O nákupech v českém zdravotnictví se toho napsalo již hodně. Jde bezesporu o jednu z oblastí v českém zdravotnictví, která je nejméně transparentní a podléhá také nejmenší kontrole. To může vést k plýtvání či přímo ke korupci a klientelismu.
Nejde přitom pouze o drahou přístrojovou techniku, jakou byl v minulosti například proslulý CyberKnife, který pořídila Fakultní nemocnice v Ostravě za téměř 200 milionů korun, což byla suverénně nejvyšší cena tohoto přístroje na světě. Ještě mnohem méně transparentní jsou nákupy běžných zdravotnických prostředků či léků.
Jeden z mála záblesků, kdy jsme mohli vidět, jak v reálu probíhají nákupy v českém zdravotnictví, nám nabídl Nejvyšší kontrolní úřad. Když v letech 2012 a 2013 kontroval NKÚ čtyři fakultní nemocnice (nález NKÚ č. 12/23), zjistil řadu alarmujících skutečností. Nemocnice při nákupech léků a zdravotnických prostředků za stovky milionů korun nepostupovaly podle zákona o veřejných zakázkách, nýbrž nakupovaly přímo od vybraných dodavatelů. Navíc nebyly ani uzavírány písemné smlouvy, tudíž nebylo možné ověřit, zda sjednané ceny odpovídají cenám fakturovaným. To samo o sobě již zakládá významný korupční potenciál. NKÚ navíc zjistil významné rozdíly napříč nemocnicemi v nákupních cenách totožných léků či zdravotnických prostředků, když tyto rozdíly dosahovaly desítek až stovek procent!
Když se mělo již současné vedení ministerstva zdravotnictví k danému nálezu NKÚ v roce 2014 vyjádřit, v zásadě konstatovalo, že to je minulost a pokud bychom se na nákupy podívali nyní, tak se nic podobného již v „jeho“ nemocnicích neděje. Bohužel však přes opakované výzvy nebylo schopné to do dnešního dne nijak doložit. Podle mě jednoduše proto, že se ve skutečnosti nic nezměnilo.
| Přečtěte si další komentář autora o problémech českého zdravotnictví: Komentář: Problém zdravotnictví nejsou peníze, ale Němečkova nečinnost  |
Není to však pouze případ přímo řízených nemocnic. Nedávno jsme byli svědky zásahu policie v Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně. Jak jsme se později dozvěděli, jedním z důvodů této akce bylo trestní oznámení Nadačního fondu proti korupci, který poukázal na to, že nemocnice nakupovala dodávky za desítky milionů korun, které nikdy nebyly řádně vysoutěženy podle zákona. Právě tato nemocnice přitom patří k nejhůře hospodařícím u nás, s kumulovanou ztrátou 700 milionů korun.
Hlavním problémem je, že schází kontrola a přehled o skutečných nákupních cenách léků a zdravotnických prostředků. Nemocnice nakupují za cenu, která je záměrně nadsazená, aby jí takto mohly vykázat zdravotní pojišťovně, ale zároveň mají dohodu s dodavatelem, že jim vrátí část ceny zpět. Říká se tomu zpětný bonus a v konečném důsledku je to prostý podvod na zdravotní pojišťovny, kterým je vykazována jiná (vyšší) cena, než je skutečnost. Často o desítky procent.
To znamená, že nemáme přehled o skutečných tržních cenách zboží ve zdravotnictví. V nemocnicích navíc bují šedé nákupy, jinými slovy neexistuje vazba mezi soutěženým materiálem a jeho skutečnou spotřebou. Do nemocnic je dodáván „napřímo“ jiný materiál, než který je vybrán v zadávacím řízení. Jinými slovy nemocnice sice naoko něco vysoutěží, ale od daného dodavatele nakoupí třeba 10 procent své potřeby, zbytek nakupuje přímo od spřízněných dodavatelů. V tomto směru je zřejmé, že úplně nepomůže ani nedávno spuštěný registr smluv, protože nemocnice ani v současné době smlouvy nezveřejňují, jak by měly, protože velké množství zboží nakupují bez soutěže.
Jaké to má řešení? V prvé řadě je nutné na nemocnice „dupnout“ a získat data o nákupech tak, aby bylo možné porovnat vzájemně ceny a nekompromisně se ptát jednotlivých ředitelů, čím jsou způsobeny rozdíly napříč nemocnicemi. Vytvoření informační databáze cen může sloužit jako jednotný podklad pro soutěžení položek, objednávání, rozpočtování, nastavování limitů i reporting. V konečném důsledku to tedy povede ke zprůhlednění celého systému.
Zahraniční případy nám také ukazují, že dalším krokem k úsporám jsou jednoznačně centrální nákupy. Na západ od našich hranic to není nic neobvyklého, ba naopak. I Evropská komise nedávno potvrdila, že centrální nákupy ve zdravotnictví jsou jasným trendem ve všech vyspělých zemích. Například v Německu takto dohromady nakupuje 12 univerzitních nemocnic v ročním objemu 1,2 miliardy euro či 70 komunálních nemocnic za více než 1 miliardu euro ročně. To jsou příklady dobré praxe.
U nás se však stále hledají důvody, proč to nejde. Přitom pokud by nemocnice nakupovaly dohromady, povede to nejen k větší transparentnosti, ale i k eliminaci spřátelených dodavatelů či získání výhodnější ceny. Profitovaly by z toho ale i samotné nemocnice, které dnes musí zaměstnávat na řešení nákupů množství administrativních pracovníků či si administraci zakázek objednávat od drahých advokátních kanceláří. Právě odlehčením od administrativy by se nemocnicím nejen ulevilo, ale zároveň by ušetřily náklady s tím spojené, které by mohly dát třeba na odměny lékařů nebo zdravotních sester. Nezanedbatelným benefitem je rovněž vzájemné sdílení know-how mezi nemocnicemi. A nejde pouze o zdravotnické prostředky či léky. Centrálně mohou být nakupovány i IT či právní služby.
Z mého pohledu však takové tendry nemůže zajišťovat ministerstvo zdravotnictví, které na to nemá ani časové či personální kapacity a už vůbec ne potřebnou odbornou znalost. Když se podíváme do zahraničí, zjistíme, že centrální nákupy zajišťuje pro nemocnice většinou speciálně zřízená organizace, ve které jsou nemocnice sdruženy, či jedna nemocnice nakupuje pro ostatní. Předpokladem je samozřejmě to, že nákupy budou maximálně transparentní, a bude se důsledně sledovat nákladová efektivita, jinak řečeno nejlepší poměr ceny a kvality. Zatím však bohužel nějaké hlubší systémové řešení nákupů v českém zdravotnictví chybí a miliardy korun nemocnice tak nadále utrácejí bez jakékoliv kontroly.
Autor je poradcem ministra financí pro oblast zdravotnictví
