylo pár let po revoluci a ředitel severočeské textilky Juta Jiří Hlavatý mířil hledat nové zákazníky na západ od Česka. Když však před sídlem vyhlédnuté firmy uviděl nejnovější mercedesy a audi, zalekl se a svou škodovku radši zaparkoval za rohem.
Od té doby uplynulo více než pětadvacet let, tehdejší ředitel se stal majitelem (nedávno i senátorem) a jeho textilka prodává na všechny důležité západní trhy. A už dávno nevyrábí jenom v Česku. Hlavatý v roce 2010 koupil za desítky milionů korun menší firmu ve Velké Británii a na tamním trhu se stal největším dodavatelem podstřešních krytin.
Podivná monstra
Příběhy tuzemských firem, které uspěly, jsou si v jednom podobné. Čeští kapitalisté museli po roce 1989 překonávat na Západě obrovskou nedůvěru a hlavně nevědomost. „Přímé nárazy ani nebyly, spíš jste vnímal, že vás neberou jako rovnocenného partnera. Po všech stránkách. Od toho, co jim nabízíte, přes důvěru k výrobku, jestli jste vůbec schopni to vyrobit a v jaké kvalitě. Neustále vás sledovali, jak se chováte, jestli nejste opičák, co právě slezl ze stromu,“ vypráví Cyril Svozil, jesenický byznysmen, který z nuly vybudoval mezinárodní společnost Fenix Group, jež vyrábí elektrické topení ve vlastních továrnách v pěti evropských zemích.
Češi tehdy jezdili objevovat Západ, který znali jen zprostředkovaně. Nevěřícně vcházeli do obchodních domů, kaváren a restaurací, kde bylo všechno jiné, skvělé – a strašně drahé. Obyvatelé západní Evropy toho však o Česku věděli ještě méně. Nikdo nevnímal rozdíl mezi Československem, Polskem či Maďarskem. O zemích zpoza železné opony nevěděli zhola nic a předválečnou éru průmyslového rozkvětu Československa si už nikdo nepamatoval. „Byli jsme pro ně podivná monstra,“ říká Svozil.
Byznysmeni se nicméně začali brzy etablovat. Jako exportéři si nacházeli obchodní partnery a právě ti se stali prvními cíli převzetí. Obdivuhodný příběh má za sebou zmíněná jesenická skupina Fenix, která první zahraniční firmu koupila v roce 2003. „Flexel byl od roku 1990 naším dodavatelem. Postupně jsem se spřátelil s majitelem, který je zhruba o patnáct let starší. V roce 2002 mi oznámil, že chce firmu prodat. Začal jsem se zabývat myšlenkou, že bych ji koupil,“ říká Svozil, jehož byznysový přítel ho dovedl i k zálibě v autech britské značky Jaguar.
Podívejte se na rozhovor s Jiřím Hlavatým v Euro TV:
Zaměstnanci skotské firmy, která vyrábí topné fólie, tehdy nebyli nadšení, že mají českého majitele. Nedůvěra však postupně vymizela, když firma během následujících tří let zpětinásobila obrat. Velký risk se vyplatil, a to oběma stranám.
Z garážové firmy vybudoval Svozil postupně společnost, která dnes má výrobní závody ve Velké Británii, Španělsku, Francii, Norsku a pokukuje po akvizicích v dalších zemích, aktuálně především v Německu. Ale právě Německo dlouho zůstávalo zapovězeným teritoriem a neomylně platilo, že kapitál putuje jen směrem do Česka. Vždyť třeba velkou část tuzemského automobilového průmyslu počínaje Škodou Auto a konče stovkami dodavatelů kontrolují němečtí majitelé. Až v posledních letech se začalo dařit i v obráceném gardu – Češi nakupují firmy v Německu.
Ministr propouští
Před měsícem převzala třebíčská firma Tedom německého konkurenta Schnell Motoren, který vyrábí kogenerační jednotky pro bioplynové stanice. „Dostali jsme nabídku od právní kanceláře, která nabízela firmu k prodeji. Chceme proniknout na západní trhy, díváme se pořád po něčem, takže to přišlo jako na zavolanou,“ říká majitel Tedomu Josef Jeleček. Přestože se německá firma nachází v insolvenci, je to pro Čechy velké sousto. Schnell Motoren má skoro 300 zaměstnanců a přes dvě miliardy korun obratu, což je stejně, jako má celá česká kogenerační divize Tedomu.
Jeleček se zatím nechystá výrobu ve fabrice přesouvat do Česka, naopak chce využít hlavně servisní síť pro expanzi na německém trhu. „Určitě nemůžu říct, že by nás tam všichni lidé vítali jako investory, na druhé straně to není ani tak, že by všichni byli proti nám. Když vezmu stupnici od jedné do deseti, přičemž jednička je nejlepší a desítka nejhorší, tak bych viděl, že je to v horní polovině. Takže je to dobré,“ vypráví. Tedom je aktivní i ve Spojených státech, kde letos s tamním výrobcem kogeneračních jednotek Tecogen založil společný podnik.
V Německu koupil třebíčský Tedom Josefa Jelečka firmu Schnell Motoren, která má skoro 300 zaměstnanců a přes dvě miliardy korun obratu. To je stejně, jako má celá česká kogenerační divize Tedomu (Foto: Profimedia.cz)
Německo je lákadlem i pro další Čechy. Nejvýnosnější firmu celého holdingu Agrofert tam dlouhodobě má český ministr financí Andrej Babiš. Výrobce čpavku a močoviny SKW Stickstoffwerke Piesteritz vydělal jen loni téměř dvě miliardy korun a od roku 2002, kdy do firmy vstoupil Babiš, pak přes 15 miliard. Zato další německá akvizice, pekárenský koncern Lieken, který ministr financí koupil v roce 2013 od italské Barilly, je stále ve ztrátě. Lieken hodlá masivně propouštět a zavírat továrny, což se přirozeně nelíbí tamním odborům. Tvrdé zeštíhlování má pokračovat do roku 2018, kdy se počet zaměstnanců sníží z původních 4400 na 2500. Babiš asi nebude v Německu moc populární.
Jednoznačně největším českým zaměstnavatelem v Německu a byznysmenem, jemuž se za rekordně krátkou dobu podařilo prosadit v západní Evropě, je Daniel Křetínský. Ambiciózní jednačtyřicetiletý byznysmen jen od začátku letošního roku koupil od německé skupiny RWE elektrárnu ve Velké Británii s výkonem 420 megawattů (pětina Temelína) a v Německu získal hnědouhelné doly a elektrárny švédského Vattenfallu. U našich západních sousedů je tak jeho Energetický a průmyslový holding druhým největším producentem hnědého uhlí. Skupuje velmi levně tzv. špinavé zdroje, jichž se velké západní energetické koncerny zbavují. Sází na to, že západní politici nezpřísní legislativu, která reguluje jejich životnost.
Křetínský udělal první energetické transakce s „domácí“ skupinou ČEZ, nyní už ale působí na mezinárodním poli a akvizice financuje bankovním dluhem, což zadlužení jeho skupiny zvýšilo nad 100 miliard korun. Jeho strategie patrně zatím funguje, protože přednedávnem ohlásil Křetínský životní obchod – třicet procent aktiv dceřiné společnosti EP Infrastructure prodal za více než jeden a půl miliardy eur skupině globálních investorů vedené Australany Macquarie Infrastructure and Real Assets. Vstoupil tak mezi světovou investorskou elitu.
Světové ambice
Na západních trzích se nyní pevně uchytila řada tuzemských miliardářů, i když i ti se rádi poohlížejí spíše na východ od Česka. Nejsilnějším je bezesporu Petr Kellner a jeho skupina PPF. Kromě investic do kancelářských budov v Amsterdamu, kde PPF sídlí, je v poslední době aktivní jeho biotechnologická firma Sotio. Naposledy letos na podzim investovala čtvrt miliardy korun do výzkumu ve švýcarské společnosti NBE–Therapeutics, která se zabývá vývojem protinádorové léčby. Proti rakovině míří většina aktivit Sotia a loni Kellner investoval do francouzských biotechnologických firem.
V celkových obchodech skupiny jsou to však pořád jen drobnosti a hlavní příjmy pocházejí z poskytovatele půjček Home Credit, který působí především na Východě. Perličkou je také třeba nedávná investice 20 milionů dolarů do londýnského startupu Culture Trip, který po celém světě poskytuje kulturní informace.
Byznysmen Daniel Křetínský sází na to, že západní politici hned tak nezpřísní legislativu, která reguluje životnost uhelných zdrojů. Právě ty skupoval v západní Evropě (Foto: Profimedia.cz)
Výrazným hráčem na západní scéně se stal i realitní podnikatel Radovan Vítek, který před dvěma lety úspěšně pohltil krizí oslabeného developera Orco, vlastníka množství komerčních nemovitostí ve střední Evropě i v Berlíně. Luxusní projekty staví Vítek také ve Francii, Itálii a ve Švýcarsku. Jeho srdeční záležitostí je zejména hotelový komplex ve švýcarském lyžařském středisku Crans-Montana, který vyjde v přepočtu na 4,5 miliardy korun.
Ze západní expanze naopak úplně vycouvali miliardáři z Penta Investments. Marek Dospiva a Jaroslav Haščák ohlašovali před pár lety velké plány na dobytí Německa, nakonec však zůstali jen u většinového podílu ve strojírenské firmě Gehring Technologies z bádensko-württemberského Ostfildernu. „My jsme v Německu hosté, nejsme tam doma. Představte si, jak Sparta Praha jde hrát s Bayernem Mnichov. V Německu nám samozřejmě nefandí. Nečeká nás nikdo s otevřenou náručí a neříká: My to neumíme, pojďte, hoši, je tady tisíc příležitostí, pojďte si to rychle všechno koupit,“ komentoval situaci dnes už bývalý partner Penty Martin Kúšik, který měl tento trh na starost.
Čtvrtá z významných českých finančních skupin, KKCG Karla Komárka mladšího, se snaží hlavně v sázkovém byznysu. Loterie letos poprvé tvoří u Komárka větší část jmění než ropa a plyn. Od roku 2011, kdy se Komárek dostal ke zkrachovalé Sazce, postupně vybudoval z loterijního byznysu druhou opěrnou nohu skupiny KKCG a nyní do ní patří vedle Sazky podíly v řecké společnosti OPAP, italském Lottu a rakouských Casinos Austria. Velké plány má v současnosti hlavně v Rakousku.
Socialismus na Západě
Firmy s globálními ambicemi ovšem v západní Evropě řeší i nečekané problémy. Příkladem je litovelský Papcel, který dodává stroje pro výrobu papíru po celém světě. Nedávno koupil dvě konkurenční firmy v Itálii a Francii, každou za sumu kolem stovky milionů korun. Střet kultur pociťuje Papcel hlavně ve Francii, kde má v inženýrské firmě ABK kolem 70 zaměstnanců.
„Základní rozdíl je, že lidé ve Francii neradi přijímají úkoly, jsou rádi součástí rozhodování. Zpomaluje to však práci, odvádí to pozornost. Až příliš komunikují, všechno se snaží vysvětlit, do diskusí se zapojuje hodně lidí rozsáhlými e-maily a ani po několika týdnech stále není řešení. My tak velkou trpělivost nemáme,“ říká David Dostál, který Papcel ovládá. Firma je v první desítce výrobců na světě a v současnosti pracuje na další akvizici výrobního podniku v Indii. Papcel přitom už na tamním trhu založil vlastní obchodní a inženýrskou firmu, která vykazuje deset milionů eur obrat. „Chceme se etablovat v Asii, kde budou naše hlavní trhy do budoucna,“ plánuje litovelský byznysmen, jehož firma loni zdvojnásobila tržby na 1,6 miliardy korun.
Západoevropskou expanzi komplikují vysoké mzdové náklady a malá flexibilita zaměstnanců i Ivoru Poprachovi, který odkoupil od zakladatele Hillebranda Boltjese stejnojmennou firmu; ta v Česku a Nizozemsku vyrábí trubkové a profilové systémy pro topenářský či automobilový průmysl a obchoduje s nimi. „Většina nizozemských firem z důvodů neschopnosti lidí učit se novým věcem přesouvá své firmy do Česka. Ochrana zaměstnanců je v západní Evropě neuvěřitelná, úplný socialismus,“ pozastavuje se Ivor Poprach. Proto od začátku příštího roku osobně převezme i řízení své nizozemské firmy.
Čeští podnikatelé si na Západě vytvořili solidní „předmostí“. Za „podivná monstra“ už nás vesměs nepovažují a na rozdíl například od Poláků ani nemusíme maskovat původ našeho zboží za všeobjímající „Made in EU“ nebo „Designed in EU“. Chování a hlavně úspěšnost téhle první velké vlny „nájezdníků z Východu“ určitě ovlivní to, s jakým přijetím se později setkají jejich nástupci. Třeba budou čeští investoři jednou tak silní a žádoucí, že je s otevřenou náručí uvítají i v Německu.
