Nominace kvapná málo platná. Ani týden nepotřebovala svatozář navrženého českého eurokomisaře na to, aby se přestěhovala z truchlivé, zbrkle nainstalované postavy Miloše Kužvarta na majestátní hlavu symbolu pražsko-bruselského dohadování Pavla Teličky. Skandál způsobený Kužvartovou rezignací nikdo neodnesl – naopak politikům stačilo navézt pár koleček peprných výroků o zdanění kondomů nebo o indispozici poslance Kotta a doma je nepříjemnost zahlazena. Zahraničí zase ukonejšilo známé Teličkovo jméno. Zbývá však leccos k vysvětlení.
Není pochyb o tom, že Telička bude lepším komisařem než Kužvart. Zkušený diplomat znalý bruselského prostředí s výbornou jazykovou výbavou je pravým opakem zapomenutého exministra Zemanovy vlády. Zatímco Kužvart by byl především zástupcem České strany sociálně demokratické v Evropské komisi, Telička má šanci stát se skutečným evropským komisařem, formálně nezávislým na některé z českých partají, ba dokonce nezatíženým názorovou příslušností k některému politickému směru. Vlastně takové libero na evropském hřišti, vpravdě havlovský nepolitický politik. Vyprodukuje-li ovšem nová funkce z dosavadního úředníka politika, může právě kvůli neukotvenosti Telička domácí vládě za čas přerůst přes hlavu.
Kužvart se do eurosvěta narodil nechtěně a nečekaně, jako nedochůdče byl od začátku životně závislý na Špidlově inkubátoru. Ani major Zeman by nedokázal vypátrat, jestli byl jeho náhlý exitus obyčejnou sebevraždou poté, co vyhodnotil své budoucí bruselské vyhlídky jako zoufalé, nebo sebevraždou z donucení, kdy někdo outsiderovi odmítl pomoc. Pravda bude jako obvykle uprostřed. Za to, že Kužvart neprorazil tichý bojkot svých odpůrců včetně sehraného tandemu Pavla Teličky a Cyrila Svobody, a způsobil tak nevídanou aféru evropského rozměru, ovšem může hlavně Vladimír Špidla a jeho sebevědomé přesvědčení, že všechno jde, stačí jen chtít.
Telička účinkoval ve hře o komisaře odedávna, vnímán coby apolitický profesionál platil za rezervu, kdyby nikdo lepší nebyl po ruce. Pád Kužvarta byl proto jeho hvězdnou hodinou. Teličkova nominace svedla dohromady pozoruhodnou skupinu: Unii svobody jako vehementního navrhovatele v koalici, Cyrila Svobodu jako lídra liberálnějšího názorového proudu v KDU-ČSL a pragmatiky v sociální demokracii. Proteličkovský tlak byl tak silný, že odsunul na vedlejší kolej i všemi koaličními stranami přijímanou Vlastu Štěpovou nebo člena sociální demokracie, Svobodova náměstka Jana Kohouta. A když se z Bruselu ozval Romano Prodi, aby si Češi s výběrem pospíšili a už raději neexperimentovali, měl Telička vyhráno.
Poraženými ve hře o eurokomisaře jsou jasně Vladimír Špidla a šéf lidovců Miroslav Kalousek. Říká se, že jen hlupák si dvakrát sáhne na rozpálenou plotnu. Co si ale myslet o premiérovi, který přesně rok po debaklu ČSSD při volbě prezidenta republiky udělá stejný personální kotrmelec v případě eurokomisaře? Má štěstí, že rozhodnutí bylo v rukou pouze vlády, a ne Parlamentu, jinak by se už brzy jel do Bruselu Prodimu představit kandidát ODS Bedřich Moldan. Špidla vlezl do pasti především sázkou na Kužvarta, kterého sice – a tím celé zemanovské křídlo ve straně - znemožnil, avšak zaplatil za to zbytkem své autority. K samotnému Teličkovi má Špidla vztah neutrální. Také Kalouska víc vytočila Svobodova sóloakce než nový komisař. Předseda křesťanských demokratů dokonce ve snaze vyhranit se víc vůči vládě překročil obecně uznávané hranice vkusu, když Teličkovi naložil na bedra i hříchy jeho otce. Oč elegantnější byly výhrady ODS, která se podržela věcných argumentů a napadla Teličku „jen“ za špatně dojednané podmínky českého vstupu do unie. To si ale samozřejmě Kalouskova vládní partaj nemůže dovolit.
Z Kalouskových úst zněla morální kritika nového kandidáta hodně křečovitě, jenže jak s ní nesouhlasit? Vždyť Pavel Telička nebyl jen řadovým členem KSČ, ale i funkcionářem. Nechal se mezinárodním oddělením jejího ÚV nanominovat do celozávodního výboru ministerstva zahraničí a nebýt vítězného listopadu, mohl být z nadějného kádru už tehdy mocný muž. Prozřít až při revoluci umí kdekdo. Politický instinkt Telička vlastně neosvědčil, i když cynik by řekl, že právě naopak.
Je vůbec otázkou, zda byl Telička ještě apolitickým kandidátem, když politici napravo i nalevo spojují jeho jméno tak silně s Unií svobody. Fungují-li mezi bruselskou hvězdou a odumírajícími unionisty informační kanály, jak kdekdo tvrdí, obejde se vzácná spřízněnost i bez partajní legitimace. V ODS, která zpravidla obzvlášť podezíravě vnímá všechny druhy mimostranického spolčování, se dokonce v souvislosti s Teličkovou nominací mluví o novém triumfu „pravdy a lásky“. Na té paranoii možná něco je. Unionisté už už prchají hrobníkovi z lopaty, v éteru poletují Zieleniec, Kasl, Pajerová a jiní, Špidla chce otevřít dveře do sněmovny tříprocentním stranám. Spasí-li jednou šik zezelenalých liberálů silná osobnost z Bruselu, obejde se i ČSSD ve vládě bez komunistů. Tak či tak, Telička už politikem je.
