Srovnávat karikatury Mohameda s bombou v turbanu a popírání holocaustu jako dvě rovnocenné svobody projevu je morální relativismus a intelektuální pokřivenost prozrazující, v jak hlubokém duchovním marasmu se Evropa ocitla. Stojí nám proto za námahu si je analyzovat a dát do kontextu historických faktů, současného stavu světa, motivů člověka tento čin konajícího a jeho záměrů vůči budoucnosti.
Skutečným ekvivalentem dánských karikatur by při nejlepším mohly být karikatury v některé islámské zemi naznačující agresivnost nějakého Žida, křesťana nebo všeobecněji příslušníka západní civilizace. Přesně takovéto karikatury již nejméně dvě desetiletí vycházejí denně po stovkách ve všech islámských zemích bez výjimky. Ekvivalentní reakcí by tudíž bylo pálení všech muslimských vlajek ve všech západních zemích, vypalování všech islámských vyslanectví, vyhrožování popravou karikaturistům a jejich vydavatelům, plus bojkot všeho zboží ze všech islámských zemí. To se samozřejmě nikde neděje. Bylo by to nejen neslušné, nýbrž i špatný byznys, na kterém by prodělali všichni kromě výrobců a prodejců islámských vlajek.
Motivací dánských karikaturistů bylo dozvědět se, jaké karikatury vůbec lze v Dánsku tisknout a jak na ně kdo může reagovat. Dozvěděli se to štědře a potvrdili nám neustálé ujišťování všech evropských politiků včetně českého prezidenta, že islám je pro Evropu přínosem, nikoli hrozbou.
Co si myslí Evropané
Skutečným ekvivalentem popírání holocaustu by ve vztahu k islámu bylo tvrzení, že nikdy nebyly žádné křižácké výpravy, že žádní křesťané nikdy žádné muslimy nezabíjeli a že si to muslimové vymysleli, aby mohli Západ vydírat. Samozřejmě že to žádného historika nenapadne, protože křižácké výpravy – které vedle muslimů zmasakrovaly také hodně Židů a ještě víc těch „jiných“ křesťanů – jsou historicky dostatečně dokumentované. Jako ten holocaust. Proč to tedy napadá popírače holocaustu? Asi proto, že jejich motivem není obyčejná badatelská žízeň po historické pravdě, nýbrž něco trochu jiného.
Posloucháme-li popírače holocaustu pozorně a mezi řádky, nemůže nám uniknout, že říkají čtyři věci: a) holocaust nikdy nebyl, b) Židé si jej zasloužili, c) zemřelo jich v něm příliš málo, d) až to zas půjde, uděláme jim to znovu a tentokrát pořádně. Popírání holocaustu je tedy ve své podstatě nabádáním k jeho zopakování. Právě to – a jen to – bylo pro Německo a další evropské země důvodem k uzákonění jeho zákazu.
Ale protože Evropané sami už na hromadné vraždění nemají žaludek, přichází jim k tomu vhod jako na zavolanou nový fašismus islámský, který se netají, že Židé jsou jeho primárním terčem určeným k vyvraždění. Netají se tím Írán, netají se tím Palestinci a netají se tím už 37 procent umírněných muslimů britských, kteří podle nedávné sondáže pokládají své židovské spoluobčany za „legitimní terč v řešení blízkovýchodního konfliktu“. Což přibližně odpovídá čtyřiceti procentům britských muslimů, kteří si podle téže sondáže přejí v Británii zavést islámské právo šaríja. A netají se tím islámské demonstrace v západních městech nesoucí transparenty typu „Beware The Real Holocaust“ a „Kill Jews For Peace“.
Zabíjet Židy pro mír se stalo legitimní součástí mírového procesu, ke které Evropané ochotně budují ideologickou kulisu, na jejímž pozadí by se další masakr mohl konat, aniž by je musel příliš pohoršovat. Popírání holocaustu je jen jedním a poměrně malým obrázkem na této kulise, který hoví myšlení neonacistickému.
Tím větším obrazem je politická korektnost neomarxistického levicového intelektualismu zakuklená do antirasismu, antiimperialismu, lidskoprávismu, boje za mír a spravedlnost pro utlačované. Tou se během posledních dvou desetiletí pomocí dobře sehraných mediálních strategií a politiky EU podařilo Evropanům obrátit naruby celé vnímání světa a vytvořit obraz, kterému pomalu všichni začínáme věřit.
V tomto obraze všechno, co souvisí se západní demokracií a její obranou, je nový nacistický militarismus, zatímco všechny světové tyranie – od Fidela Castra, přes Saddáma, Tálibán a iránské mulláhy po al-Káidu, Hamás a islámskou vyvražďovací armádu v Súdánu – jsou mírová hnutí. Všechny masakry, útlaky a upírání práv náboženským a etnickým menšinám, disidentům a ženám jsou jen oprávněné a pochopitelné reakce na zločiny Západu, který musí pečlivě dbát, aby vrahy neurážel tím, že by je nějakými prokázanými fakty označil za vrahy.
Dlouholetým mediálním zveličováním každé nepravosti Západu a zamlčováním tisícinásobných surovostí na druhé straně se tak hlavními nacisty světa stávají Spojené státy a Izrael, hlavními hrdiny svobody a demokracie Arafat, bin Ládin a íránští mulláhové. Díky této vytrvalé masáži mozků se dnes může stát, že bývalá Blairova ministryně pro mezinárodní rozvoj (odstoupila na protest proti invazi v Iráku) Clair Shortová dokáže říct:
„Příčinou velké většiny válečných konfliktů ve světě je americká podpora Izraele.“
Vyjádřila tím ostatně názor šedesáti procent Evropanů a snad devadesáti procent evropských médií, s výjimkou několika konzervativních černých ovcí jako Daily Telegraph nebo Daily Mail.
Levicové vymývání mozků sice ještě holocaust nepopírá – vymyslelo si však něco lepšího. Totiž to, že Židé holocaustu zneužívají k udržování pocitu viny v Evropanech a k perzekuci Arabů.
Tak se bývalému norskému premiérovi Kare Willochovi zase daří říct toto:
„Tentokrát si Židé antisemitismus přivodili sami.“
I to už vyjadřuje názor většiny Evropanů.
Prolomení hráze antisionismu
Donedávna se zdálo, že této neomarxistické protizápadní a protižidovské propagandě podlehla jen veřejnost Západní Evropy a že postkomunistické národy jsou proti ní obrněné svou komunistickou zkušeností. Hráz se už ale prolomila i tam. Koncem března 2006 se zde dočítáme něco, co přetrumfne vše, nač si dosud troufli i ti nejlevicovější „antisionisté“ (označovat je za antisemity se nesmí, jsou přece levicoví) v médiích západních.
„Izraelská analogie norimberských zákonů a stát založený na rasové diskriminaci jsou ale pro Západ přijatelné. ,Vyvolený národ‘ jen vystřídal dřívější kastu übermensch, vytvořil diskriminovanou vrstvu palestinských untermensch, a přesto považujeme Izrael za významnou demokracii, byť termín ,privilegovaný rasismus‘ by byl přesnější.“
Placený inzerát Hamásu by těžko dopadl líp. Rozumějme: Izrael nemá čtvrtinu nežidovských občanů s plnými občanskými právy, jak tvrdí židovská propaganda zneužívající holocaust. Naopak pro srovnání, jak si celý svět může kdykoli ověřit, všechny islámské země mají miliony rovnoprávných a demokracii se těšících židovských a křesťanských spoluobčanů, kterým by nezkřivily ani vlásek.
Čtěme si dál:
„Izraelský stát si vlastně jako jediný na světě může dovolit beztrestně nerespektovat rezoluce OSN.“
Jediný? Všichni ostatní je respektují? Vážně? Ostatně, znáte někoho, kdo vám přesně právně vysvětlí, kterouže to rezoluci OSN Izrael porušil a jak? Samozřejmě neznáte. Všechny rezoluce totiž zkrachovaly na neochotě Palestinců vzdát se nároku na celé území Izraele, aby Izrael mohl jednat o čemkoli jiném než o vlastní sebevraždě.
Kéž by bylo místa na víc, jako ukázky, jak se neomarxistická žurnalistika začala nápadně podobat té staromarxistické. Už jen ten paušální pocit vlastní viny:
„Tím sami vytváříme dokonalé podhoubí pro bujení protizápadního terorismu.“
My sami? A čím že to? No přece tím, že tolerujeme samu existenci židovského státu.
Ale:
„Řešení mnoha těchto problémů tak máme ve vlastních rukou.“
Musíme jej holt už přestat tolerovat.
Pozoruhodné na článku je, že vychází v časopise, který se rád jeví jako demokraticky pravicový (MFplus 12/2006). A že není dílem ledajakého pisálka, nýbrž jeho hlavní editorky.
Jak s hlavními editorkami zachází ten ženymilovný islám, k jehož vítězství tento článek přispívá, je možné se na internetu dočíst od holandské muslimské poslankyně Hirsi Ali, která žije pod trvalou hrozbou smrti od svých umírněných muslimských spoluobčanů. Napínavé čtení.
