Ani padesát úředních razítek vám nepomůže, když si někdo vzpomene, že zrovna váš dům je třeba chránit pro budoucí generace.
Jiří Šalda si dal trochu neobvyklý dárek k narozeninám. Svůj dům na Petřinách v šesté městské pražské části nechal 23. listopadu zahalit do černého plátna s básničkou: Co se stane památkou, rozhodneme namátkou. Odvoláme, co jsme povolili, prosadíme, co jsme netušili. Vlastníkovi navzdory, změníme své názory. Co schválíme, nemusíme ctít, s vlastní hanbou budeme umět žít. Sláva státním orgánům na výsostech! Šalda tak vyjádřil frustraci z toho, že se svou vilou, za kterou zaplatil bezmála dvacet milionů, nemůže zacházet, jak by chtěl. Pocit zvůle státu v něm umocnilo to, jakým způsobem došlo k prohlášení domu, který plánoval zbourat, kulturní památkou. Verdikt ještě není definitivní - Šalda podal rozklad k ministrovi kultury. Pokud Daniel Herman rozhodnutí svých podřízených nezvrátí, stavitel Šalda dostavěl. Proč ale o tom vlastně psát?
Projděte si interiér domu ve fotogalerii:
Příběh Jiřího Šaldy nezapadá do klasických schémat, kdy si zlý developer neváží hodnot, stát neselže a dokáže mu v barbarské honbě za ziskem zabránit. Bez ohledu na správnost konečného rozhodnutí -na tu mají rozdílný názor i odborníci -, zda dům stojí za to ochránit jako dědictví pro společnost, byť za cenu omezení vlastnického práva majitele, stát tady poněkud selhal. A může k tomu klidně dojít znovu, po právní stránce nevybočily úřady ze zákonných mantinelů a to, zda si kupujete potenciální kulturní památku, ani při velké dávce obezřetnosti dopředu nezjistíte. Šalda si aktuálně svým lyricko-epickým počinem vykoledoval další řízení - tentokrát se magistrátní památkáři zajímají o to, zda připevněním plátna na dům zatím stále ještě potenciální kulturní památku nepoškodil.
Ano, ano... vlastně ne!
Dům z roku 1939 si Jiří Šalda - který se pohybuje ve stavební branži celý život - koupil před dvěma lety od dvou restituentek. Ty v něm bydlely desítky let, aniž tušily, že je něčím výjimečný. Nenapadlo to ani nového vlastníka, ten ostatně koupil nemovitost na dobré adrese s jasným podnikatelským záměrem. Naplánoval postavit třináct bytů, tři si chtěl ponechat, zbytek rozprodat. Zpočátku si pohrával i s myšlenkou, že objekt zrekonstruuje a dostaví. „Sám bydlím v domě z roku 1910, a ačkoli jsme při jeho přestavbě použili všechny dostupné technologie, stále bojujeme s plísní a vlhkostí,“vysvětluje Šalda, proč nakonec začal vést jedno řízení o demolici domu a druhé o povolení úplně nové stavby.
Přečtěte si exkluzivní rozhovor týdeníku Euro:
Roman Koucký: Naše společnost je nemocná
Zpočátku šlapalo všechno hladce.Majitel bez problémů prošel i obávanou komisí územního rozvoje na radnici Prahy 6. Její členové se zabývali tím, jakou by měl mít nový dům fasádu, požadavek na zachování původního domu nikdo nevznesl. Souhlas s demolicí dostal Šalda i od magistrátních památkářů a od Národního památkového ústavu. Snad jen jedna věta z vyjádření úřadů v sobě mohla nést zárodek pozdější Šaldovy křivdy -Národní památkový ústav napsal ve stanovisku o přípustnosti demolice, že se jedná o původní vilu, která má značnou architektonickou hodnotu i přes neuspokojivé kapacitní, technické a energetické parametry. Pro nový dům už měl nicméně Šalda 46 kladných vyjádření dotčených úřadů a čekal jen na demoliční výměr. Místo něj se ale dozvěděl, že ministerstvo kultury zahájilo řízení o prohlášení domu kulturní památkou. Návrh podal zastupitel za Zelené v Praze 6 a člen zmiňované komise územního rozvoje Antonín Nechvátal.
V tu dobu ještě Šalda nepropadal panice. Předpokládal určitou kontinuitu v postojích úředníků. A to neměl. Když se totiž ministerstvo kultury začalo v řízení o prohlášení či neprohlášení vily kulturní památkou znovu dotazovat odboru památkové péče pražského magistrátu a Národního památkového ústavu - tedy těch, kteří neprotestovali proti její demolici - dostalo odpověď, že dům by měl být zachován. Mohl jej (ale nemusel) navrhnout některý významný ruský emigrant, architekt Alexander Těrechov či Pavel Simonov (nebo oba), je jedinečnou ukázkou původní svébytné předválečné architektonické tvorby a pozdního funkcionalismu.
Vyšší princip státní
„Památkáři se k domu vyjadřovali celkem čtyřikrát a nikdo mi nikdy neřekl, že se dům nemá bourat. Ani se nepřišli osobně podívat. Je to hořká zkušenost, jak stát rozhoduje o vašem majetku. My jsme na rozdíl od těch, kteří dům prostě zboří, nechají si dát od památkářů pokutu a vesele staví, postupovali vždy v souladu se zákonem a takhle jsme dopadli“ vysvětluje Šalda, proč se naštval, rozhodl se zahalit dům do černé a zřídil internetové stránky, kde zveřejňuje veškeré dění a dokumenty týkající se jeho domu. Je prý rád, že mu lidé na stránkách vyjadřují podporu.
Šaldovo rozčílení trochu překvapivě chápe i zastupitel Prahy 6 Antonín Nechvátal, který návrh na památkovou ochranu vily podal. „Nejprve dostal od magistrátního památkového odboru souhlas s bouráním, následně se ale vyjádřili pro památkovou ochranu domu. Tady vidím určité selhání. Určitě mohli podat sami dříve návrh na památkovou ochranu. Na druhé straně, dokud neměl pan Šalda demoliční výměr v ruce, nemohl počítat najisto, že dům, u kterého se později ukázalo, že má hodnotu, zbourá,“ říká Nechvátal.¨
Čtěte rozhovor s architektkou Jiřičnou:
Architektka Jiřičná: Jednou se ten tank musí rozjet
Za poněkud nešťastný považuje příběh vily i Alexandra Křížová z Národního památkového ústavu. „Ta vila je nádherná. Ano, mohli jsme již dávno z vlastní iniciativy podat návrh na její ochranu, jak nám někteří vyčítají. Národní památkový ústav je ale na personálním minimu a musíme plnit správní lhůty, proto nemáme kapacity a čas věnovat jednotlivým případům tolik pozornosti, jakou by si zasluhovaly,“ vysvětluje. V ústavu, kde je čistý nástupní plat vysokoškoláka 14 308 korun, je poměrně značná fluktuace a jednotlivé sekce spolu ne vždy ideálně komunikují. Referent se potom podívá do evidencí, zjistí, že dům není v památkové zóně, není chráněný a s demolicí vyjádří souhlas. Zaměstnanci jsou také někdy demotivovaní - i v případě, kdy podnět z vlastní iniciativy podají nebo takový návrh odborným vyjádřením doporučí, ministerstvo kultury vůbec nezahájí řízení či stavbu památkou neprohlásí, jako se stalo v minulosti například u Libeňského mostu nebo v jiných případech.
Ochrana vyrůstá zdola
Vraťme se ale zpět k vile na Petřinách. Zastupitelé Prahy 6 nakonec přijali usnesení, že Šaldův příběh může vyústit v obecné znejistění investorů a motivovat k obcházení zákonů. „Porovnal jsem si další známé případy z Prahy 6. Slavná návrhářka Blanka Matragi chráněnou vilu zbořila, na Hanspaulce dostal majitel povolení na úpravu terasy, místo toho tam postavil načerno dvoupatrové monstrum. Pan Šalda o všechno požádal, zákon respektoval. Něco tady nehraje. Buď máme špatné zákony, nebo je neumíme vymáhat a ten, kdo je dodrží, je potrestán,“ soudí Jiří Růžička, zastupitel Prahy 6 a senátor. V Praze 6 by teď měl alespoň vzniknout seznam nemovitostí, které jsou nedostatečně chráněné. To by mohlo pomoci podnikatelům, jako je pan Šalda, ale ani to nebude znamenat žádnou velkou jistotu. Kdokoli se může ozvat ve chvíli, kdy má jít nějaká stavba k zemi, byť nebude na žádném seznamu. To je ale podle Richarda Biegla, jednatele Klubu Za starou Prahu, často jediný možný způsob, jak zachránit historii pro další generace.
„Tenhle moment, kdy se veřejnost mobilizuje v hodině dvanácté, provázel celé minulé století. Hodnoty tu jsou, ale formální akt, který je ochrání, a moment rozpoznání, že tu jsou, přicházejí ve chvíli, kdy o ně má být společnost ochuzena. Zároveň to, že veřejnost začne za ty stavby bojovat, znamená, že bychom se nad nimi měli zamyslet. Tahle improvizace pomáhá chránit naše dědictví. Památková péče vyrůstá zezdola a je to tak správně,“ říká Biegel. Pokud si investor koupí zachovalý dům ze třicátých let, je podle něho alibismus, ne-li barbarství tvrdit, že nemohl tušit, že má nějakou historickou hodnotu. „Mohl přece počítat s tím, že se objeví někdo, kdo se za dům začne brát,“ podotýká Biegel.
Čtěte rozhovor s americkým realitním expertem:
Michael Gubbins: Véčko by se do New Yorku hodilo
