Pětatřicetihodinový pracovní týden se neosvědčil. Proč ho nezrušit?
Francouzští veřejní činitelé projeví čas od času osvěžující upřímnost. Naposledy se tak stalo počátkem října, kdy ministr pro státní rozpočet Alain Lambert předvedl vlastní politickou variaci na téma známé Andersenovy pohádky a prohlásil, že císař je nahý. V projevu ve francouzském parlamentu vyjádřil svůj skutečný názor na zákon, kterým byl před čtyřmi lety zkrácen pracovní týden v celé zemi na 35 hodin.
Tento zákon, jak prohlásil Lambert, připraví francouzskou ekonomiku každoročně o sedmnáct miliard dolarů – a navíc je příčinou snižování její výkonnosti, jež se výrazně projevilo v průběhu několika posledních let. „Všichni Francouzi si myslí, že zavedení pětatřicetihodinového pracovního týdne bylo ekonomickou chybou,“ uvedl ministr.
Skutečně si lze v Evropě po druhé světové válce stěží představit horší případ sociálního experimentování. Francouzská úprava zavádějící pětatřicetihodinový pracovní týden (ta splnila hlavní článek volebního programu bloku levého středu, který se v roce 1997 dostal těsnou většinou hlasů opět k moci) doslova pluje proti proudu dějin. Příslušný zákon dopodrobna upravil pracovněprávní vztahy v době, kdy ostatní státy prováděly v této oblasti deregulaci, a snížil počet pracovních hodin v okamžiku, kdy se průměrná pracovní doba v průmyslových zemích začala postupně zvyšovat. Francouzi nyní tráví v práci méně hodin než příslušníci kteréhokoliv jiné země v rozvinutém světě – v průměru o 24 procent méně než dělníci a zaměstnanci v USA. Zákon způsobuje podnikatelům další náklady snižující jejich konkurenceschopnost: produktivitu práce negativně ovlivnil požadavek zákona, aby zaměstnavatelé vypláceli svým zaměstnancům nezkrácenou mzdu i po snížení počtu pracovních hodin. Lambert má pravdu: tenhle zákon nestojí za nic. Francie by ho měla zrušit.
Upřímnost je však jedna věc a skutečné jednání je věc druhá. Nečekejme, že francouzská vláda pravého středu s tímto zákonem něco udělá. Třebaže se původně zdálo, že Lambertova kritika vnáší do debaty trochu zdravého rozumu, Paříž rychle zařadila zpátečku. Ministerský předseda Jean-Pierre Raffarin naznačil, že je jaksi nemyslitelné, aby se zákon skutečně zrušil. Ministerstvo financí zase sdělilo, že skutečné výdaje spojené s jeho aplikací nejsou zase až tak vysoké – činí prý přibližně „jen“ dvanáct miliard dolarů ročně. Pan premiér ani ministerstvo neberou na vědomí, že se podle průzkumů veřejného mínění zákon nijak zvlášť nezamlouvá padesáti čtyřem procentům Francouzů, třebaže jim spadla do klína spousta čtyřdenních víkendů. Raffarin pochopitelně – z důvodu rostoucí nespokojenosti s vládní politikou – nestojí o nekonečný boj s francouzskými odbory, jenž by mohl ohrozit prosazení jiných součástí jeho programu, například reformy zdravotní péče.
Věčná škoda! Zákon o pětatřicetihodinovém pracovním týdnu vyslal do světa velmi negativní signál, který jako by naznačoval, že se Francie už nezajímá o hospodářský růst, blahobyt, dynamický rozvoj a podobné záležitosti. Francouzští zákonodárci vycházeli z mylného předpokladu, že celkové množství práce představuje konečnou veličinu, jejíž spravedlivé rozdělení povede ke snížení nezaměstnanosti. Skutečný život se podobnými teoriemi neřídí – většina francouzských firem nepřijala více nových pracovních sil; navíc je logika zákona o pětatřicetihodinovém pracovním týdnu vysloveně pesimistická, jelikož předpokládá, že Francie už nikdy nedosáhne ekonomického růstu. Nejhorší je však podle prominentního francouzského ekonoma Jean-Paula Pollina skutečnost, že pětatřicetihodinový pracovní týden „vnuká lidem myšlenku, že práce jako taková je jejich nepřítel a že čím méně pracují, tím lépe pro ně“. „V tomto směru se jedná o pravou katastrofu, o historický omyl,“ tvrdí ekonom.
Musíme ovšem přiznat, že některé skupiny na této právní úpravě vydělaly. Obřím společnostem, jako jsou Renault a Michelin, ustanovení zákona o pětatřicetihodinovém pracovním týdnu prospělo, protože jim umožnilo zavést pružnější systém pracovních směn. To je také jeden z důvodů, proč se mocná odborová federace francouzských odborů Medef staví proti zrušení zákona.
Pružnosti pracovní doby lze ale dosáhnout i jinými, méně nákladnými způsoby. Kromě toho vedlo zavedení pětatřicetihodinového pracovního týdne i do veřejného sektoru k citelnému zhoršení veřejných služeb. To platí obzvláště o francouzském zdravotnictví, kdysi tak vychvalovaném: lékaři dnes pracují v průměru o dvacet procent méně. Nedostatek pracovníků v nemocnicích a pečovatelských domovech, který se projevil v důsledku pětatřicetihodinového pracovního týdne, byl hlavní příčinou více než politováníhodné skutečnosti, že srpnová vedra způsobila ve Francii smrt čtrnácti tisíc lidí.
Lambertovo přiznání se dalo vyložit jako náznak vládních kruhů, že Francie hodlá změnit kurs. Německý kancléř Gerhard Schröder se vyjádřil mnohem otevřeněji ohledně potřeby větší konkurenceschopnosti německého hospodářství a Spolkový sněm bude 17. října hlasovat o balíčku ekonomických reforem. Zahájením diskuse o pětatřicetihodinovém pracovním týdnu – a následnou nečinností – by mohla Francie promarnit další šanci k provedení skutečné reformy.
Francie: méně pracovních hodin
Průměrný počet odpracovaných hodin na zaměstnance za rok 2002
Francie 1459
Velká Británie 1707
Japonsko 1809*
USA 1815
*2001
Zdroj údajů: Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD)
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Michael Makovec, www.LangPal.com
