Nakoukání do katarské krize. Jde hlavně o asijské trhy

V nejnovějším kole rivality Rijád versus Teherán jde i o odvetu za arabské jaro, ale především o asijské trhy.

Je to divadlo nejvyšší kvality. Stovky krav z Austrálie a Spojených států si udělaly výlet do Kataru; a nebyly samy, celkem se jich tam sešlo na čtyři tisíce. Ne, nešlo o univerziádu ani jiný nejapný žert, nýbrž o nejmasivnější letecký most v dějinách hovězího dobytka.

S neortodoxním opatřením přišel katarský podnikatel Mutáz al-Chajját, spolumajitel konglomerátu Power International Holding. Se slovy „je čas pracovat pro Katar“ rozjel nevídanou akci, jejíž účel zní neméně bizarně. Občané řečeného arabského emirátu, zemičky o rozloze zhruba Středočeského kraje na břehu Perského zálivu, jsou s průměrným ročním příjmem 130 tisíc dolarů na hlavu největšími boháči planety - a akutně jim hrozil hlad.

Arabská bomba

Zatímco Chajjátovy zcestovalé krávy zmírnily nejhorší mléčnou krizi, vládci v Dauhá se dohodli s Tureckem a Íránem na dodávkách dalších potravin. Za běžných okolností bere Katar více než devadesát procent svého jídla ze Saúdské Arábie; ta však 5. června zastavila s Katarem veškerý obchodní, dopravní i diplomatický styk. Co víc, přesvědčila k podobným opatřením 1 osm dalších zemí včetně sousedních Spojených arabských emirátů a Bahrajnu. Zdánlivě z ničeho nic vypukl v nejdelikátnějším místě mapy mezinárodních vztahů „největší konflikt od druhé války v Zálivu“, jak katarskou krizi popsala agentura Bloomberg.

Stojí to za to. Letecká společnost Qatar Airways (která zrovna minulý týden oznámila, že loni vydělala 540 milionů dolarů) nesmí do vzdušného prostoru Saúdské Arábie ani Spojených arabských emirátů, takže musí létat přes Írán a Omán, což její lety prodlužuje a prodražuje. Občané Kataru žijící ve zmíněných sousedních zemích dostali dva týdny na jejich opuštění; do Kataru ani z něj se už přes týden prakticky nikdo nedostal. Rijád i Abú Dhabí zablokovaly na svém území vysílání katarské zpravodajské televize Al-Džazíra; její saúdskoarabská redakce už úplně přestala existovat. V obou zemích se stalo i jen verbální vyjádření sympatií vůči Kataru zločinem podle protiteroristických zákonů.

Že jde do tuhého, je zjevné - důležitá otázka však zní, o co jde. Oficiálně zdůvodnil Rijád svůj krok tvrzením, že Katar podporuje terorismus. A skutečně, v Dauhá má zastoupení - jediné na světě - afghánský Tálibán a v tamních hotelech pořádá tiskovky šéf palestinského hnutí Hamás. Ale tak už to funguje po léta. Co se tedy stalo teď?

Nová krize, staré napětí

Zaprvé Katar sklízí výsledky nešťastného rozhodnutí podporovat během arabského jara v roce 2011 povstalce, a islamisty zvláště. Tehdejší emír Hamád ibn Chalífa Ál as-Sání, otec dnešního vládce Tamíma, podle všeho doufal, že se mu s jejich svolením podaří vybudovat plynovod do Evropy vedoucí přes Irák a Sýrii. Až později vyšlo najevo, že to nepřipustí Rusové, protože by to ohrozilo postavení jejich plynu v Evropě. (Tahle hypotéza mimochodem poskytuje slušné vysvětlení trvanlivosti syrské války.) Buď jak buď, vztahy Kataru k arabským sousedům to pochopitelně nijak nevylepšilo.

Stojí za katarskou krizí ruští hackeři? Čtěte více

Zadruhé je současná krize jen vyvrcholením starého napětí. Existenci Kataru - podobně jako v Evropě Česka - odměřuje sevření dvou mocných regionálních rivalů, v tomto případě Saúdské Arábie a Íránu. Rijád hrál prim přinejmenším od roku 1979, kdy Írán poškodila islámská revoluce a následný konflikt s USA, později ještě vystupňovaný tahanicemi o jaderný program. Arabské země v čele se Saúdy vesele pumpovaly ropu a o mnoho dalšího se nestaraly.

V roce 1995 dostal ten systém trhlinku. Chalífa svrhl svého otce a začal zemi všemožně liberalizovat a modernizovat. Dnes díky němu v Kataru například narazíte v Muzeu islámského umění na obraz nezahalené ženy nebo na sekci íránské kultury; zkuste něco takového hledat v Rijádu. Založil televizi Al-Džazíra, která v rozporu se zvyklostmi vysílá i věci nepříjemné arabským vládcům - kromě katarských, samozřejmě; to už bychom chtěli moc.

Investice do plynu

Co však bylo důležitější, Chalífa se rozhodl investovat do těžby zemního plynu. To bylo v druhé polovině 90. let, kdy Saúdi ještě považovali zemní plyn za něco, co se hodí tak na pumpování do ropných vrtů za účelem zvýšení tlaku. Nabídli Chalífovi odbyt za směšně nízkou cenu. Katarský boss odmítl, hledal trhy jinde a mezitím budoval - jako první vregionu - vlastní petrochemický průmysl.

Vyplatilo se to tisíckrát. V roce 2005 se karta obrátila a Saúdi přišli s žádostí o plyn. Nemáme, řekl Chalífa. A skutečně - Katar si tehdy sám zakázal zvyšovat těžební kapacitu na klíčovém Severním poli, jež vlastní společně s Íránem. A tady začala arabská spolupráce drhnout. Ačkoli totiž Chalífovi lidé uváděli ke svému rozhodnutí ekologické důvody, každý věděl, že jde o ústupek Íránu, jenž byl technologicky natolik pozadu, že mu trvalo přes deset let, než tempo katarské těžby dohnal. (Kdy se to povedlo? Inu, letos v dubnu, kdy také Katar rozjel v Severním poli další práce.)

Saúdi ovšem nebyli na žádné ústupky Íránu zvědaví. Jak se Teherán zotavuje z letitých sankcí a jeho vliv roste, snaží se Rijád vytvořit proti němu co nejjednotnější frontu; arabští sunnité proti perským šíitům.

A najednou tenhle mrňavý Katar, absurdně bohatý díky ještě nedávno skoro bezcennému plynu, se s Teheránem bratříčkuje. „Bratříčkování“ je samozřejmě výraz platný pouze v kontextu sunnitsko-šíitské řevnivosti; znamená to, že Tamím, současný katarský emír, pogratuloval íránskému prezidentovi Rúhánímu ke znovuzvolení; v Rijádu to však na zpěnění krve stačí.

Vhodná chvíle

To jsou skutečná provinění Kataru: vztahy s Íránem, značné plynové bohatství a mezinárodní prestiž stoupající v naprostém nepoměru k velikosti. (O tom posledním svědčí třeba schopnost koupit si mistrovství světa ve fotbale, ačkoli se v zemi fotbal kvůli horku prakticky hrát nedá.) V Rijádu tak podle všeho pouze hledali vhodnou chvíli, kdy protikatarskou akci spustit.

Jako užitečný idiot posloužil Donald Trump. Když byl koncem května v Rijádu na návštěvě, dostal od tamních vůdců nalévárnu o zhoubnosti Kataru - jak již bylo řečeno, jen částečně oprávněnou. V kombinaci s příslibem 300 miliard saúdskoarabských investic se to mělo rychle hodit.

Zdroj: 2017 World LNG Report, IGU

Několik dnů po Trumpově odjezdu se na stránkách katarské tiskové agentury objevil výrok emíra Tamíma, že „Írán je skvělá země, která přispívá ke stabilitě v regionu“. Katařané se dušují, že šlo o hackerský útok, a ukazují prstem na Rusko. Jestli je to pravda, nevíme, ale zní to pravděpodobněji než kterýkoli jiný mechanismus (ne)zveřejnění zásadních emírových výroků. Je také pravda, že Rusové by měli k takovému kroku možnost - Putinovy výkonné „vlastenecké“ hackery - i motiv v podobě oslabení vojenského spojenectví USA-Katar.

Trump a jeho Twitter

Když pak Saúdi 5. června spustili organizovanou akci proti Kataru, Trump jako vždycky seděl u Twitteru. „No prosím, jak se vyplatilo být v Rijádu,“psal, „všechno ukazuje na Katar! Snad to povede ke konci teroristických hrůz.“O den později ho ministr zahraničí Rex Tillerson korigoval, řka, že vztahy s Katarem jsou o. k. a americká přítomnost v emirátu není ohrožena. Dojem, že Američané protikatarskou koalici podporují, už však smazat nedokázal.

Jaký je pravděpodobný výsledek krize? Odpověď nijak nepřibližuje fakt, že není jasné, co přesně Saúdi po Kataru realisticky chtějí, tedy kromě „zastavení podpory Hamásu“. Katar má zároveň k dispozici dvojí obranu: jednou její součástí jsou mohutné investice na Západě, druhou velcí klienti v Asii. Čína, Japonsko, Korea, Thajsko, Tchaj-wan a Filipíny tvoří 65 procent jeho celkového odbytu LNG, tedy téměř 20 procent světového trhu. Podíl asijských zemí stoupá i v portfoliu exportních klientů Saúdské Arábie. Na tvrzení, že „vztahy sasijskými zeměmi budou pro Rijád v příštích letech klíčové“, se shodují asi všichni investiční analytici, kolik jich po světě běhá. Už proto, že asijské země v čele s Čínou jsou zároveň velkými odběrateli íránské ropy.

Evropský ústup

Karty ve sporu Arabové versus Katar jsou tedy při vysoké míře provázanosti jejich zájmů rozdány velmi vyrovnaně, což by mělo všechny hráče vést k opatrnosti. Svědčí o tom například i pikantní fakt, že ačkoli Spojené arabské emiráty jsou ochotny zavírat své občany za „prokatarské projevy“, díky plynu z katarského Severního pole dál vyrábějí elektřinu pohánějící jejich klimatizace, jako by se ani nic nedělo.

Zároveň katarská krize slouží jako další důkaz Evropanům, že spolu s tím, jak se jejich trh při vzestupu asijských ekonomik procentuálně zmenšuje, klesá i jejich politický vliv na Blízkém východě. A klesá rychle: jestliže ještě před pěti lety šel Katar do rizika, aby si zajistil lepší přístup na evropský trh, dnes jsou pro něho prioritou trhy asijské. Skutečnost, že jedna z nejožehavějších geopolitických situací současnosti nemá žádného výraznějšího evropského aktéra (nepočítáte-li do Evropy Turecko), ačkoli Evropu zasahuje, o tom vypovídá jasně: to důležité se neděje u nás, nýbrž v Orientu. Alespoň že ty krávy si nemusíme posílat letadlem.

O katarské krizi dále čtěte:

Katar má na uzavření Al-Džazíry či přerušení kontaktů s Íránem dva dny navíc

Arabské požadavky vůči Kataru jsou nereálné, zaznělo z Dauhá

Krávy místo mléka. Do Kataru přiletí čtyři tisíce dojnic

Arabské země sestavily svéráznou černou listinu osob a spolků z Kataru