O „danajském“ daru-nedaru sochy Jana Palacha z Francie podruhé
[perex]
O „danajském“ daru-nedaru sochy Jana Palacha z Francie jsme již referovali (EURO 28/2008). Týdeníku EURO se však podařilo získat dva dokumenty, které dodávají příběhu domnělého „Sarkozyho daru“ přece jen jasnější kontury…
V prvním z nich, v interním materiálu ministerstva zahraničních věcí (MZV) z letošního 7. února, který vypracoval a schválil český velvyslanec v Paříži Pavel Fischer jako podklady před jednáním náměstka tohoto resortu Tomáše Pojara, se úvodem píše: „Iniciativa sochy Jana Palacha se zrodila jistě z těch nejlepších úmyslů. Zdá se nám však, že neprošla řádnou interní kritickou diskusí a že máme co do činění s dobrým úmyslem snaživého velvyslance (Francouze Charlese Friese v Praze – pozn. red.), který vyrostl v nevkusný a nedobrý projekt. Podle našeho názoru jde o skvělé gesto, které může skončit nakonec velkým nedorozuměním.“ A gesto už nedorozuměním skončilo.
Ve hře byl Sarkozy i Fillon
S první nabídkou obřího díla Andráse Becka, jež zatím existuje pouze v sádrové podobě v Meudonu na předměstí Paříže, přišel sám Fries na podzim 2007, ale českou stranou mu bylo sděleno, „že to není úplně dobrý plán“. Proč? „Argumentovali jsme tím, že není jasné, proč zrovna Francie by nám měla darovat Palachovu sochu, když s Francií nemělo téma dosud nic společného. Šlo přeci jenom o protest občana zoufalého z vnitropolitické situace v zemi, za kterou mohl tehdejší stranický aparát jednající pod taktovkou Kremlu. Daleko srozumitelnější by takové gesto snad bylo od ruského velvyslance. A to i přesto, že jde především o reflexi vnitřní situace v tehdejším Československu,“ píše se ve zprávě. Z jejího dalšího obsahu vyplývá, že Fries skutečně kalkuloval s myšlenkou, aby sochu předával prezident Nicolas Sarkozy při své červnové návštěvě Prahy, byť to diplomaté dosud popírali. Přestože prý Fries myšlenku opustil (a po přímluvě Čechů měl z Elysejského paláce dostat instrukce k zastavení projektu), začal „pracovat na tom, aby sochu přivezl premiér François Fillon při předání PRES EU v lednu 2009. Proto jsme po poradě s ústředím (mezi jinými ministr Schwarzenberg a premiér Topolánek) začali aktivně proti projektu argumentovat.“ Osloveni byli vysocí diplomaté Adrien Reynaud, Jacques Lapouge a Christophe Leonzi, přičemž všichni prý měli pro „českou starost“ porozumění. A i z úřadu vlády sdělili, že projekt zastavují, neboť „je jim jasné, že není vůči nám citlivý“. Šestici Fischerových argumentů ze zprávy MZV ocitujme v plném znění:
DOKUMENT
„Nechte si sochu doma, uděláte nám největší radost“
1. Protest Jana Palacha nesměřoval proti Francii, která v té době byla přinejmenším v mlčící skupině zemí, jež se proti normalizaci u nás nějak neangažovaly. Jeho protest byl určen především jako odpověď vnitřním poměrům v Československu.
2. Památka na Jana Palacha u nás již existuje a nedomníváme se, že by naše města měla tak velké prestižní náměstí schopné unést takové monumentální dílo, které nám Francie chce nyní darovat: přece jen jde o dar, který bychom měli umět důstojně umístit.
3. Výrazové prostředky díla (ukazují postavu s rukama nad hlavou skoro ve vítězném olympijském gestu) nejsou srozumitelné, mohou dokonce působit jako oslava sebevraždy. Navíc lidovému publiku mohou připomínat některé ohnivé mužíčky z večerníčků pro děti.
4. Velvyslanec Fries sice možná bude mluvit o „usmiřování pamětí“, ale to je koncept vhodný pro diskusní večery intelektuálů v pařížských salonech, kde se snesou subtilní myšlenky, ale na veřejném prostranství takový výklad neuspěje.
5. Pokud by Francie opravdu chtěla něco z naší historie 20. století vyzdvihnout, pak se nabízí otázka, zda spíše neočekávat reflexi některých míst pro bilaterální relaci bolestnějších (1938).
6. Ve Francii chybí místo věnované Palachově památce, a přitom se takové nachází v Lucembursku, v Itálii a Velké Británii. Soudíme navíc, že města a vesnice ve Francii dosud pojmenovala jen málo ulic po našich velikánech.
Jeana Moulina za Jana Palacha?
Na základě uvedeného Češi navrhli umístit Palachův pomník ve Francii a recipročně nabídli hledat v ČR místo, jež by bylo věnováno významnému Francouzovi (v obou textech MZV se hovoří o odbojáři Jeanu Moulinovi, jenž byl roku 1943 umučen nacisty). Minulé úterý pak týdeníku EURO velvyslanec Fries k této věci sdělil: „Projekt tím bude vyvážený. Jsme s výsledkem dohody spokojeni. V tisku proběhla řada informací, které nebyly pravdivé, vždy jsme s Čechy pracovali ve velmi přátelské a konstruktivní atmosféře… Řešením, které preferovaly obě strany, bylo postavit sochu ve Francii.“ Nicméně alespoň v počátcích Friesovy osobní iniciativy tomu bylo přece jen trochu jinak, pokud uvěříme zprávám MZV.
Do věci se však vložil i Mělník. Na základě článku v Lidových novinách (LN) napsal 16. června – tedy v den Sarkozyho návštěvy – mělnický starosta Miroslav Neumann e-mail českému ministru zahraničí i francouzské ambasádě, v němž město projevilo o „dar“ zájem a vyhlédlo i umístění před gymnáziem, kde český mučedník studoval. Mělník posléze souhlasil i s finančním plněním, neboť výroba tříapůlmetrového artefaktu vybraným slévačem ve Francii potrvá půl roku a zhltne asi 1,5 milionu korun. A s tím souvisí i druhý dokument, který má týdeník EURO k dispozici. Ve Fischerově zprávě z letošního 20. června se píše: „Zastavíme pak jednání s francouzskou stranou (schůzka se starostou Dijonu plánovaná již na úterý 24. června) a začneme pracovat na mělnické variantě. Nakonec budeme o všem informovat francouzského velvyslance.“ Hmmm. Má snad Mělník větší a prestižnější náměstí než Praha? Nebude socha připomínat mělnickým lidovým vrstvám ohnivé mužíčky? A kde skončí tolik chtěný francouzský hrdina? Otázek je dost, dejme tedy slovo velvyslanci Pavlu Fischerovi, aby nám některé rozpory ještě vysvětlil:
(jako rozhovor, foto Fischer)
EURO: Mělník zájem o sochu oficiálně na radě města potvrdil. Podle našich informací jste připraveni jednání o umístění sochy v Dijonu zastavit. Která varianta tedy dostane přednost?
FISCHER: Bez komentáře.
EURO: Proč nemohl být pomník v Praze a proč už jeho umístění v Mělníce nevadí? FISCHER: Bez komentáře.
EURO: Z jakého důvodu považujete iniciativu velvyslance Friese za nedobrý projekt? FISCHER: Celý projekt sochy byl iniciativou asociace přátel Andrase Becka. Na základě jejich oslovení jsem reagoval v tom smyslu, jak jsem vám popsal v minulosti. Tedy – proč nám chcete sochu přivézt? Proto, že ve Francii čin Jana Palacha vyvolal odezvu, jak sami říkáte? A vlastně proč ve Francii chybí socha věnovaná Janu Palachovi? Hledejme pro ni proto umístění zde, v ČR již monumenty jsou.
EURO: Šlo o vaše osobní rozhodnutí nabídku nepřijmout, či jste věc konzultoval s odborníky (kunsthistoriky, romanisty)? Kterými? FISCHER: Ano, například s Ivanem Medkem jako člověkem, který má jistý názor na stát, na státnost, na historii. Seznam však byl delší, nespoléhám v těchto věcech na svůj osobní úsudek.
EURO: Byla česká diplomacie v tomto kroku jednotná, anebo se někdo přímo postavil za sochu v ČR? FISCHER: Nevím, koho přesně míníte slovem „diplomacie“. Máte-li na mysli ministra zahraničí, pak jeho názor na sochu byl takový, jak jsem popsal výše: postavme sochu ve Francii, když tam památník doposud chybí.
EURO: Může takováto „malichernost“ zkomplikovat vzájemné vztahy obou zemí, jež se ujímají předsednictví EU? FISCHER: Mluvíte o malichernosti. Já považuji sochu Jana Palacha za významný odkaz, symbol, součást paměti. Cítím jako svou povinnost najít cestu, jak iniciativě asociace pomoci. Jinak soudím, že vztahy Francie a ČR jsou na mimořádně dobré úrovni: Počet konzultací v minulých měsících, pracovních jednání i návštěv byl poslední dobou natolik vysoký, že zmizely i předsudky, které jsme o sobě doposud měli. Nejen diplomaté, ale i politici a vysocí úředníci totiž mají za sebou velké společné dílo příprav předsednictví.
EURO: Jak se vy, jakožto křesťan, díváte na takovouto oslavu lidské oběti sebeupálením? FISCHER: Jak se na ni dívám… Jako občan jako na totální protest proti poměrům. Jako křesťan jako na tajemství. Doma jsem měl Palachovu fotografii každý den před očima. Měli jsme ji pověšenu na zdi. Jako memento, jako apel. Jan Palach nastavil zrcadlo své době. I mně osobně.
Martin Rychlík
*
(na 2. stranu)
Komentář
Palach a Socha svobody
Projekt s Palachovou sochou byl nápadem francouzského velvyslance Friese, jemuž na něm záleželo. Z nám neznámých důvodů se jej český velvyslanec v Paříži rozhodl zablokovat. Jeho argumenty, které vyplývají z dopisů pro náměstka Tomáše Pojara, jsou falešné. A směšné. Napsat, že „máme co do činění s dobrým úmyslem snaživého velvyslance, který vyrostl v nevkusný a nedobrý projekt“, je od pana Fischera skutečně nevkusné a také to není dobře. Nejtrapnější pasáží jeho zprávy je, když si diplomat hraje na znalce umění a kritizuje uměleckou hodnotu sochy Andráse Becka: Palach jako olympijský vítěz, oslava sebevraždy či ohnivý mužíček z večerníčků pro děti…
Posláním velvyslance není, aby odmítal návrhy země, kde působí, vůči zemi, jež ho vyslala. Nemá vytvářet konflikty, ale měl by třecí plochy zahlazovat. To je podstatou věci. Někdo si však myslí, že vypadá dobře, když zemi, kam ho vyslali, pomlouvá, protože cítí, že obecně na Francii oficiální česká místa pohlížejí skrz prsty a že se takto více zavděčí těm, kdo mu dávají chleba. Trochu laciná taktika. Naše tvrdé (a bezdůvodné) odmítnutí značně naštvalo francouzskou diplomacii; to však nikdo otevřeně neřekne, proto Francouzi vypouštějí slova o tom, že se nic nestalo.
Jakmile se o záležitost začala zajímat média, Fischer pochopil, že přestřelil, a zahájil úhybný manévr. Začal věc naopak prezentovat tak, jako že hledá ve Francii místo pro sochu. Žádný velvyslanec nemá za úkol hledat v zemi působení umístění pro pomník, který vyrobil místní umělec. Jeho prací je hledat místo v Česku. Těžko si lze představit, že by český velvyslanec objížděl francouzské starosty a nabízel jim francouzskou sochu… Pak přišla překvapivá reakce z Mělníka, jenž Fischera zaskočil, a proto najednou otáčí a říká, že hledání místa ve Francii zastaví a začne pracovat na „mělnické variantě“. Jenže. Dříve zastával názor, že česká města nemají takové velké prestižní náměstí, jež by uneslo takové monumentální dílo.
Celý příběh vypráví o malosti, závisti a trapném politizování všemožného. V ČR stále vládne přízemní dojem, jako by na sochu Jana Palacha měl právo jen český sochař. Nejlepší paralelou je Socha svobody, jíž Francouzi kdysi nabídli USA. Nikoho tenkrát v USA nenapadlo vykládat, že to je projev francouzského velikášství či nadutosti nebo čeho, ale přijali ji pozitivně – a Socha svobody je dnes nádherným symbolem svobodné společnosti a zároveň i dominantou New Yorku.
Francouze jsme velmi urazili. Na tom nic nemění ani to, je-li prezident Sarkozy někomu sympatický, nebo není. Urazili jsme jejich velvyslance a stát. Socha se samozřejmě odmítat neměla; nepřímým důkazem je i zcela normální reakce z Mělníka, kde zjevně v nabídce nadutost nevidí. Palachova socha by mohla být krásným symbolem nejen česko-francouzské blízkosti, ale i otevřenosti vůči světu a Evropě.
Česká diplomacie by aféru ráda zametla pod koberec. Byla by to škoda. Ať je vidět, čeho je schopen náš velvyslanec v Paříži! Bývalý osobní sekretář pomocného pražského arcibiskupa Františka Lobkowicze má zřejmě jiné priority. Například loni při připomenutí výročí založení Charty 77 v Paříži bylo jeho nejvýznamnějším počinem, že nechal za Chartu sloužit v chrámu Notre Dame mši. Se zájmy státu to nemá mnoho společného. I proto by bylo dobré, kdyby v zájmu česko-francouzských vztahů velvyslanec Fischer na případné slavnostní odhalení sochy do Mělníka raději nejezdil.
István Lékó
*
CHRONOLOGIE (foto kniha)
Janovo putování**
1969 až 1970 – ve Francii vzniká koncept 3,5metrové sochy od Andráse Becka, který o umístění díla v Čechách sám stál; dodnes je uložen v depozitáři na předměstí Paříže (nedaleko „Sarkozyho čtvrti“ Neuilly-sur-Seine).
Podzim 2007 – velvyslanec Fries přichází s nápadem věnovat sochu Praze. Je mu sděleno, že to „není úplně dobrý plán“.
Únor 2008 – v materiálu MZV zazní šest důvodů proti přijetí sochy. V MF Dnes se pak objevuje zmínka o soše: „Jenže k dílu se v Česku nechce nikdo znát a Francouzi jsou z toho dost rozladěni,“ píše autor.
Červen 2008 – Sarkozyho návštěva ČR. Článek o „odmítnutém daru“ v LN přivádí do hry Mělník, který zájem o památník potvrzuje a souhlasí i s finančním plněním.
Leden 2009 – Friesem již dříve zamýšlené předání sochy z rukou premiéra Fillona při výměně předsednictví EU s ČR. Bude socha instalována? A kde?