S v ě t o v á e k o n o m i k a
Zpuchřelá bublina nadhodnocených asijských aktiv praskla. Zápach čpí a prozrazuje neřešené problémy dalších regionů. Epicentrum lze hledat v jihovýchodní Asii a od letošního srpna nově i v Rusku. Vlna nejistoty se přelila přes rozvíjející se trhy a doplula až do Latinské Ameriky. S valící se vlnou na sever se zmobilizovala americká pobřežní hlídka, a dokonce i Evropská unie si uvědomila, že pro svou oázu klidu musí ve světě něco udělat.
Finanční kolaps v Asii byl výsledkem nedořešené dluhové krize konce 80. let. Jinak si nelze vysvětlit, proč asijští tygři přestali žrát a růst, když jejich zdravotní stav by je opravňoval i k letu do vesmíru. Většinou vyrovnané státní rozpočty, nízká inflace s nejvyšší úrovní v Indonésii - pouhých osm procent v roce 1996, slabá nezaměstnanost a hospodářský růst běžně přesahující šest procent. Nízké byly s jednou nebo dvěma výjimkami rovněž deficity běžných účtů. Na všech asijských trzích se však začala zviditelňovat nadhodnocená aktiva.
Finanční excesy
Hlavními hráči se v prvním dějství dramatu stali finanční obchodníci. Thajská politika liberalizace finančního systému a odstraňování kontrol nad kapitálovými toky přilákala do země velké množství spekulativních dolarových úvěrů. V Jižní Koreji banky hromadně financovaly krátkodobé firemní investice podložené pouze velmi příznivými růstovými vyhlídkami. Asijská krize se tudíž zrodila spíše z finančních excesů než z bankovní paniky, i když další vývoj byl panikou a zkraty na devizových trzích silně poznamenán. Měnová krize byla spíše důsledkem než prapříčinou.
Kořeny krize vězí ve finančních hrách. Přesvědčení o implicitní vládní garanci investic, důvěra v neomezený hospodářský růst zemí třetího světa a absence regulací na mladých finančních trzích postavila investory až před morální hazard. Mezinárodní instituce považovaly krátkodobé úvěry v těchto zemích za relativně bezpečné, právě pro jejich krátkodobost. Ale co může být bezpečné pro jednu instituci, postrádá bezpečí, pokud se rozhodnou svolat své investice zpět všechny instituce, a to naráz.
Spuštěná krize se sama valila dál. Po cestě nabrala přízviska jako nákaza, efekt sněhové koule, dominový efekt či neopodstatněná panika. Doprovázel ji propad cen aktiv, který vyvolal u mnoha finančních domů - bez zřejmé vládní ochrany - přízrak nesolventnosti, donutil je ukončit své operace a zavřít přepážky, čímž vedl k další deflaci aktiv. Měnový kolaps vše ještě přiostřil a znásobil dluhy, ohrozil bilance bank. Přístup k úvěrům je v postižených zemích omezený, inflace roste a investoři se přes zjevné zmírnění krize nejsou ochotni na trh vrátit, popsala situaci ve své analýze Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Charakteristické pro krizi je to, že zasahuje i země relativně zdravé, a to prostřednictvím globálně propojených trhů. Světovému společenství začalo být jasné, že se problémy takového kalibru nevyřeší přes noc. Postižené země se musejí připravit na dlouhé roky negativního nebo velmi pomalého hospodářského růstu.
Opakuje se krize 30. let?
Nepředvídaný hospodářský propad a potíže, které prosákly do všech ekonomik, vybízejí k hledání precedentu či srovnání, které by mohlo pomoci při jejich řešení. Nabízí se komparace s největší krizí století z 30. let, vedle níž však dnešní turbulence blednou. S přihlédnutím k pesimistickým scénářům dosáhne světový ekonomický růst letos i příští rok kolem dvou procent. To je bezesporu daleko lepší vize, než jakou měli naši předkové ve 30. letech, kdy se světový produkt propadl o téměř šest procent. I když regionální asijský propad bude ještě horší, přichází po období mimořádně vysokého růstu. A aby vůbec byl horší, nesmí do něj být zakomponován růst čínského HDP, letos odhadovaného na šest až osm procent.
Navzdory dnešním potížím se zdá, že Latinská Amerika se dostane z červených čísel již po roce 1999 a ve střední a východní Evropě kazí výhledy nejvíce jen Rusko. Jakmile však začne uplatňovat tržní mechanismy spolu s Ukrajinou, může se stát motorem pro ostatní. V případě Afriky předpokládá MMF v příštím roce 4,5procentní růst. I když má Afrika na světovém HDP slabý podíl, pořád je to růst. Země OECD obstarávají kolem 70 procent světové produkce, a proto, když porostou dvouprocentním tempem, bude i celosvětová produkce v plusu. Navzdory tomu se však jedná o nejslabší ekonomickou dynamiku od počátku 80. let, což mnozí považují za recesi.
Proč je recese možná…
Recese bude na programu dne, pokud budou ceny akcií pokračovat v sestupu a rapidně poklesne i spotřebitelská poptávka (zejména domácí poptávka v USA). To by mohlo vyprovokovat recesi vzhledem k tomu, že americký obchodní účet stále vykazuje značný deficit, způsobený vysokým dovozem ve srovnání s exportem. A protože USA udávají pětinu svého vývozu na latinskoamerickém trhu, tamní ekonomický propad by pro americkou obchodní bilanci znamenal rozšíření tržné rány, pro americké akcie nižší ceny a pro banky ztráty v souvislosti s jejich operacemi na latinskoamerickém trhu.
Dalším z důvodů pro světovou recesi by byl ekonomický pokles Japonska, který má přetrvávat i v příštím roce. Pak by stačilo, aby se Evropa dala vtáhnout do víru nižších makroekonomických ukazatelů a přenechala starost o růst pouze americkému motoru. Jestli by si ale ani ten neporadil s houstnoucím obchodním deficitem a zpomalil vlastní růstovou dynamiku, pak by svět skutečně vstoupil do historické kapitoly recese. Ale ani v tomto případě se nepřiblíží kolapsu ve stylu 30. let.
…a proč není?
Od konce roku 1995 Spojené státy a 11 zemí Evropské unie, vybraných za pionýry Evropské hospodářské a měnové unie (EMU), stoupají po růstové ose. USA mají vyšší dynamiku a stále vykazují známky podstatně silného hospodářského růstu při nízké inflaci a s prostorem pro uvolnění měnové politiky, který se nezúžil ani po dvou říjnových úrokových redukcích a který stále představuje zbraň proti recesi. Výnosy z bezpečných dlouhodobých vládních obligací v Německu a USA klesly na rekordní minima, což znamená, že při vysokém zájmu investorů výrazně vzrostly jejich ceny. A když se přihlédne k tomu, že EU a USA ovládají 40 procent světové produkce, pak letošní dvou- až tříprocentní růst vyrovná ztráty jiných částí světa.
Ve stopách viru mrtvo
První viditelné problémy se vynořily v Thajsku vloni v červenci v podobě devalvace bahtu. Mezinárodní měnový fond v průběhu krize prohlásil, že Thajsko varoval dokonce o 12 měsíců dříve. Již v červnu 1996 radil řešit rašící ekonomické problémy, způsobené mimo jiné nepružnou kursovou politikou, která se odrazila ve zvyšování deficitu běžného účtu, přechodem na flexibilnější režim směnného kursu. Zpružněním kursu se měla snížit motivace pro příliv krátkodobého kapitálu. „Systém včasné výstrahy fungoval dobře, hájil se náměstek výkonného ředitele MMF Stanley Fischer. Thajská vláda však nevzala doporučení v potaz a MMF neměl možnost si je vynutit. Fond totiž nemůže své obavy zveřejňovat. Dostal by se na úroveň komerční ratingové agentury, nezískal by potřebné informace a jeho role poradce by se změnila, vysvětluje fond a umývá si nad krizí v Thajsku ruce.
Thajská vláda začala podnikat protikrizová opatření až pět minut po dvanácté. Vzhledem k tomu, že spekulanti se pustili do útoku na měnu, znejistěnou propadem cen nemovitostí, a štít centrální banky v podobě rezerv se ztenčoval, musela banka nechat baht plavat. Plovoucí kurs s sebou strhl další měny jihovýchodní Asie - padat začaly měny Indonésie, Jižní Koreje, Malajsie a okolních zemí jižní a východní Asie, menší problémy hlásily i Singapur a Hongkong.
Jediné, kterých se tyto problémy jakoby netýkaly, byly Čína a Japonsko. Čína prohlašovala, že na svých vysokých devizových polštářích může klidně spát a že svůj jüan nenechá napospas trhu a pečlivě jej ohlídá, stejně jako přesuny kapitálu přes hranice. Mnozí analytici to však považují za nemožné a šeptají něco o devalvaci na obzoru.
Japonsko, které navenek nevykazovalo žádné potíže, začalo mít problémy s odbytem svých výrobků. Propad asijských měn jasně snížil ceny asijské produkce, v mnohém kvalitou konkurenceschopné s japonskou. Výrazně levnější asijské zboží pak s poklesem domácí poptávky směřovalo ve větší míře na zahraniční trhy, což ohrozilo tradiční japonská odbytiště. K tomu se přidružila nedořešená krize konce 80. let, kdy spadla japonská aktiva z nadoblačných výšin, postihující japonský bankovní sektor. Reforma bankovnictví spolu s deregulací finančního trhu a podporou domácí spotřeby se zdají být klíčem k ukončení japonské, ale i asijské recese.
Poté, co asijská vlna několikrát rozkmitala akciové indexy světových burz a vytlačila investory z mladých asijských trhů, praskl 17. srpna vřed v těle nemocného Ruska. Ruská centrální banka uvolnila kurs rublu a tím jej de facto devalvovala. Zároveň vláda dočasně zmrazila splácení zahraničního dluhu, což se rovná vyhlášení platební neschopnosti.
I v ruském případě nastupují potíže poté, co vloni, poprvé od roku 1989, Rusko vykázalo růst HDP o 0,8 procenta. Odvážné prognózy na tento rok počítaly až s dvouprocentním posílením HDP. Zázraky se však nekonají a Rusko přichází o iluze. Nejen o ně, také o další tranše z úvěru MMF, který Moskva získala v červnu v hodnotě 22,6 miliardy dolarů. Fond nyní přezkoumává protikrizový plán ruské vlády, zda jej může podpořit dalšími kapitálovými injekcemi ze slíbené půjčky.
Prvotním problémem Ruska, který krizi přesunul i do sociální sféry, jsou nedostatečné výběry daní, které ochuzují státní rozpočet a státní zaměstnance na platech. Všeobecně je navíc kritizován přechod na tržní systém cestou divokého kapitalismu bez dostatečné legislativní úpravy nebo například propojenost ekonomických a politických sfér.
Rusko investorům stačilo jako důkaz toho, dát ruce pryč od nevyvinutých trhů s výjimkou některých zemí střední a východní Evropy, ve kterých byly s větší dávkou důslednosti provedeny reformy. Úprkem se stáhli z Brazílie a celé Latinské Ameriky, která končila s rekonstrukcí poničené ekonomiky z „tequilové krize roku 1992. Útok na reál vyprovokoval brazilskou vládu ke zvýšení úrokových sazeb ke 40 procentům a zvýšené mobilizaci i na severoamerickém kontinentě vzhledem k obchodní propojenosti. Brazilská vláda sklízí slova ocenění od vyspělých ekonomik za balík protikrizových opatření, zatím určený k proclení. Adresátem balíku, doplněného žádostí o pomoc ve výši 30 miliard dolarů, bude Washington a mezinárodní finanční instituce. Zda-li si získá důvěru investorů je však otázka. Předchozí podobná opatření se minula účinkem. Znovuzvolený prezident Cardoso si však obtížnost situace uvědomuje, a možná tak splní přidělenou roli hlídacího psa.
Reakce sedmi statečných
Představitelé sedmi zemí, honosících se titulem průmyslově nejvyspělejší a krycím názvem G7, dali vyčerpanému MMF do rukou novou zbraň v podobě šeku na 90 miliard dolarů, který podepsaly členské Spojené státy, Kanada, Británie, Francie, Německo, Itálie a Japonsko. Zásah G7 přichází na trh v době relativního klidu na světovém hospodářském nebi. Po černém září na akciových i devizových burzách se na světové finanční trhy vrací optimistický vítr. Akciové indexy šplhají, měny se stabilizují.
„Musíme udělat více - sestavit konstrukci pro globální trhy jedenadvacátého století a eliminovat výkyvy nahoru dolů, které podlamují nohy firemním ziskům a ničí naděje, prohlašují soudobí ministři financí sedmi hlavních zemí planety. Svou vizi vtělují do plánu na zeštíhlení normativ, vyleštění tržní průsvitnosti do stadia průhlednosti a na reformu poskytování pomoci MMF, ve snaze zabránit systémovým krizím asijského typu. Hlavním cílem a nadějí takových kroků je znemožnit formou prevence, aby ekonomiky relativně zdravé byly ohroženy na životě náhlými a nečekanými přesuny kapitálu.
Skupina sedmi pověřila také Mezinárodní zúčtovací banku (BIS) v Basileji úkolem - najít způsob, který by zprůhlednil vystavení bank a spekulativních hedgeových fondů na finančních trzích. Řešení tohoto úkolu vyvstalo jako vysoce aktuální nutnost po náhlém krachu amerického spekulativního fondu Long Term Capital Management odstartovaném letní krizí rublu a dalších měn.
Plán byl ohlášen v Londýně a okamžitě sklidil úspěch u prezidenta Billa Clintona. „Bude to mocný nástroj k preventivnímu zásahu, navíc se silnější účinností v rizikových situacích, vysvětluje americký prezident při příležitosti ohlášení čtvrtletního amerického růstu o výrazných 3,3 procenta. „Na konci léta jsme stáli proti nejnebezpečnější výzvě světového finančního trhu za posledních 50 let, zjišťuje Clinton. „Ale za poslední měsíc jsme udělali důležitý pokrok: Za prvé - Japonsko použilo konzistentních zdrojů k očištění bank, za druhé si i Evropská unie uvědomila vyšší rizika recese než jen vznik inflačních tlaků, za třetí mnohé evropské státy snížily úrokové sazby, za čtvrté Spojené státy daly finanční injekci měnovému fondu a za páté - Brazílie váže balík protikrizových opatření. K těmto pěti bodům citovaným prezidentem Clintonem se řadí bod šestý - plán G7.
I světové finanční trhy odpovídají nadšeně. Wall Street zaceluje ztráty z léta a slovy makléřských guru volá, že nejhorší je za námi, strach z pádu do černé díry zmizel a budoucnost je znovu růžová. Tento názor potvrzují i americké makroekonomické ukazatele. Hospodářský růst od července do srpna vystoupil o 3,3 procenta, daleko nad 1,8 procenta předchozího čtvrtletí a nad analytickými prognózami růstu 2,1 procenta. Za těmito čísly se skrývají vyšší soukromé výdaje na spotřebu, které představují dvě třetiny hospodářského produktu. Když se Clinton vyjadřoval k cifrám hospodářského růstu, neopomněl v předvolebním duchu poukázat na účinnost ekonomických opatření, která přijal Bílý dům pod vedením demokratů, zejména úspěšnost při srovnávání rozpočtového deficitu a posunutí běžného účtu do přebytku. I když stále nechybí ekonomové, kteří nabádají k opatrnosti, je jasné, že mezinárodní klima se od posledního měsíce hodně změnilo.
