J a r o s l a v K l a p a l
Kariéra generálního ředitele České spořitelny Jaroslava Klapala je podle mnohých učebnicovým příkladem toho, jak se z úředníka na pobočce banky stane její šéf. Není to úplně pravda, protože Klapal nezačínal za šaltrem, ale v pojišťovně.
Zdravé jádro vesnického kluka a vůli vydržet, prát se a nevzdávat se v sobě jistě má. Jinak by svoji nynější funkci již hodil politikům na hlavu. Vždyť zlatý padák čeká…
„Nešel jsem do spořitelny s cílem stát se jejím šéfem, tvrdí Klapal. „Moje práce mi dala uspokojení, prostor k seberealizaci, ovšem za cenu zřeknutí se osobního života. Dělám ji ale rád i s tímto vysokým nasazením, dodává. „Osobně jej považuji za odborníka, cílevědomého člověka, který je schopen tvrdě pracovat, a to i na sobě, soudí o něm jím odvolaný náměstek banky Kamil Ziegler.
Kolem spořitelny se již delší dobu odehrává politická i mediální bitva, která neúprosně tahá na světlo všechny její hříchy, z nichž některé i lehce nadsazuje. Již řadu týdnů všichni veřejně spekulují o tom, kdo z vrcholových manažerů včetně Klapala ze své funkce odejde. Je jistě těžké změnit se ze dne na den z šéfa největší retailové banky, kam lidé horem dolem nosí úspory, na šéfa banky průšvihové. Přitom paradoxně ta banka, o niž jde, není nijak výrazně jiná než před rokem, dokonce v některých aspektech - třeba objemu vytvořených rezerv - je lepší. Nejsou v ní jiné úvěry, jen čas a špatná ekonomika na nich zanechávají další vrásky.
„Nynější až brutální útoky médií proti bance se ho dotýkají mnohem více, než útoky proti němu samotnému, tvrdí o svém šéfovi mluvčí Pavel Jiroušek.
Říkali jsme mu vajíčko, protože kolem roku 1968 se mu podařilo dostat se na čas do Německa a přivezl si odtud Ford Taunus, který jako vajíčko vypadá, vzpomíná jeden z Klapalových spolubydlících z dob, kdy studoval Strojní fakultu ČVUT. Jak nyní jednapadesátiletý šéf České spořitelny začínal? Nevyrostl v ní, nýbrž v České státní pojišťovně. Tam nastoupil po škole, protože potřeboval byt pro rodinu. „Zůstal jsem v pojišťovně dvanáct let a udělal jsem zde první kroky ve finančním světě, byť centrálně plánovaného hospodářství. Pojišťovací byznys měl stejné základy jako dnes, tvrdí Klapal.
V roce 1987 přešel na ministerstvo financí, kde čtyři roky pracoval v odboru státního rozpočtu, kterému šéfoval Karel Špaček. Odrazovým můstkem kariéry byl zřejmě rok 1990, kdy dostal možnost absolvovat stáže v Londýně. Krátce po návratu obdržel nabídku od tehdejšího generálního ředitele spořitelny Kohoutka jít do tehdy České státní spořitelny. Velké banky v té době stály před jasným úkolem překlopit se na univerzální, získat podíly na trhu. Klapalovým úkolem bylo vybudovat divizi investičního bankovnictví. V kuponové privatizaci byla tehdy spořitelna úspěšnější než Harvardské fondy. V první vlně fondy SIS získaly přes milion klientů.
„Pro mě to byla strašně krásná doba a moc rád na ni vzpomínám. Svůj úkol jsem myslím splnil a dělal jsme ho rád. Byly to roky velkého nadšení do práce.
V té době podle něho, ponecháme-li stranou skupinu menších bank, udělalo české bankovnictví velký skok dopředu. Roky 1991 a 1992 jsou ovšem označovány i jako roky, kdy byly poskytnuty nejhorší úvěry, jejichž zátěž nesou banky dodnes. Bylo to hlavně neznalostí a nezkušeností lidí, nebo politickým tlakem?
„Pokusme se vybavit si to klima. Nenazval bych to politickým tlakem. S jistotou mohu tvrdit, že nebyl žádný telefonát typu musíte někam půjčit peníze. Byla to ale společenská objednávka - kapitál nemáme, tedy pojďme privatizovat na úvěr. To myslím byla slabina konceptu. Kromě několika spíše výjimečných projektů privatizace na úvěr selhala, bankám zůstaly nefunkční tovární haly a výrobní linky, v lepším případě. Dalo se postupovat jinak? „Obecně ano. Dnes vidíme, že nejlepší by byla privatizace vstupem zahraničního kapitálu, tedy reálným kapitálem, ne půjčeným. Ale atmosféra té doby (neprodávejme rodinné stříbro) to neumožňovala.
V roce 1994 se Kohoutek rozhodl skončit práci generálního ředitele a jako nástupce si vybral Klapala, tehdy v roli náměstka. „Považuji jej za jednoho z našich předních bankéřů, za velmi schopného odborníka. Jeho podíl na tom, co se nyní děje ve spořitelně, je minimální, je to dáno především transformací. Ano, staly se chyby, ale pokládal bych za velmi špatné, kdyby z vedení banky odešel, říká o Klapalovi jeho bývalý šéf.
Generální ředitel Komerční banky Richard Salzmann před svým odchodem z funkce řešil otázku, zda banka měla půjčovat velkým podnikům, a postavit se tak za naši ekonomiku i za cenu rizika nesplácení, nebo v zájmu své čistoty zavřít měšce. Jak na tuto otázku odpoví Klapal? „Zda jsme se měli postavit za ekonomiku? Tak, jak jsme se za ni postavili počátkem devadesátých let, to z krátkodobého hlediska vypadalo dobře, ale fakticky jsme se za ni nepostavili. Dlouhodobě jsme totiž neudělali dobrou službu. Ale to je zkušenost, kterou máme až teď. Kdyby někdo tehdy začal razit myšlenku pusťme do firem zahraniční kapitál, protože je bláhové, aby firma všechny zdroje včetně provozního kapitálu měla na úvěr, byl by považován za blázna.
Jak dopadne valná hromada, která se koná tento týden? Podle Klapala pro něj v každém případě dobře. Buď mu dá víc času na rodinu, nebo možnost svoji práci dovést do konce. Otázkou zůstává, co prospěje spořitelně, zda nástup celého nového vedení, které se bude muset zdlouhavě seznamovat s bankou, nebo setrvání části starého, které ovšem díl zodpovědnosti za nynější stav banky rozhodně nese.
